Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Tisk

nemec200Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Obrazy a kresby je titul knihy, která se váže k dílu tvého otce Josefa Němce a která mě už na první pohled uchvátila bohatostí jeho tvorby. Nepochybuji o tom, že jsi tuto krásnou publikaci věnoval tatínkovi, který by letos oslavil sto dva let…

No, jistě! Napadlo nás s přítelem a spolužákem ze SUPŠ Janem Dvořákem, který je i sběratelem tátových obrazů, že by bylo záslužné tátovu tvorbu připomenout v rámci stého výročí jeho narození. No, nakonec kniha vznikla o trochu později – nemusím asi vysvětlovat, že to bylo náročné jak v objemu práce, tak i shánění prostředků na výrobu. Nesnadné bylo také dohledat některé jeho obrazy. Nějaké jsou v rodině, ale mnoho jich bylo rozseto mezi sběrateli. Táta vždy říkal, že obrazy nemají být opřeny o zeď, ale viset na ní. Mnoho jich i rozdal. Byl hodně velkorysý, a nejen v tomto ohledu. Ale důležité, myslím je, že se to nakonec s jistým zpožděním a díky přátelům podařilo.

Něco jsem o jeho tvorbě věděl, ale až z knihy jsem se dozvěděl, čemu všemu se věnoval. Obrazy, kresby, plakáty, restaurování nástěnných maleb i obrazů… Byl to kumštýř se vším všudy a jak se píše v knize, tak to byl „člověk s hlubokým a jemným citem“...

Táta byl malíř a kreslíř celou svojí podstatou. Bohužel se po roce 1968 nemohl naplno věnovat této své profesi, protože typ jeho tvorby i naturelu jeho osoby byl jaksi neslučitelný s normalizačním trendem. Mnoho malířů a sochařů jejichž tvorba byla spjatá s duchem svobody šedesátých let, než aby přitakali diktátu doby, raději se začali živit restaurováním památek. Táta, který v oboru pracoval již dříve, se tak stal jedním z nejvýznačnějších restaurátorů své generace (Chrám sv. Víta, sv. Mikuláše a stovky dalších unikátních památek) a malování se sice věnoval kontinuálně, ale přece jen ne v míře předešlých let. On byl samozřejmě senzitivní jako většina umělců, a to se projevovalo v poetice jeho obrazů. Jako člověk byl velmi společenský a měl kolem sebe neustále plejádu přátel, kamarádů a známých. Svou otevřeností a až „selskou“ přímostí si každého rychle získal. Dokázal prodiskutovat celou noc a druhý den strávit deset, dvanáct hodin před malířským stojanem, nebo na lešení s gotickou, či barokní freskou v naprostém tichu ateliéru, nebo kostela. To byly dvě polohy jeho života, jeho osobnosti.

nemec foto 1

V knize jsou hlavně reprodukované obrazy a kresby, ale také vzpomínky, fotografie a vyznání jeho přátel, kteří byli také umělci. S kým on sám nejvíc kamarádil?

Tátův ateliér v přízemí malostranského domu herce Zdeňka Štěpánka, který byl jeho velkým přítelem, se stal jakýmsi ostrovem svobody a platformou setkávání mnoha a mnoha vynikajících osobností. Střídali se zde herci, spisovatelé, malíři, lékaři, ale třeba i kameníci z probíhající rekonstrukce Karlova mostu. Jmenovat musím alespoň úžasného režiséra a herce Miroslava Macháčka, malíře Josefa Jíru a Vladimíra Komárka, kunsthistorika Jiřího Šetlíka, herce Jaromíra Hanzlíka, nebo Jana Kanyzu a v neposlední řadě Josefa Vinkláře. Nejbližším přítelem, nejen táty, ale i celé naší rodiny, byl ovšem Josef Kemr. Ten často pobýval i u nás doma, a tak jsem neustále ze svého dětského a později puberťáckého pokoje slyšel jeho nezaměnitelný hlas. Byl u nás před večerním představením v divadle, ale i po něm, mezi natáčením – dokonce mě s maminkou vozili v kočárku po Vyšehradě. Byl něco jako člen naší rodiny. V létě se část hostů malostranského ateliéru objevovala zhusta na naší chalupě u Malé Skály. Vyrůstal jsem díky rodičům v opravdu nezvyklé a velmi specifické společnosti velkých osobností…

Jako zářný talent se prosadil i na zahraniční scéně, jeho díla byla zastoupena na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a EXPO 67 v Montrealu. Vybaví se ti třeba nějaké střípky z doby, kdy reprezentoval svůj kumšt v Montrealu?

