Vyslovíme-li slovo „Afrika“, nejčastěji si vybavíme státní útvary, které se vyskytovaly na jejích (zejména severních) okrajích – tam se rozkládaly Egypt i Kartágo, tam zasahoval vliv říše římské, tudy se šířily arabské výboje. Jenže jaké státní útvary existovaly v „černošském“ vnitrozemí afrického kontinentu, to není podnes plně probádané, protože schází to nejdůležitější - písemná svědectví. Málokde totiž znali písmo, minulé děje se nanejvýš tradovaly v ústním podání. Dochovaly se jedině hmotné pozůstatky (například staveb, šperků apod.). Pokud si lze počíst v nějakých dokladech (nejčastěji obchodních), výpovědích či kronikářských záznamech, jedná se nejčastěji o postřehy někoho zvenčí, kdo dané území navštívil, ponejvíce Araby. Do afrického vnitrozemí začaly evropské koloniální mocnosti (Anglie, Francie, Belgie, Portugalsko…) pronikat až v průběhu 19. století.

Jakousi úvodem do zvolené problematiky je kniha Zlatý nosorožec, kterou sepsal přední odborník na dějiny středověké Afriky François-Xavier Fauvelle-Aymar. Vydalo ji nakladatelství Karolinum. Skládá se 34 kapitol, které přinášejí stručné sondy do vybraných oblastí, aby z dostupných informací načrtly docela živoucí obraz někdejších společenství. Časové rozpětí je přitom široké – začíná u záznamů pořízených Číňany v 8. století a pátrání je dovedeno až do století patnáctého. Pojem „středověk“ je spíše orientační, protože tamní civilizace neměly samozřejmě se středověkem evropským nic společného, nejspíš o něm ani netušily, protože dotknout se jich nanejvýš mohl rozpínavý islám (a mnohé postřehy pocházejí právě od arabských cestovatelů).

Jak živit dávné exotické děje
Je příznačné, že dávná společenství (ghanské, núbijské, malijské…) zanikla tak dokonale, že s dnešními státy, které se rozkládají na týchž místech, mají sotvaco společného. V archeologických nalezištích pracují především západní expedice. Pak také nepřekvapí, že literatura, na níž se autor odvolává, je téměř výhradně evropská či americká. Pokud přebírá údaje z arabských (muslimských) zdrojů, jedná se v první řadě o dávné cestopisy, z nichž některé vyšly i v českém překladu – např. Cesty od ibn Battúty, jenž žil ve 14. století.

Jednotlivé kapitoly, pokaždé uzavřené komentovaným soupisem související literatury, jsou krátké, ani ne desetistránkové. Soustředí se na dílčí jevy či problémy, rozebírají jednu konkrétní událost. A samozřejmě se pokoušejí nastínit i občas stěží pochopitelnou mentalitu tamního obyvatelstva (což ovšem platí i pro současnost, když sekulární Evropa si nedokáže poradit s přesvědčením přistěhovalců, že jejich náboženská víra je nadřazená všemu ostatnímu). A setkání různých světů, kterého se autor několikrát dotkne, bývalo často založené na vzájemném nepochopení a špatném „přečtení“ toto druhého: výmluvné je třeba líčení, jak portugalský mořeplavec Vasco da Gama, když na sklonku 15. století obeplouval africký kontinent, nepochopil, že lidé, které považoval za křesťany, jsou ve skutečnosti indičtí hinduisté, jak muslimové v Mosambiku, Keni či Tanzánii vůbec netušili, z jaké dálavy a s jakými úmysly podivní cizinci připlouvají.

Rozšíříme si obzory?
S trochou nadsázky lze tvrdit, že určitý čas pobudeme na nejrůznějších místech Afriky, abychom nahlédli do všedního, přesto však něčím pozoruhodného dění, zastavíme se u obchodování a tržišť, obhlédneme starobylé doly i těžbu soli, přiblížíme si možné i tušené námořní výpravy (dopluli dávní Afričané ještě před Kolumbem až do Ameriky?), budeme přihlížet spletitým lidským osudům, které někdy jako by vypadly z děl nějakého nadaného dramatika. Vždyť třeba taková aféra s konkubínou, jak to popisuje 15. kapitola, vykazuje platnost vskutku nadčasovou.

Mozaikovitě vystavěnou knihu (jejíž název vysvětlí jedna z kapitol, když přibližuje okolnosti nálezu sošky nosorožce, vyrobené z plátků zlata, které obepínaly nedochovaný, zkáze podlehnuvší dřevěný vnitřek, protože soška byla součástí hrobové výbavy) uzavírá obrazová příloha, která obsahuje mapy, nákresy a plány, také fotografie nálezů a nalezišť, nechybí ani přetisky dávných rukopisů, atlasů aj. Jediné, co lze autoru vytýkat, je, že se cíleněji nevěnoval rovněž dodnes diskutovanému jevu, jakým byl obchod s otroky - nepochybně kvetl v oněch oblastech dávno předtím, než se otroci stali výnosným obchodním artiklem i pro Evropany, převážejícími je na americký kontinent. Ostatně neuplynulo mnoho let od časů, kdy černoši byli „darwinisticky“ považováni za vývojový stupeň mezi opicí a člověkem…

François-Xavier Fauvelle-Aymar: Zlatý nosorožec. Příběhy o africkém středověku
Přeložily Alena Lhotová a Helena Beguivinová
Vydala Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum, Praha 2021. 214 stran+22 stran příloh
Hodnocení: 80 %
Foto: kniha

karolinum.cz/knihy/fauvelle-zlaty-nosorozec