Kultura21.cz

Když koncem loňského roku slavila zpěvačka Petra Janů kulatiny, vyšlo jí album Hity a rarity 1975 – 2022. Na ploše dvou cédéček je celkem 46 písní, které ocení především skalní fanoušci stejně jako posluchači mající k české populární hudbě přece jenom blíže. Na dvojalbu se sice nachází pár velkých hitů trojnásobné Zlaté slavice, ale převládají písničky, které vycházejí na CD buď prvně anebo jde o live nahrávky, či skvělé a téměř zapomenuté písně.

Zajímavé je i to, že třeba zpěvaččiny největší hity jako Kaleidoskop, Nečekaná premiéra, Říkej mi, Už nejsem volná a S láskou má svět naději zaznívají v live verzi a třeba i s jinými muzikanty než v původních nahrávkách. Třeba v Kaleidoskopu doprovází Petru Janů na klavír Zdenek Merta, který je také autorem dalších písní Jedno slunce, Vzpomínka či skladby Žárlím pocházející z Mertova muzikálu Sny svatojánských nocí, kde Petra Janů představovala královnu víl Titánii.

Už v prvních letech své profesionální dráhy bylo zjevné, že pracuje na umělecké a intelektuální úrovni a že má nejen velký rozsah a oslnivý hlas. A také herecký talent, protože jinak by asi nemohla hrát v Semaforu anebo v již zmíněných Snech svatojánských nocí a Bídnících, kdy jsem ji viděl prvně na jevišti.

Ale zpět k Hitům a raritám, kde není o svrchované pěvecké výkony nouze. Bonbónkem je árie Bludička z legendární inscenace Kytice pražského Semaforu, kde roli Bludičky představovala po Haně Zagorové právě Petra Janů, což bylo v první polovině sedmdesátých let. Tato nahrávka ale ní z této doby, ale pochází z roku 1988, kdy ji zpěvačka natočila pro televizi se Swing Bandem Ferdinanda Havlíka (což je autor hudby Kytice).

K Semaforu odkazují ještě písně Krajinou snů a Kde jsi byl a co se stalo, které pocházejí ze hry Má hlava je včelín, kde měl hlavní roli Josef Dvořák. Mimořádnou nahrávkou je i skladba Mých tisíc bratří, která je z muzikálu Titanic, který vyšel v roce 1976 jen na supraphonské LP desce. Už tehdy zpívala s emocemi a nábojem. I když byla vždycky pokládána za temperamentní rockerku, myslím, že i v křehkosti, noblese a eleganci byla (a je) její síla a naléhavost.

K ikonickým momentům řadím i několik nahrávek, které Petra Janů natočila s Blue Effectem v první polovině osmdesátých let. Krása hlasu, technicky vybroušený projev i citlivá umělecká duše je cítit z písně Náhle blázen, což je nesmrtelný Sluneční hrob od Vladimíra Mišíka. Avšak v případě písně v podání Petry Janů text napsal Michal Horáček. Ostatně na chytré, oduševnělé a básnivé texty měla Petra Janů vždycky štěstí, ať už to byl Jiří Suchý, Zdeněk Rytíř, Zdeněk Borovec, Pavel Vrba, Eduard Krečmar nebo Pavel Kopta.
Vedle původních písní skladatelů (Jiří Šlitr, Karel Svoboda, Otakar Petřina Ondřej Soukup, Pavel Drešer, Jiří Zmožek, Jan Václavík, Vladimír Severa, Karel Štolba a další), kdy zpěvačku doprovázejí různé kapely, orchestry a také Kociánovo kvarteto, jsou na dvojalbu zastoupeny převzaté skladby několik písní v angličtině a samozřejmě duety. Pro Hity a rarity byly vybrány dvojzpěvy s Petrem Jandou, Marcelou Holanovou, Josefem Lauferem, Petrem Kolářem, Evou Pilarovou nebo Karlem Gottem. Osvěžením je i anglická verze tanečního hitu Hou hej hou, všichni tancujou s Miroslavem Žbirkou a Karlem Kahovcem.

Když tak Hity a rarity poslouchám, mám pocit, že umění výjimečnosti Petry Janů je v jejím umu a tvrdohlavosti. Je v tom její zpěv, cit a vkus a pokora, ale také žánrové přelety, které si může se svým hlasem a muzikálností dovolit. Tak jako tak toho stihla v hudebním světě od poloviny 70. let minulého století do současnosti požehnaně!