No, v době konání Expa 58 mi byl rok, tak nevím přesně čím se tam prezentoval, ale v Montrealu byl táta velmi dlouho a pracovně to bylo o restaurování – převážel tam totiž se svými kolegy transfery (to jsou takové fragmenty malby i s omítkou) barokních nástěnných maleb a ty tam instalovali v českém pavilónu. Byl i v USA, projel celou Kanadu – je to neuvěřitelné kolik toho táta procestoval, aniž by uměl anglicky. Vždy říkal, že mu všude stačil skicáček, který měl vždy u sebe a svět kolem si popisoval rychlými kresbami tužkou. Tyto jeho kresby z cest jsou zastoupeny i v knize, o které si povídáme. Táta vyjížděl na moře s rybáři v Polsku, Jugoslávii i Holandsku. Procestoval Itálii, Egypt, Řecko a všude se „domluvil“. Nechápu to dodnes. No, a já ve svých deseti, když se po půl roce vrátil z „montrealské štace“, byl nejvíc nadšený prvními comicsy s Batmanem, slepovací figurou hraběte Draculy a také singly Beatles. To táta nemohl tušit, že ve mně zasel cosi na celý můj budoucí život (smích).

nemec foto 2

Jak jsi jeho tvorbu vnímal ty jako kluk?

Chodil jsem často do jeho ateliéru. První svůj olej jsem namaloval právě tam v předškolním věku. Dodnes se mi o tom ateliéru zdává, dodnes cítím vůni terpentýnu a včelího vosku… Genius loci toho místa byl neuvěřitelný. S tátou jsem chodíval malovat i do plenéru, ale to jsem neměl tak rád. Jsem malíř ryze interiérový (smích). Samozřejmě jsem tátovy věci měl rád, ale byly natolik součásti mého života, že jsem je nijak neanalyzoval. Později, v období střední umprumky a později i na AVU, jsem se svojí prací vůči otci vymezoval, bylo to období jakéhosi vzdoru, což skončilo tím, že já, který jsem v očích rodičů byl předurčen být malířem (a neuvěřitelná kvanta mých obrazů a kreseb tomu nasvědčovala) založil rockovou kapelu Precedens a začal se věnovat na dlouhou dobu převážně hudbě. No, člověk musí složitě nacházet svou cestu. A složitě jsem někdy nacházel i cestu ke svému otci. Dnes mám vůči jeho dílu o dost větší respekt než v tom svém „chuligánském“ mládí. V bytě máme na zdech řadu jeho krásných obrazů. Bez nich bych se necítil tak úplně doma.

A co tvoje maminka? Jak se ona dívala na manželovu práci a tvorbu?

Maminka byla vzácná a neuvěřitelně tolerantní bytost. K tátovým obrazům měla samozřejmě velmi osobní vztah – na rubu jednoho z nejstarších (tuším, že z roku 1945) jsem našel věnování „Evě za banán Josef“. Sama měla výtvarné ambice (poznali se spolu, když oba učili na výtvarné škole), kterých se v rámci zdárného chodu rodiny téměř vzdala. Ale i tak si pamatuji, jak skvěle kreslila módní návrhy do časopisu Odívání, nebo dělala podle mých dětských kreseb textilní aplikace. Všechny tátovy excesy a společenské úlety snášela s obrovskou empatii. Když zemřel, tak mi řekla, že mohla být ještě víc tolerantní, ale moc nevím, jak by to už asi mělo být možné…? Když ještě u nás nebydleli prarodiče, tak maminka vydržela s nějakou tou partou, kterou táta přivedl domů, sedět, povídat si a smát se celou noc. Ráno mě posadila do kočárku a jela třeba ještě pro dvě lahvinky červeného. Táta byl trochu ďábel – jednou na Štědrý večer přivedl domů dost rozparáděného Waldemara Matušku s motocyklovým závodníkem Frantou Šťastným… Dárky jsme se sestrou Evou rozbalovali někdy po půlnoci.

nemec foto 3

Vybaví se ti jeho vernisáže? V knize je i fotka, kde jsi jako kluk a tvůj táta v nejlepším věku.

Ano, vernisáží bylo za ta léta opravdu mnoho a zahajovali mu je zase jeho přátelé, kteří tam recitovali nějakou poezii, nebo četli prózu. Vzpomínám si na laskavého Radovana Lukavského, oslnivého Václava Vosku a samozřejmě Zdeňka Štěpánka s tím hřímajícím krásně chraplavým hlasem Jana Žižky z Trocnova. Nejčastěji to byl ale zase ten nejbližší Pepíček, jak jsme mu říkali se sestrou i maminkou, Kemr. V knize, o které si povídáme, je i několik skic Kemra hrajícího na cello a violu – to jsem zažil také při vernisážích, když hrál svého milovaného Bacha. Když už jsem měl kapelu, tak jsme s kolegou Pavlem Nedomou taky na pár tátových vernisážích hráli a zpívala mu i Bára Basiková, pokud si pamatuju. To si teď zopakuje… S radostí mou nabídku zazpívat na nadcházející vernisáží, kde se bude křtít i kniha, přijala.

