Na břehu temně zeleného moře

I dnes má moře tu třpytivou, hluboce zelenou barvu. Ivan k němu sestupuje dolů svahem po prašném chodníčku, vyšlapaném ve vyschlém korytě občasné řeky. Její život vždycky trvá jen pár krátkých okamžiků, když voda padá z nebes v hustých provazech a bere dolů svahem vše, co se jí dostane do cesty. Nebe tak do svahu během staletí vyrylo ostrý zářez. Ivan v něm soustředěně klade nohu před nohu, pravidelný rytmus kroků mu dodává odvahu.

Ještě není ani deset hodin a už je pořádné horko. Čůrek potu mu stéká z řídkých šedivých vlasů mezi lopatky, seprané triko se mu lepí k hrudníku. Napil by se, ale PETku s vodou nechal nahoře u zastávky. Nechce tahat do moře další nepořádek. Sešlapané boty mu přes všechnu opatrnost podklouzávají v prachu, pravá teniska se páře na špičce a mezera ve švu odhalí sepranou ponožku. Ty boty jsou zjevně na vyhození, nové si ale Ivan pořizovat nebude.
Rozhodnutí odejít do moře v něm uzrávalo nějaký čas. Maminka podlehla stáří a nemoci, jeho věrný Rex ji brzy následoval. Ivan si pohrával s myšlenkou pořídit si nového pejska, ale k čemu by to bylo? Zamilovat se a přivodit si všechny ty krásné city, aby o ně po deseti, patnácti letech zase přišel? Tam už byl, zpátky nechce. Na zakládání rodiny je starý, v pětapadesáti nemá ženu ani dítě. S bratrem se rozkmotřili kvůli pár set tisícům za to zbořeniště, co jim zůstalo po matce. Peníze z dědictví investoval, i když mu všichni říkali, že to rozhodně neklapne. Neklaplo. Zbylo mu pár drobných na běžném účtu a vzpomínky na jednu jedinou dovolenou před patnácti lety. Rozhodl se. V práci dal výpověď a za poslední peníze si pořídil jednosměrnou letenku.
Chodník Ivana vede k vybydlenému domku. Hnědé cihly jsou dohladka obroušené každodenními útoky větru, trámy střechy z nich trčí k nebi jako páteř zborcená tíhou desetiletí. Ivan ten dům zná, kdysi dávno vlezl dovnitř s Madlou a Madlenkou, aby se na chvíli ukryli před spalujícím červencovým horkem. Dnes jako by dýchal ten stejný slaný vzduch, vonící po borovicích. Jako by tady s ním stála Madla v rozevlátých letních šatech a vítr si pohrával s jejími zrzavými kadeřemi.
Ivana ochromí ještě jedna vzpomínka. Madlenčina dětská ručka v jeho dlani. Cítil se tenkrát jako obr.
„Jdeme na průzkum,“ zavelela holčička a táhla ho dovnitř do domu. Udělala tři krůčky do tmy a zabrzdila.
„Čí je to dům?“ zeptala se. Ivan netušil. Hádal, že se jedná o pozůstatek z války nebo dávný útulek pasáčků koz. Místo toho jí povykládal pohádku o skřítcích, kteří zde žijí, hlídají moře, hlídají nebe, počítají mraky a hvězdy a racky, aby se nic neztratilo. Madlenka poslouchala, přikyvovala a v očích se jí rozsvítilo. Pak sáhla do kapsy žlutých kraťasů a vytáhla trvanlivou sušenku v průhledném plastovém obalu. Položila ji do rohu místnosti, spiklenecky na Ivana mrkla a tahala ho zpátky k matce.
„Pojď, ať ty skřítky nerušíme.“
Nyní je vstup do domečku uzavřen bytelnými plechovými dveřmi. Křížem přes ně ve větru povlává bílo-červená policejní páska. Na zarezlý povrch někdo sprejem načmáral velkými křivými písmeny NO TRESPASSING.
Ivan se opře o větrem ohlazenou zeď a sleduje tu nekonečnou třpytivou vodu pod sebou. Prázdná dlaň ho nesnesitelně pálí.
