Renata Drössler: Hudba není ozdoba příběhu, ale způsob, jak ho vyprávět

„Divadlo je pro mě možnost na chvíli žít jiný život a zároveň předat divákovi emoci tady a teď,“ přiznává Renata Drössler, která zpívá v muzikálech, bluesu a šansonu a také své zkušenosti předává dále. A jak sama říká: „Studenti mě obohacují svou energií, otázkami i tím, že mě nenechají ustrnout v tom, co už dávno umím.“

Pocházíte z Třince, kde váš tatínek zpíval v polském pěveckém sboru HUTNÍK a vy sama jste začala zpívat již v dětském věku. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství?

Moje dětství bylo hlavně mnohojazyčné a hodně zpívané. Doma jsme mluvili „po našymu“, tedy slezsky, se starší sestrou česky a ve škole polsky. Hudba byla přirozenou součástí rodiny a já jsem od malička věděla, že chci zpívat. Když přišli kamarádi, uspořádala jsem jim koncert v obýváku. Místo mikrofonu jsem držela žárovku obalenou lurexem, na sobě jsem měla maminčin dlouhý župan a publikum muselo vydržet tak dlouho, jak jsem rozhodla já. Bavilo mě zkrátka všechno, při čem jsem mohla zpívat, hrát si na divadlo a vyprávět příběh. Na dětství vzpomínám s velkou něhou. Vyrůstala jsem na pomezí české, polské a slezské kultury a tehdy jsem ještě netušila, jak velkou výhodou se mi to jednou stane.

Po studiu na polském gymnáziu v Českém Těšíně jste měla studovat herectví v Polsku, ale psal se rok 1981 a v Polsku byl v prosinci téhož roku vyhlášen výjimečný stav, a tak z toho sešlo a nakonec jste herectví vystudovala na DAMU v Praze, i když jste původně chtěla studovat pedagogiku – český jazyk a zpěv. Proč právě tento obor, chtěla jste být učitelkou? A co nakonec rozhodlo, že jste se vydala na hereckou dráhu?

Pedagogika byla do značné míry přáním rodičů. Říkali si, že bych měla mít v ruce pořádné řemeslo, a kombinace českého jazyka a zpěvu mi vlastně dávala smysl. Zpívat bych přece mohla i amatérsky. Ve čtvrtém ročníku gymnázia ale přišel tehdejší umělecký šéf polské scény Těšínského divadla Karol Suszka a navrhl, abych zkusila herectví. Chtěla jsem studovat v Polsku, jenže po vyhlášení výjimečného stavu jsme se tam už nedostali. A tak jsem se ocitla na DAMU. Bylo to náročné i kvůli mé tehdejší češtině, ale zpětně vidím, že nic nebyla náhoda. Kdyby se hranice nezavřely, možná bych zůstala v Polsku. Místo toho mě život přivedl do Prahy. A učitelství mě nakonec stejně dostihlo – dnes učím zpěv, herectví a šanson, takže se vlastně splnilo i přání mých rodičů.

První angažmá jste získala na polské scéně Těšínského divadla (Dwa teatry, R.U.R., Betlejem polskie). Rok jste hrála v muzikálovém divadle Teatr Rozrywki v Chořově (Čaroděj ze země OZ, Opera za tři groše) a později se usadila v Praze. Jak vzpomínáte na své divadelní začátky, když jste hrála v polštině? A čím vás zaujal muzikál, kterému jste nakonec propadla?

Polština pro mě nebyla cizí jazyk – polská byla školka, škola i gymnázium, takže první angažmá na polské scéně bylo přirozené. Zároveň jsem se ale celý profesní život pohybovala mezi polštinou a češtinou a každá změna jazyka vyžadovala jinou jevištní řeč, rytmus i přemýšlení. Těšín i Teatr Rozrywki v Chořově pro mě byly velkou školou řemesla a disciplíny. Muzikál mě zaujal tím, že v něm člověk nemusí oddělovat herectví, zpěv a pohyb. Právě to mi vyhovuje. Nikdy jsem nechtěla jen krásně zazpívat noty – potřebuji vědět, kdo zpívá, komu, proč a co se v té chvíli děje. V Polsku se ostatně šansonu říká „herecká píseň“, a to vystihuje i můj vztah k muzikálu: hudba není ozdoba příběhu, ale způsob, jak ho vyprávět.

