Rozhovor s Gabrielou Paveskovou: Chtěla jsem, aby čtenář mohl proniknout do světa mých hrdinů mnohem hlouběji

Vydat román v dnešní době už nemusí znamenat napsat rukopis a poslat jej do nakladatelství. Možností, jak dostat svůj příběh mezi čtenáře, je více, přes samonáklad a crowfunding až po online zveřejňování. Nečekejte ale žádný Wattpad, který si spousta z nás pamatuje ze svých teen let, kam psala své první příběhy a fanfikce. Gabriela Pavesková, která napsala romanci ze světa hudby a tenisu, se rozhodla pro platformu HeroHero, kde zveřejňuje každý týden nejenom novou kapitolu, ale také spoustu bonusů k příběhu. O tom, proč zvolila zrovna tento způsob vydávání, o příběhu i svém přístupu k psaní je tento rozhovor.

Krásný den, Gabrielo. Vy jste letos vydala velmi netradiční cestou svůj román Pro mě jsi hvězda Ty. Řeknete nám o tom více? Proč jste zvolila tuto cestu?

Z několika důvodů jsem se rozhodla vydávat ho trochu netradičně, prostřednictvím platformy Herohero, takže k němu může mít přístup každý, kdo je online. Líbila se mi především možnost nabídnout čtenářům něco víc než jen samotný text knihy. Každé pondělí tak vychází nová kapitola a každý čtvrtek přidávám bonus, který příběh nějakým způsobem doplňuje. Čtenář díky tomu může nahlédnout do prostředí, kde trénují tenisté, podívat se do itineráře zpěváka na světovém turné nebo poznat místa, která hlavní hrdinové během knihy procestují. Může tak do jejich světa proniknout mnohem hlouběji. Tento způsob vydávání je pro mě samozřejmě podstatně náročnější než odevzdat hotový rukopis nakladatelství, ale zároveň mi dává možnost být se čtenáři v mnohem bližším kontaktu a vytvářet kolem samotného příběhu celý jeho svět.

To zní dost zajímavě. Procestovat svět s hrdiny příběhu a poznat je mnohem osobněji, než jak se to podaří jen skrze samotný příběh. Povězte, co vás inspirovalo k sepsání příběhu Chelsea a Romeena?

V obou prostředích jsem se dlouhá léta pohybovala. Nejprve jako majitelka agentury, která připravovala propagaci pro známé osobnosti, především české zpěváky a zpěvačky. A později, když jsem se přestěhovala do Austrálie a měla děti, jako matka juniorského tenisty, který se řadu let pohyboval mezi nejlepšími australskými juniory. Přestože oba světy mohou zvenčí působit velmi atraktivně, měla jsem možnost poznat i jejich stinné stránky – a právě ty jsem chtěla v knize ukázat.

Pokud se ale zastavím přímo u samotného nápadu, prvním impulzem pro mě bylo asi magické prostředí Melbourne Parku. Tedy místa, kam se každý leden sjíždějí nejlepší tenisté světa na Australian Open. Díky svým výsledkům měl můj syn možnost v Melbourne Parku pravidelně trénovat a odehrál tam také řadu turnajů. Zároveň je to ale místo, kam obyvatelé Melbourne míří na velké koncerty světových hudebních hvězd.

A právě tam mě napadlo oba světy propojit – v zákulisí Rod Laver Areny, kam se mohou dostat jak hudebníci, kteří zde koncertují, tak tenisté během turnajů. Jak ale k setkání Chelsea a Romeena skutečně dojde, to už si budou muset čtenáři přečíst sami.

A když se vrátím k tématu cestování, i to k oběma těmto světům neodmyslitelně patří. Čtenáři se tak s mými hrdiny ocitnou nejen na několika místech Austrálie, ale budou s nimi cestovat také po Evropě.

Říká se, že nejlepší je psát o tom, co člověk sám zažívá, s čím má zkušenosti a co dobře zná. Kam vítr vaše hrdiny zavane? Jsou to místa, která jste sama navštívila? Jaký k nim máte vztah?

