Téměř současně vydalo Nakladatelství Lidové noviny dvě publikace zasvěcené historii - jednak kolektivně psané Základní problémy studia raného novověku, jednak Ideálního panovníka českého středověku.

 

Zatímco první zmíněná kniha probírá možnosti bádání a ohlížejíc se za dosud vykonanou prací, zvažuje metodologické přístupy, případně upozorňuje na dosud nezmapovaná místa, druhý svazek konkrétně naplňuje vytyčované cíle, když zpracovává konkrétní téma (byť posunuté do odlišného časového vymezení). 

Základní problémy studia raného novověku, navazující na též kolektivně zpracovaný spis Společnost českých zemí v raném novověku (vydaný před čtyřmi roky), jsou vlastně sborníkem, poskládaným z pětadvaceti průzkumných studií. Hned na počátku jsme upozorněni, že pod pojem "raný novověk" spadají tři staletí - od 16. do 18., tedy období mimořádně bouřlivé a ne vždy srovnatelné s děním v zahraničí, zejména v tom mocensky triumfujícím. 

Členění každé kapitoly má pevný řád: autor(ka) nejprve shrnuje stav dosavadního bádání, zvažuje přínos minulých badatelských generací, ať již byly jakkoli determinovány (třeba politickými tlaky), poté načrtává stručný obrys nynějšího poznání popisovaného tématu a své pojednání uzavírá výběrovým seznamem jak vytištěných pramenů, tak následné odborné literatury. 

Přístup jednotlivých pisatelů bývá nezaujatý, v některých případech ovšem vytrysknou ideologické antipatie, které šmahem vedou k zavržení všeho, co se vyprodukovalo v minulosti, zvláště za komunistického režimu, a přesvědčení o (samo)spasitelnosti nynějších - rozuměj právě módních - badatelských postupů. Ostatně jednotlivé etapy bádání vypovídají hlavně o době, kdy se jim dařilo, takže je lze vnímat i jako svého druhu pramen k novodobým dějinám. 

Kniha je rozdělena do tří oddílů: zejména první je pro případného laického zájemce cenný. Seznámí jej totiž se sítí archivů a s prameny ke zvolenému období, prozradí, co a kde má hledat. Konečně stať věnovaná počítačům a internetu nabídne internetové adresy důležitých uložišť, kde lze příslušné dokumenty "na dálku" studovat, aniž bychom se tam museli osobně trmácet. Což zejména v případě zdrojů umístěných v zahraničí zajisté oceníme. 

Další dva oddíly se zaměřují na zkoumání raně novověké společnosti a procesů v ní probíhajících. Uvědomíme si přitom jednu důležitou okolnost: při sebepodrobnějším průzkumu dávných událostí a jevů budeme narážet na problém s nedostatečným poznáním mentality doby i jednotlivých společenských vrstev. Prosakuje totiž pokušení posuzovat dění v minulosti skrze současnost. Je pak poněkud dětinské přikládat právě žádoucí "mřížky" náhledu, třeba genderové. 

Jednotlivá dílčí témata jsou početná a mnohdy přibližují málo známé reálie - třeba v případě Slezska i obou Lužic, o kterážto území český stát přišel v průběhu 17. a 18. století v důsledku válečných konfliktů. V dalších studiích se dovíme o peněžním oběhu a opakujících se bankrotech, které postihovaly habsburskou monarchii, o vojenství, o poznávacím cestování i vynucené emigraci, o proměnách rodiny, ale také o formování moderní vědy, o humanismu a osvícenství v českých zemích. 

Také podnikneme zasvěcenou výpravu na venkov a do měst raného novověku, které zahrnuje jak utužené nevolnictví (nebo snad poddanství?) hmotné i duchovní, tak jeho zrušení za Josefa II., obhlédneme okrajové vrstvy v tehdejší společnosti. A také se vnoříme do sfér církve (potažmo náboženství), šlechty i samotné panovnické moci. 