V Praze jste začínala v Semaforu (Kytice II, Kapitáne, kam s tou revue …), kde jste byla šest let. Hrála a zpívala jste Marlene Dietrich v muzikálu Edith a Marlene nejdříve v Městském divadle v Mostě a následně v Divadle pod Palmovkou. Stála jste u zrodu muzikálů, jako je např. Drákula, v němž účinkujete od roku 2015 v HD Karlín. Od roku 2023 hrajete Adinu Mandlovou v inscenaci 1 000 tváří Adiny v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Jak se vám hrají filmové legendy Marlene Dietrich a Adina Mandlová? Jakou postavu byste ráda na scéně ještě ztvárnila? A čím je pro vás divadlo?

Marlene Dietrich i Adina Mandlová jsou legendy. Pod ikonickou tváří vždycky hledám ženu – její sílu, humor, zranitelnost i cenu, kterou zaplatila za svou nezávislost. Marlene mě provází desítky let, nejprve v mé one woman show a potom v inscenaci Edith a Marlene. Postupně jsem do ní dorůstala a objevovala, kolik se za její dokonalou elegancí skrývalo kázně a samoty. V inscenaci 1 000 tváří Adiny ztvárňuji její pozdní podobu, paní Pearsonovou – ženu, která už má slávu i soudy okolí za sebou.

Divadlo je pro mě možnost na chvíli žít jiný život a zároveň předat divákovi emoci tady a teď. A jakou roli bych si ještě přála? Nemám vysněnou roli.

Se šansonovým recitálem Chanson mon Amour jste vystupovala jak v Čechách, tak Polsku, Německu, Španělsku, Rakousku a Indii. Co vás přivedlo k šansonu? Čím vás oslovil? Měla jste v něm nějaké vzory jako jsou Edith Piaf, Mireille Mathieu nebo Hana Hegerová?

Jako dítě jsem zpívala hlavně to, co znělo v rádiu, tedy spíš pop. Začínala jsem také jako jazzová zpěvačka, ale text pro mě byl vždycky na prvním místě. S přibývajícími zkušenostmi a hereckým vzděláním jsem se postupně „prozpívala“ k šansonu. Najednou jsem našla žánr, ve kterém mohu spojit všechno, co umím a potřebuji: hlas, slovo, herectví i pravdivou emoci. Hana Hegerová pro mě byla velikou inspirací a v době mého dospívání vlastně předurčila směr, kterým se bude moje pěvecká dráha ubírat. Své první album To jsem já jsem jí věnovala. Velkým vzorem pro mě byla také Marlene Dietrich a samozřejmě obdivuji Edith Piaf i další světové šansoniéry. Nikdy jsem je ale nechtěla kopírovat. Vzor má člověka inspirovat k vlastní cestě, ne mu půjčit cizí tvář.

Zpíváte v muzikálech, také blues a šanson v jedenácti jazycích (česky, polsky, rusky, německy, italsky, francouzsky, anglicky, maďarsky, španělsky, hebrejsky a jidiš). Jaké to je zpívat v tolika jazycích? Ve kterém z těchto jazyků se vám šanson zpívá nejlépe?

Každý jazyk má jinou hudbu, jiný rytmus a také jinou emoci. Než píseň zazpívám, musím přesně vědět, co říkám a proč to říkám. Nestačí se naučit zvuky. Čeština a polština jsou mi samozřejmě nejbližší, protože v nich myslím a žiji. Němčina má nádhernou dramatičnost a přesnost, francouzština je přirozeným domovem šansonu, jidiš a hebrejština v sobě nesou obrovskou paměť a příběh. Právě hebrejština pro mě byla nejtěžší – umím v ní své písně, ale v běžném rozhovoru bych se nedomluvila. Ve kterém jazyce se šanson zpívá nejlépe? Takový jeden neexistuje. Každý otevře v interpretovi trochu jinou barvu. Nejlépe se zpívá v tom jazyce, ve kterém mi v dané písni divák uvěří.