Jak jsem se už zmiňovala, příběh začíná v Melbourne, které je mým domovem. I když po těch letech samozřejmě dobře znám i jeho negativa, mám to město stále velmi ráda. Melbourne je město, kde si můžete ráno zaběhat v jednom z nádherných parků, dopoledne posedět u kávy v některé z bezpočtu kaváren, odpoledne vyrazit na australský fotbal a večer třeba na koncert světové hvězdy.

Odtud pak čtenáře vezmu do Port Douglas, což je zase moje nejoblíbenější rekreační místo v Austrálii. Je úplně jiné – tropické, uvolněné, sevřené mezi oceánem a deštným pralesem. A později se s hrdiny na chvíli ocitneme také v Sydney. Kam je jejich příběh zavede v dalších částech, to si zatím nechám jako malé překvapení. Mohu ale prozradit, že všechna místa, o kterých píšu, jsem sama navštívila a vybírala je právě proto, že je znám z vlastní zkušenosti. Nechtěla jsem popisovat lokace jen podle fotografií nebo informací z internetu.

Pokud se podíváme na jeden ze zmíněných světů, o kterých píšete, patří k němu velké sebeobětování, oddanost a především disciplína. Do jaké míry právě disciplína zasáhla do vašeho života?   

Oh, velmi. Vstávání v pět hodin ráno, nabitý program až do deseti večer, víkendy strávené na turnajích, cestování – k tomu všemu disciplína a neustálé plánování neodmyslitelně patří. Ale myslím, že totéž platí i pro ten druhý svět, o kterém píšu, tedy svět hudby, jen je tam disciplína v trochu jiné podobě.

I když nám jako rodině po skončení tenisových povinností potřeba tak přísného režimu do určité míry odpadla, já sama disciplínu ke svému životu stále potřebuji. Pravidelně sportuji a teď se synem například plníme výzvu, kterou jsme si dali od 1. ledna: každý den udělat o jeden klik víc. Takže dnes na mě čeká 237 kliků, zítra 238. A paradoxně není nejtěžší zvládnout samotnou denní dávku, ale vědomí, že ji musíte splnit opravdu každý den.

Myslím, že určitá míra disciplíny je v životě potřebná. A nemusí jít zrovna o stovky kliků, desítky odběhnutých kilometrů nebo vrcholový sport. Někdy může začít úplnou maličkostí – tím, že si člověk ráno ustele, dodrží něco, co si sám předsevzal, nebo splní alespoň jeden malý úkol, který na něj ten den čeká. Odměnou pak nemusí být medaile ani velký úspěch. Někdy stačí dobrý pocit z toho, že jsme sami sebe nezklamali.

Jak Vám disciplína, kterou jste se díky pohybování se ve světě tenisu naučila, pomáhá jako autorce? Psala jste i předtím? Jak vlastně vypadá Váš tvůrčí proces?

Myslím, že velmi. Disciplína je při psaní možná důležitější, než jsem si dříve uvědomovala. Kdysi mi jeden scénárista řekl, že psaní by mělo být jako na píchačkách. Pokud chce člověk dokončit knihu, měl by si k ní na určitý počet hodin sednout a plně se jí věnovat, i kdyby za tu dobu nenapsal ani řádek. Když zrovna nepřicházejí ta správná slova, stále je nad čím přemýšlet – nad postavami, dějem nebo tím, kam se příběh bude ubírat dál. A právě v tom mi možná zkušenost z tenisového prostředí pomohla nejvíc. Člověk se naučí, že ne každý den musí být skvělý, ale přesto je potřeba pokračovat.

Samotné psaní pro mě samozřejmě nové není. Psala jsem už dávno předtím, než jsem se dostala do tenisového prostředí. Řadu let jsem pracovala jako novinářka a psala především rozhovory a články pro různé časopisy. Napsat román je ale něco úplně jiného. U knihy vám nikdo nestojí za zády a neříká, že ji musíte v pátek odevzdat. A právě tam podle mě přichází ke slovu vlastní disciplína.

Můj tvůrčí proces přitom není nijak romantický. Když opravdu potřebuji psát, snažím se především vyrazit z domu. Doma na mě totiž neustále někde vykukuje něco, co by bylo potřeba udělat, a najednou je velmi jednoduché najít si důvod, proč od počítače vstát. Když se mi podaří najít místo, kde mě nic nerozptyluje, dokážu u příběhu zůstat celé hodiny.