Tato kapitola připomíná, že panovník nebyl jen státním, z Boží vůle určeným symbolem a politickou institucí žádoucně prezentovanou veřejnosti, ale také "pouhým" člověkem s jeho soukromou existencí. Vyskytnou se tu úvahy o panovnické mytologii, jak ji známe i z početných pohádek: jak dobrého a laskavého vladaře obklopují zlí rádci. Je zajímavé pozorovat, jak ozvuky této konstrukce doznívají podnes... 

Počátkům panovnické moci se věnuje Robert Antonín v knize Ideální panovník českého středověku.
Začíná stopováním kořenů zbožštění křesťanského vládce: "Po Kristově pozemské misi sestoupil Bůh do srdcí panovníků a každý kníže, král i císař se stal jeho obrazem." To zajisté vytvářelo iluzi jeho nedotknutelnosti i neomylnosti, odůvodňovalo neměnnost stavu, který zosobňoval. 

Raně křesťanští myslitelé (od svatého Augustina) i jejich následovníci (Tomáš Akvinský) se podíleli na několika výkladech vtahu mezi králem a jeho královstvím - ať již se připodobňoval k hlavě ovládající celé tělo nebo k duchu, jenž toto tělo oživuje. Vše toto se pozvolna prosazovalo i v českém prostředí. 

Robert Antonín se hlásí k sociologické teorii jednání (Pierre Bourdieu), jejíž pomocí hodlá přiblížit status středověkého panovníka dnešku. Přiznává ovšem, že použitelných domácích pramenů, na jejichž základě by svou rekonstrukci mohl provést, se vyskytuje málo. Bere tedy za vděk tuzemskými kronikami (počínaje svatováclavskými legendami přes Zbraslavskou kroniku Petra Žitavského a konče vlastním životopisem Karla IV.), aby skrze ně ukázal, jak se utvářel ideál panovníka a panovnické moci. 

Zaměřuje se především na čtveřici důležitých panovníků z přemyslovského rodu (svatý Václav, Břetislav I., Vratislav II., Přemysl Otakar II.) i lucemburského "otce vlasti" Karla IV. Zkoumá přitom základní archetypy související s rolí krále: král zosobňující zbožnost, spravedlnost i moudrost, král jako trestající i milostivý, král mírotvorce i válečník. A také popisuje průnik královské role do ceremonií a rituálů, do listin, do obecného povědomí. Ale také se zabývá zásadním předělem, jakým byly husitské války a jejich následky, probírá změny, k nimž tehdy docházelo. Už názvy jednotlivých kapitol jsou dostatečně výmluvné: země bez krále, král bez země; spravedlivá vláda v zemi dvojího lidu... 

Ale na druhé straně: ať středověký panovník byl jakkoli vnímán (a vnímal sám sebe), hrůzy provázející násilné střídání vladařů nikdy nezmizely. Stačí vzpomenout na krvavé zmatky, které vyhřezly počátkem 11. nebo 14. století., aniž by "boží předurčenost" sebeméně braly na vědomí. Byl tedy ideál panovníka pouhou literární fikcí, stvořenou dobovými intelektuály? Tím vší se Robert Antonín zabývá, aniž by poskytoval jednoznačnou odpověď - v posledním odstavci své knihy píše o hypotézách. Nicméně svá zjištění má detailně podložena: vždyť poznámkový aparát a seznam užité literatury zahrnují téměř třetinu celkového rozsahu knihy. 

Opřít se ostatně mohl jak o početné zahraniční tituly, z nichž některé vyšly také v českém překladu (Johan Huizinga, Marc Bloch, Jean-Paul Roux, Jacques Le Goff), tak domácí monograficky zaměřené spisy (od Františka Kavky, Františka Šmahela atd.). Jako první u nás ovšem zvolené téma přetavil do obdivuhodné šíře i hloubky. 

Marie Šedivá Koldinská, Ivo Cerman a kol.: Základní problémy studia raného novověku
Vydaly Nakladatelství Lidové noviny a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Praha 2013, 802 strany.
Hodnocení: 100% 

Robert Antonín: Ideální panovník českého středověku
Vydalo nakladatelství Lidové noviny. Praha 2013, 675 stran.
Hodnocení: 100%

Foto: Nakladatelství Lidové noviny, www.cs.wikipedia.org, www.stavitele-katedral.cz

< Předchozí		Další >