„Pro mě je šanson zpověď. Říkám to, co mi v duši hraje a lidé to cítí. Zájem o šanson mezi lidmi je, horší je to s pořadateli. Často si myslí, že je to jen pláč a smutek. Ale já zpívám o životě. V tom je přece jak smutek, radost a všechny barvy.“ Píšete si texty svých písní sama a také si k nim skládáte hudbu?

Některé písně jsou skutečně moje, ale rozhodně si nepíšu všechno sama. Složila jsem hudbu k několika písním a u několika jsem se podílela i na textu; výjimečně vznikla píseň celá ode mě. Mnohem častěji ale spolupracuji s autory, kterým důvěřuji. Mezi mé důležité textaře patří například Pavel Cmíral nebo Marta Balejová, velmi blízká je mi poezie Jiřího Žáčka a během let jsem spolupracovala s řadou výborných skladatelů a aranžérů. U šansonu je pro mě rozhodující text. Musím v něm najít vlastní zkušenost a pravdu, jinak ho nemohu přesvědčivě vyprávět. I interpretace je tvůrčí práce – píseň si musím osvojit tak, aby na jevišti působila, jako by se právě teď rodila ze mě.

Věnujete se také pedagogické práci. Učila jste na Státní konzervatoři v Praze a jste pedagožkou na Mezinárodní konzervatoři Praha, kde vyučujete zpěv, interpretaci a šanson, herce i zpěváky. Čím vás tato profese naplňuje a obohacuje?

Pedagogická práce mi vlastně uzavírá kruh, protože jsem kdysi uvažovala o učitelství. Učení mě nutí pojmenovat věci, které jsem dlouho dělala intuitivně, a tím se sama pořád učím. Nechci ze studentů vyrábět své kopie. Naopak se snažím každému pomoci, aby našel vlastní hlas, vlastní výraz a odvahu být na jevišti pravdivý. Mám radost, když si vybírají písně z mého repertoáru, ale právě tehdy je nejtěžší ukázat jim jinou cestu, aby neopakovali moji interpretaci. Technika, dech a jevištní řeč jsou důležité, ale slouží jedinému cíli: aby člověk dokázal sdělit příběh a emoci. A studenti mě obohacují svou energií, otázkami i tím, že mě nenechají ustrnout v tom, co už dávno umím.

Umíte vůbec odpočívat? Co vám říká slůvko relax?

Odpočívat umím, ale pořád se to učím. Jsem člověk, který si neustále vymýšlí nové projekty, takže moje hlava se nevypíná na povel. Potřebuji hlavně klidné ráno – nesnáším rychlé probuzení, kdy zazvoní budík a člověk má okamžitě fungovat. Ráda snídám s klidnou hudbou a nechám den pomalu přijít. Odpočinek je pro mě také procházka, příroda, Beskydy, setkání s blízkými nebo chvíle, kdy nemusím nic dokazovat. A někdy mě paradoxně nejvíc dobije dobrý koncert, protože zpívání mě činí šťastnou. Dnes už vím, že relax není odměna až po splnění všech povinností. Je to součást práce i života – zastavit se bez výčitek.

Renata Drössler:

• Narodila se v Třinci 16. 9. 1963 jako Renata Worek.
• Zpívá šanson a blues a je označována za „motýla“ českého šansonu.
• 1996 – 2000 – one woman show To jsem já (recitál písní Marlene Dietrich).
• 1998 – 2002 – Chopin – inspirace, improvizace, interpretace.
• Alba – To jsem já (1996), Jsem, jaká jsem (2006), Znovuzrozená (2012), Life (2020), Motýl něhy uletí (2022, 15 zhudebněných básní Jiřího Žáčka).
• Má dvě dcery a jednu vnučku.