Co se týká disciplíny u psaní, asi mou největší výzvou je zůstat u jednoho tématu. V hlavě mám skutečně nepřeberné množství příběhů a občas je těžké nenechat se některým z nich odvést jinam. Protože ale moje dcera nebude ve věku YA čtenářů věčně, jsem ráda, že se mi podařilo jako první dokončit právě tento příběh. Je pro mě zajímavé mít doma někoho z generace, pro kterou píšu, a díky ní vidět některé věci alespoň trochu i jejich očima.

Máte pravdu, že psaní doma je pro nás ženy tak trochu past. Tam je potřeba složit prádlo, tam dodělat nádobí, tam zase něco jiného… Kde nejraději píšete?

V létě chodím nejraději psát do melbournské botanické zahrady. Je to místo, které mě neuvěřitelně nabíjí, a navíc leží jen pár set metrů od Melbourne Parku, kde můj příběh začíná. Při psaní jsem si tu blízkost velmi intenzivně uvědomovala.

V zimě zase nejraději utíkám do jedné kavárny, která zároveň funguje jako studovna a pracovní prostor a vypadá trochu, jako by vypadla z Harryho Pottera. Tam se mi píše skvěle.

Ale upřímně, příběh Pro mě jsi hvězda Ty vznikal postupně na mnoha místech. Romeen a Chelsea se mnou cestovali do Tater, na Nový Zéland i na Bali. Vlastně jsem zjistila, že když mě nějaký příběh opravdu pohltí, není až tak důležité, kde zrovna jsem. Postavy si jednoduše vezmu s sebou.

A co volný čas, jak ho ráda trávíte?

Jak už jsem naznačila, čtení, běhání a cestování zabírá poměrně velkou část mého volného času. Ale asi úplně nejraději ho trávím s rodinou.

S manželem často vyjedeme do města a zkoušíme nové kavárny a jejich nabídku. Oba jsme velcí milovníci kávy, takže jsme klidně schopni jet přes celé město kvůli dobré kávě nebo pečivu. I proto jsem si udělala barista kurz, abych nám dokázala připravit dobrou kávu i doma.

Velmi si užívám také pravidelné „bonding trips“ s dcerou. Jednou za čas spolu vyjedeme na dvě noci a věnujeme se jedna druhé se vším všudy. Musím říct, že pokud jsem někdy měla opravdu dobrý nápad, byl to právě tenhle. Během jejího dospívání nám to neuvěřitelně pomohlo upevnit vztah, což považuj za jednu z nejdůležitějších věcí v mém životě. 

Něco podobného jsem zažívala i při tenisových výjezdech se synem. Ale to už jsem od volného času trochu odbočila. Asi to tedy zakončím tím, že na první místo mého volného času patří určitě psaní. Takže pokud si ti tři vymyslí nějaký adrenalinový zážitek, vyrazí na zápas AFL nebo se jen dívají na televizi, já mám často na klíně počítač a něco do něj ťukám.

ZDROJ FOTO: archiv Gabriely Paveskové

Gabriela Pavesková je česká autorka žijící více než dvacet let v australském Melbourne. V Praze vlastnila PR a produkční agenturu zaměřenou na spolupráci s českými umělci a hudební scénou. Později se její život přesunul do Austrálie, kde více než deset let poznávala prostředí vrcholového juniorského tenisu jako matka talentovaného hráče.

Tyto zkušenosti se staly inspirací pro její knihu Pro mě jsi hvězda Ty — emotivní příběh odehrávající se mezi světem hudební slávy a profesionálního sportu. Ve své tvorbě propojuje témata ztráty, tlaku na výkon, vztahů i hledání vlastní identity.
Vedle psaní se věnuje také projektům spojeným s Austrálií, cestováním a příběhům Čechů žijících v zahraničí.

Román Pro mě jsi hvězda Ty si můžete přečíst na autorčině HeroHero. Každé pondělí vychází nová kapitola a čtvrtky bonusy v podobě bonusových scén, Romeenova deníku, rozhovory s postavami a další exkluzivní příspěvky ze světa Chelsea a Romeena.