Alan Karlsson měl toho dne slavit sté narozeniny. Se všemi poctami, co k takové slávě patří. Celý domov důchodců se na to připravoval, babky se zkrášlovaly, dědkové se těšili na vzrůšo, personál domova netrpělivě pobíhal a všichni do jednoho očekávali delegaci z města v čele se starostou už několik posledních dnů. Jenže Alanovi se na oslavu nechtělo. Proč by měl dělat opičky před místní honorací, když svět bez příkazů, nařízení a zákazů je tak blízko. Stačí otevřít okno a vylézt ven.

 

Stoletý stařík, muž činu, to udělal: v den svých narozenin vylezl oknem, trošku podupal macešky pod ním a namířil si to na autobusové nádraží. Šel jenom v tom, co zrovna měl na sobě, na nohou měl trepky. Ostatně brzy se dozvíme, že Alan celý život cestoval nalehko, vždy pouze s nejnutnějším vybavením. Nyní zase hodlal odjet pryč, jedno kam, jen daleko od zlé sestry Alice, co nemá vstřícný vztah k potřebám čiperných staříků.

Mužík vypadal unaveně. A zřejmě někde v polovině Alanova výkladu ztratil nit, poněvadž se po několika vteřinách přemýšlení zeptal:
„A kam byste, pane, chtěl jet?“
Alan se znovu nadechl a připomněl mužíkovi, že mu právě vysvětlil, že cíl cesty, jakož i způsob cestování podřizuje věcem, jako je a) čas odjezdu a b) cena.
Mužík opět několik vteřin mlčel a přitom nahlížel do svých jízdních řádů a stravoval Alanova slova.
„Za tři minuty odjíždí autobus číslo 202 do Strängnäsu. Hodí se vám to?“
Jistě, Alan usoudil, že se mu to hodí, načež se mu dostalo informace, že zmíněný autobus odjíždí z nástupiště přímo před dveřmi terminálu a že nejjednodušší bude, když si jízdenku koupí přímo u řidiče.
Alanovi vrtalo hlavou, co mužík v tom okýnku dělá, když neprodává jízdenky, ale nic neřekl. Mužíkovi možná hlavou vrtalo totéž. A tak Alan poděkoval za pomoc a pokusil se nadzvednout klobouk, který si v samém spěchu zapomněl vzít s sebou.(strana 13)

Alan Karlsson po celý život vyhazoval mosty do vzduchu, zdokonaloval se v oboru od svých devíti let – díky své dovednosti byl oslavován i zatracován. Nikdy neskuhral, na všem neradostném okamžitě našel pozitivní stránku věci. Bezměrný optimista milující kořalku, rád klábosil, jedno s kým, a vždycky měl po ruce vlastní životem prověřenou zkušenost na jakoukoli aktuální situaci. Tím tak trochu připomíná Haškova Josefa Švejka, který obdobně nikdy neztrácí optimistický pohled na svět a pokaždé nachází správný příměr.

Jonas Jonasson vystavil román Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel ve dvou rovinách – první se věnuje útěku stoletého muže z domova důchodců, kde se mu nelíbilo. Na dobrodružné cestě za svobodou čelí Alan gangsterům a potkává nové přátele. Poněkud snadno získá veliký balík peněz, který hodlá uhájit pro sebe. A přesně podle hesla: všechno je, tak jak je a všechno bude, tak jak bude, mu celá peripetie vychází tak, jak si představuje.

V druhé linii Alan vzpomíná na prožitý život. Autor zde odvíjí dějinné události od května 1905 (datum narození staříka) do května 2005. V těchto kapitolách čteme o výrazných osobnostech historie, navštívíme různé země, poznáme různé ideologie a rozličná náboženství. Jonasson vše popisuje s nadhledem, činy jednotlivců hodnotí ironicky, s notnou dávkou humoru a vlastně z nich vytváří normální smrtelníky, kteří jen měli kliku, a k něčemu nachomýtli. Tato jiskřivá a humorně laděná konfrontace s historií přináší autorovi další možnosti k rozvíjení osudů jednoho Švéda, co sice uměl jenom vyhazovat mosty, ale dokázal tím uvést do zmatku celý svět. Díky ní mohl vystavět veselý až bláznivý příběh o svérázném staříkovi, který nenáviděl ideologii a pohrdal politikou, přesto či právě proto se vždycky nějak zapletl do velkých historických událostí.

Neutuchající veselá mysl, vtipné repliky, jiskřivé obraty, dokonalý nadhled, to vše nutí čtenáře hltat stránku za stránkou, dozvídat se nové pravdy o historii, nahlas se smát, hýkat radostí a předčítat úryvky, citovat... Když dočte na konec čtyřsetstránkové knihy, když vystoupí ze světa radostného žvatlání, brilantních skutků i náhodných činů naplněných optimismem, je mu líto, že je na konci, protože onu euforii prvotního čtení už asi při dalším pročítání Alanových dobrodružství se mu vyvolat nepodaří. Ale i na pak to jistě bude prima. Jiné, ale prima… Však to dobře známe z Švejkových příhod!

Velkou pochvalu je třeba udělit i překladateli Zbyňkovi Černíkovi. Díky němu se musí každému z nás zdát, že ve Švédsku mají sice nezvyklá jména lidí i měst, ale rozhodně tam všichni mluví česky. Že pan Jonasson nám prostě Alana Karlssona napsal v češtině a ne jinak.

Jonas Jonasson se narodil v roce 1961 ve Växsjö v jižním Švédsku. Po studiu švédštiny a španělštiny na Univerzitě v Göteborgu pracoval jako novinář pro večerník Expressen a deník Smålandsposten. Později byl činný jako mediální konzultant a založil vlastní poradenskou firmu. Byl také producentem švédské televize TV4. Po dvaceti letech ve světě médií prodal svou firmu, přestěhoval se do švýcarského kantonu Ticino, kde se začal věnovat psaní.

V současnosti žije spolu se svým synem, kočkou a kuřaty na ostrově Gotland v Baltském moři a dopisuje svou druhou knihu. Mezi jeho nejoblíbenější spisovatele patří Jaroslav Hašek a Milan Kundera.

Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Přeložil Zbyněk Černík
Vydal Panteon roku 2012

Zdroj foto: www.kosmas.cz, www.jonasjonasson.com, www.facebook.com/jonasjonassonauthor, http://jonasson.cz/

< Předchozí		Další >