Sejde po chodníku asi o sto metrů níž. Strom tam pořád je, je jen větší a mrtvější, než si Ivan pamatuje. Fíkovník s rozložitou korunou, tenkrát byl obtěžkaný plody, byly sladké a bylo jich tolik, že si nimi naplnili břicha místo oběda. Teď je celá půlka stromu obrácená k moři zkroucená a uschlá, ošklivé listy se krabatí a kroutí v oranžové křeči. Tenkrát Ivan žasl, jak může strom přežít na tak větru a slunci vystaveném místě. Dnes žasne nad tím, co se stromu stalo. Umírá horkem? Nebo kořeny nasál jed, olovo a síru od všech těch turistů, chodících kolem? Třeba tak zuboženě vypadal vždycky, ale všechno špatné z Ivanových vzpomínek milosrdně vybledlo a vyšumělo. V jeho myšlenkách na šťastné časy nebylo místo pro škůdce a sněti na listí.
Houpačka visí z nejsilnější větve fíkovníku, dva pevné provazy a mezi nimi jednoduchá dřevěná laťka. Jeden z provazů se třepí, je o něco tenčí než druhý a kvůli tomu houpačka visí trochu nakřivo. Než k ní Ivan stihne dojít, uslyší zdola od pláže šoupavé kroky. Mladá žena v minišatech a výrazných slunečních brýlích se usadí na houpačce a nemotorně se odrazí do oblouku. Rytmicky ohýbá doruda spálené nohy. Sádelnatý kluk v kšiltovce, nejspíš její přítel nebo manžel, ženu na houpačce fotí z každého úhlu, lehá si do prachu a nechává se od ní hlasitě komandovat. Ivan se usadí ve stínu fíkovníku kousek od nich a čeká. Ať se houpou, on má teď už všechen čas světa. Tuto vzpomínku si za žádnou cenu nechce nechat vzít. Aby zmírnil trapnost své přítomnosti, vytáhne z batohu mobil a bezmyšlenkovitě zkontroluje displej. Má dva nepřijaté hovory od neznámého čísla. Nejspíš nějací podvodníci. Nebo banka. Nabídka úvěru. Rozhodne se nevolat zpět a vrátí telefon do batohu.
Ti dva na houpačce si ho prohlížejí s nedůvěrou. Zvednou se a pokračují po chodníčku nahoru do svahu. Ivan má jen chabé základy němčiny, z jejich rozhovoru ale pochytí něco o divném slizkém dědkovi.
Když je konečně sám, posadí se na houpačku a zavře oči. Najednou je o patnáct let mladší a o sto osmdesát stupňů šťastnější. Malá Madlenka si té houpačky na osamělém stromě všimla okamžitě. Celou sílou dětského tělíčka k ní Ivana odtáhla. Madla, její matka, jeho tehdejší přítelkyně, je následovala zmateným, nejistým krokem.
„Houpej mě, Ivane,“ pištěla Madlenka a on smýkal provazem doleva a doprava, dítě lítalo vzduchem výš a výš a každý pohyb houpačky doprovázel jeho zvonivý smích. Velká Madla se usadila ve stínu pod stromem a do obličeje se jí plíživě vkrádala letargie.
„Táto, to je moc, brzdi!“ vykřikla najednou Madlenka. Ivan zamrzl uprostřed pohybu, uprostřed myšlenek, uprostřed všech procesů v celém vesmíru. Cože to ta malá cácorka řekla? I velká Madla nadzvedla obočí a překvapením téměř zapomněla zavřít ústa.
Ivan nebyl Madlenčin táta. Kdo jím byl, věděla snad jen velká Madla. Ivan byl plachý, trochu podivínský starý mládenec. Madlu potkal v práci, kde on seřizoval výrobní linku a ona balila stejné kusy výrobků do krabic. Když chlapům ze směny řekl, že se mu ta éterická zrzka líbí, všichni do jednoho ho od ní odrazovali. „Tu ne, ta má děcko! A nikdo neví, s kým! A je pošahaná! Podívej se, kouká jí to z očí, ta je úplně šáhlá! Nemá všech pět pohromadě!“
A pak jednou po noční vyjížděl svým opečovávaným Golfem z parkoviště před fabrikou. Madla stála na zastávce, sama v listopadovém dešti. Autobus, co rozvážel dělnice po směně do blízkých vesnic, dávno odjel. Ivan přibrzdil a nabídl jí odvoz. A jak mu tak vykládala, že se dnes rozhodla skončit ve zkušební době, vypadlo z něj pozvání na kafe. Za dva měsíce se k němu nastěhovala. I s tím svým děckem, Madlenkou.