Když jsi začal vystavovat a hrát ve skupině, sledoval tě? Radil, projevoval zájem, fandil ti?

Táta s maminkou od nejútlejšího dětství mojí výtvarnou zálibu s potěšením sledovali. Zvláštní vlastně je, že mi do toho táta moc nemluvil. Nechal mi úplnou volnost. Občas prohodil jen nějakou maličkost, třeba ohledně kompozice. První společnou výstavu jsme měli spolu v semilské galerii v roce 1968 – to mi bylo jedenáct. Vystavovali jsme spolu několikrát a uspořádal jsem společné výstavy i po jeho odchodu. Táta, hůř než maminka, nesl můj odklon k hudbě, dlouho doufal, že dostanu rozum, ale marně (smích). Párkrát ale na náš koncert vyrazili a líbilo se jim, že mají mé písničky smysluplné texty a není to nijak prvoplánové. No jo, ale oni byli posluchači Janáčka, Bacha a Debussyho – to je pak těžké… Když jsem jednou po koncertě Precedens vyrazil za nimi do sálu, abych se zeptal, zda se jim to líbilo a jestli přežili ten rámus, tak nějak nereagovali na moje dotazy. Až po chvíli si se smíchem vyndávali z uší filtry cigaret, což jim někdo doporučil proti ohluchnutí (smích). Táta byl moc rád, když jsem se k malování zase vrátil a stejně jako dnes jsem začal dělat oba ty obory v určité rovnováze. Už mi to tak patrně zůstane.

Kniha o tvém otci se dočká křtu. Kdy, kde a jak?

Knihu „Josef Němec – Obrazy a kresby“ pokřtíme v pražské Galerii Malostranské besedy, vlastně kousek od místa, kde měl táta ateliér. Přes Malostranské náměstí každý den chodil do práce a vracel se domů. Zároveň s křtem proběhne vernisáž výstavy tátových děl. Děkuju moc klukům z Malostranské besedy, kteří to umožnili a se kterými mě pojí letité přátelství. Křest s vernisáží proběhne 18. dubna v 18 hodin. Tátovi přijde pár písní zazpívat Bára Basiková, která měla mé rodiče moc ráda. Výstava potrvá do 28. dubna a během ní bude možné koupit si knihu přímo na místě. Věřím, že by měl táta radost. Připijeme mu nahoru jeho oblíbeným červeným vínem.

nemec foto 4

Zdroj foto: archiv Martina Němce


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Rozhovor Absolut Deafers

ABSOLUTDEAFERS 200

Absolut Deafers, to jsou mladí rockeři z Ostravy, kteří přináší na českou rockovou scénu mix syrové tvrdosti, melodiky a skvěle znějících metal-rockových riffů. Nyní přicházejí s...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Kapela Noisetrap posadila za bicí ženskou

noisetrap 200Temnější pražská klubová záležitost s příjemným vokálem změnila sestavu a přibrala do party další krásku. Malinko jsem vyzpovídala zpěvačku Lucii Bártovou a slíbila jí, že se konečně přijedu podívat na jejich koncert. Doufám, že někdy znovu za...


Literatura

O snech a jejich naplnění

Sen ktery se naplnil perexRok 1913. Rocco, Ráchel a Rosetta by se za normálních okolností nikdy nepotkali. Rocco je ochotný udělat všechno proto, aby se nestal mafiánem jako jeho otec. Rosetta je odvážná Sicilanka, která jen bránila svů...

Divadlo

MACBETH – Too Much Blood, klasika tak trochu jinak

ldy MacbethDivadelní adaptace jednoho z nejznámějších děl mistra dramatu, Williama Shakespeara, v podání českého filmového a divadelního režiséra a dramatika Davida Jařaba svou nevšedností a minimalismem, až komiksovou stručností textů a precizním zpodobn...

Film

Olomoucká univerzita zkoumá prezentaci světa kolem nás

TV komiks perexPodává televizní zpravodajství doopravdy objektivní obraz světa kolem nás? Nebo ve skutečnosti vyzněním záměrně manipuluje, neboť v tvaru zkráceném až na samu hranici ještě únosné délky (či spíše krátky) sn...