A že to byla neuvěřitelná jízda, je slyšet i na tomto projektu, za jehož dramaturgií stojí vedle zpěvačky také Jan Adam a Jan Fiala. Zvukovému obrazu dvojalba odpovídá jak sympaticky kultivovaný obal, fotografie včetně té titulní, tak obsáhlý booklet s mnoha zasvěcenými informacemi ohledně historie všech 46 písní.

PETRA JANŮ A JEJÍ CESTA KE HVĚZDÁM

Byla ještě na střední škole, co začala zpívat veřejně. Když v roce 1972 vyzpívala jako dvacetiletá druhou cenu v celostátním kole soutěže Mladá píseň Jihlava, zaujala i představitele pražského divadla Semafor. Tam získala první angažmá a tam také převzala po Haně Zagorové roli Bludičky v představení Kytice. To byly její začátky včetně spolupráce s Karlem Černochem a Josefem Dvořákem. Krátce zpívala i ve vokální skupině C & K Vocal.

V roce 1976 se poprvé objevila na festivalu Bratislavská lyra, kde za píseň Stromy obdržela cenu za interpretaci. O rok později ztvárnila roli Anny v nahrávce muzikálu Bohuslava Ondráčka a Zdeňka Borovce Titanic. Rok 1977 pro ni znamenal nejen odchod ze Semaforu, ale i začátek projektu, který pro ni vytvořil tandem Ota Petřina a Zdeněk Rytíř.

Tehdy se zrodila rocková zpěvačka, jejíž první album neslo název podle jedné z písní Motorest (1978). Doprovázela jí skupina Pro-rock. Další nahrávky, alba a projekty následovaly. Po čase měla za zády skupinu Bumerang, potom německou rockovou skupinu Express, ale doprovázela je i Blue Effect...

Obraz rockové dračice se začal měnit v průběhu osmdesátých let, kdy rozšířila svůj repertoárový záběr a vůbec pozměnila image ve směru širší přijatelnosti. Psal pro ni Karel Svoboda a interpretka točila kantilény i muzikálové hity. Mimořádně pozoruhodným albem bylo album 12 Famous And Awarded Movie-Songs, ne němž anglicky nazpívala výběr slavných melodií odměněných Oscarem. Začala koncertovat s kapelou Golem, s nímž absolvovala v letech 1988 – 1990 po západní Evropě muzikálovou show, ale vystupovala také se Zdeňkem Mertou a smyčcovým kvartetem, s nimiž připravila komorní pořad Trochu jinak.

Vedle festivalových úspěchů doma i v zahraničí a velkých hitů (S láskou má svět naděje, Říkej mi, Není nám už sedmnáct a mnohé další) prokázala své herecké možnosti nejen ve filmech Koncert nebo Můj hříšný muž, ale i v několika muzikálech (Les Misérables, Sny nocí svatojánských, Krysař, Hamlet, Někdo to rád horké a další).

Petra Janů je mimořádným zjevem na pomezí rocku a středního proudu, a to nejenom svými pěveckými dispozicemi a uměním. Léta je její dráha nesena koncepčním a realizačním týmem, který dbá na kvalitu hudební a neméně tak textové složky, sama zpěvačka strhuje svým jevištním temperamentem a budí respekt všestranností projevu, přičemž tato všestrannost není nikdy průměrností. Je to znát i na koncertech, kde ji doprovází už několik sezón kapela Amsterdam.

Hodinový dokument o zpěvačce Petře Janů, který odvysílala loni v listopadu program ČT 1 na počest jejích kulatin, mě vyloženě zaujal. Cítil jsem nejen její otevřenost a vtip, ale ocenil jsem i spoustu archivního materiálu (fotky, záběry z koncertů, klipy atd). Potěšilo i vyprávění lidí, s nimiž Petra během let spolupracovala či spolupracuje. Až mi bylo trochu líto, že těch jejích profesních padesát let uteklo jak voda. Ale nebuďme smutní - Petra Janů je sice už „velká holka“ a zdaleka nekončí. Jede dál!

Zdroj foto: archiv, koláž Tomáš Maceška