Ivan měl najednou rodinu. Podružnosti, jestli mu bude Madlenka říkat strejdo, nebo Ivane, nikdy neřešili. Život jim přinášel jiné výzvy. Třeba když Madlenka jednou řekla, že všechna děcka ze školy pojedou k moři, uvědomil si Ivan, že ani on tu bájnou vodu nikdy neviděl. Příjemná paní v cestovní kanceláři mu doporučila zájezd do Řecka. Tam autobusem, zpátky letecky. Slušný, čistý hotel. Delegát. A tak toho léta, uprostřed července, Ivan s velkou Madlou a malou Madlenkou kráčeli po tomto chodníčku dolů k hluboce zelenému moři.
A zde, na houpačce uvázané ke košatému zelenému fíkovníku, Madlenka se smíchem vykřikla: „Táto, brzdi!“
Ivan zatáhl za provaz houpačky a pomohl dítěti na zem. Nad mořem se pořád vznášel Madlenčin zvonivý smích. Sešli cestičkou ještě níž, až úplně dolů na maličkou pláž. Zůstali tady do pozdního odpoledne, stavěli bábovičky z jemného růžového písku a skákali do hravých slaných vln. Na plážičce o rozměrech jeho obýváku byli nějakým zázrakem celý den úplně sami. Madla seděla s chodidly namočenými do mořské vody a prstem opisovala kruhy do mokrého písku. Letargie si ji zase brala.
Když se slunce přiblížilo k horizontu, vystoupali strmým svahem nahoru až k autu, které Ivan na poslední den dovolené půjčil, protože Madlenku už nebavily každodenní války hotelových hostů o lehátka a v řídkém písku na hotelové pláži bylo víc vajglů než mušliček. Ivan zavezl své holky do městečka. V taverně s výhledem na západ slunce objednal hranolky a plechovku Fanty pro Madlenku, bílou rybu s třemi plátky rajčete a dvě sklenice ne moc dobrého bílého vína pro sebe a pro Madlu. Když pak číšník přinesl účet, Ivan lovil líným prstem bankovky v peněžence a snažil se nepřepočítávat eura na koruny. Byl to sice nejdražší, ale i nejlepší den jeho života.
Nazítří odletěli domů. Ještě ani nestihli vybalit vlhké plavky z kufru a Ivanův život se už odrazil od stropu a začal rychlým tempem klesat ke dnu. Madle ztvrdl obličej. Její oči ztratily lesk. Celé noci seděla potmě v posteli, na gauči, v kuchyni a hleděla do prázdna. Po několika týdnech se Ivan opět vracel domů z ranní směny v listopadovém dešti. Madlenku našel sedět na schodech před bytem.
„Copak, ty už máš po škole?“ zeptal se měkce.
„Máma mě tam dnes zapomněla odvést,“ rozvzlykalo se děvčátko.
Vešel do bytu. Velká Madla stála v koupelně před zrcadlem, v ruce držela nůžky a stříhala si své bohaté zrzavé prameny vlasů těsně u hlavy. Ivan jí nůžky sebral ve chvíli, kdy si nimi namířila na měkké místo v ohybu pod bradou. Když spatřila hrůzu v jeho očích, rozřehtala se na celé kolo.
Lidé od záchranky mu akorát sdělili, že ji vezou na nejbližší psychiatrické oddělení a že se má postarat o to nešťastné dítě. Postaral se. Uvařil Madlence kakao, namazal vánočku Nutellou a přečetl pohádku před spaním. Další den ráno zavolal do práce, že si bere volno, připravil malé svačinu a odvedl ji do školy. Když ji šel o půl třetí vyzvednout, už tam nebyla.
„Vyzvedla ji babička,“ řekla mu paní v družině.
Další den si opět vzal volno a šel do školy už ve dvě. Zase bylo pozdě.
Třetí den v jednu potkal Madlenku před školní bránou s postarší paní, která vypadala jako velká Madla, akorát o třicet kilo větší. Obličej jí stékal z hlavy jako nanuk odtávající z dřívka.
„Ivane!“ zaštěbetala Madlenka a rozběhla se za ním. Stará paní jí zaryla všechny nehty pravé ruky do ramena. Madlenčin obličej ztuhl.
„Nikam nechoď,“ zasyčela babička. „A vy,“ obrátila se k Ivanovi, „vy nás laskavě nechte na pokoji. Nestačí vám, že jste jí prznil matku, chcete ještě i to nebohé dítě?“
To bylo naposledy, co Madlenku viděl. Naposledy, co slyšel o velké Madle. Ve fabrice se k němu občas donesl útržek několikrát přežvýkané informace (…bláznivá Madla definitivně přišla o rozum a děcko, co ani nemá otce, musí vychovávat babička…). Ivan se rozhodl pomluvy neposlouchat. Ještě od minulého týdne doma hlídal krabici s několika ošuntělými plyšáky, pár kusy dětského i dámského oblečení a napůl vypotřebovanými lahvičkami od šampónů.
Boj s tíživou samotou, co se mu přivalila do života, se ze začátku snažil uhrát alespoň na remízu. Pořídil si Rexe a všechnu lásku, co měl schovanou pro Madlenku, věnoval štěněti. Pomáhal své stárnoucí matce v posledních letech života, když jí demence pomalu ohlodala mozek na pár zažitých automatických funkcí. Snažil se vyhovět staršímu, moudřejšímu, úspěšnějšímu bratrovi. Teď je vše pryč. Pracovní nástroje mu padají z ruky a ve fabrice se začíná šeptat, že starý Ivan je odepsaný.
Nebylo to lehké rozhodnutí, ale dnes nastal jeho čas. Čekala by ho už jen bolest, staroba, chudoba a zmar. Proto se vrátil sem, na místo, kde se cítil nejšťastnější.
Vstane z houpačky a vykročí po cestičce dolů, směrem k pláži. Cikády mu na cestu rozehrají svou řezavou, nesnesitelnou písničku, jakoby věděli, k čemu se chystá.
Nikdo tady není. Nekonečné moře je všude kolem něj a vítá ho v celé své šířce. Ivan se sehne k růžovému písku a zvedne větší kámen. Pak další a další. Vleze po kotníky do chladné vody a cpe si kameny do kapes na kalhotách. Sundá batoh, má v něm levnou cyklistickou bundu, co si před týdnem koupil v supermarketu. Obleče si ji, zapne zip až po krk a jeden pořádný kámen vloží do každé kapsy. Shlédne na tenisky a hlavou mu bleskne myšlenka, že by si měl k sobě zavázat tkaničky, kdyby se v něm na poslední chvíli probudily reflexy a nohy by se pokusily ho dostat nahoru na vzduch.
Jak tak otevírá velkou přihrádku batohu, aby do ní vložil největší a nejtěžší kámen, všimne si uvnitř vibrujícího mobilu. Opět mu volá to samé cizí číslo. Měl by ten křáp hned teď zahodit. Pořád ho jen ruší, i teď, v takovém okamžiku. Jak to, že je vůbec tady na konci světa signál? Típne hovor. Mezitím mu přibylo osm nepřijatých ze stejného neznámého čísla. Na displeji se objeví náhled SMSky. Shluky písmenek Ivanovi proletí hlavou, kolena se mu podlomí tak, že si musí sednout do vlhkého písku.
Telefon se opět rozdrnčí a tentokrát to Ivan okamžitě zvedne.
V SMS zprávě se píše:
„Ahoj Ivane, možná si mě pamatuješ. Kdysi jsem u tebe i s mámou bydlela. Nezajdeme někdy na kafe? Madlenka.“

Vlaďka Opatová (1988)
Před pár lety si všimla, že neudrží pozornost jako kdysi, a tak začala masivně číst. Nestačilo to, proto koncem roku 2025 začala i psát. Nyní má ve svém životě vše, co vždycky chtěla. Možná i mnohem víc.
Žije s rodinou v Brně, ve volném čase ráda chodí pěšky a udržuje při životě spoustu svých pokojovek.