Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Koncem srpna vyjde druhá knížka nevidomé spisovatelce Iloně Fryčové. Její Varování – sedm povídek, v nich dětem pomáhá sedm dobrých duchů – ilustroval spolužák z Literární akademie Josefa Škvoreckého, spisovatel, herec, moderátor… Tomáš Kříkava. A tady je jejich rozhovor ve chvíli, kdy knížka se v tiskárně tiskne a už nelze na ní nic změnit.

TK: Varování je tvoje druhá samostatná knížka. První byla historická novela, teď duchařské povídky. Jak jsi vlastně přišla na nápad napsat Varování?
IF: Přemýšlela jsem, jak své tehdy osmileté dceři vysvětlit, že je pro mne nepřijatelné, aby chodila sama domů, ze školy. Přestěhovali jsme se, když se narodila, do zastrčeného kouta Prahy, kde to není pro holčičky zrovna bezpečné. Povídka Varování toto prostředí vykresluje; do něj jsem zasadila příběh o zabité dívence, která se zjevuje jako duch.

TK: Máš někoho, kdo je vždy ten první, kdo si tvoje texty přečte a řekne svůj názor, nebo to necháváš až na redaktora?
IF: Jako první to bývá můj manžel, na jeho rady většinou dám, teď už také prostřední dcera, absolventka VoS publicistiky a také ta nejmladší, dnes už desetiletá.

TK: Jak velkou roli v tvém životě hrají duchové a nadpřirozeno?
IF: Věřím v posmrtný život, takže na duchy.

TK: Co bys dělala, kdybys viděla ducha?
IF: Určitě bych se bála, taková hrdinka, jako jsou mé dětské postavy, nejsem.

TK: Díky zrakové vadě musí být psaní asi o něco složitější. Pomáhá ti v tom počítač případně nějaký externí dohled, který vše pak koriguje?
IF: Je pravda, že se čtením a psaním mám díky sítnicové vadě velké obtíže. Tedy měla jsem, dokud nebyly mluvící počítače. Neovládám dobře braillské písmo, (jen teoreticky), takže nemám braillský řádek, který text zobrazuje ve slepeckém písmu, jsem odkázána pouze na sluch, to člověku leccos unikne, například není dostatečně slyšet rozdíl mezi y a i. O korekturu jsem dříve žádala muže, teď spíš starší dceru.

TK: Jak jsi reagovala na to, když ti Jana Semelková řekla, že budu ilustrovat tvoji knihu právě já?
IF: Když mi redaktorka Jana Semelková prozradila, že budeš ilustrovat moje povídky, byla jsem překvapená. Přiznám se, že mi nějak uniklo, že jsi ilustroval erotické povídky, které jsem původně chtěla taky psát, ale upustila jsem od nich. Znám Tě jako dobrého spisovatele, skladatele, herce – výborného komika. Čítával jsi mi mé povídky na hodinách tvůrčího psaní na Literární akademii, když jsem ještě neuměla plynně číst nahlas z počítače, přesněji tlumočit umělý hlas.
Moc jsem si tvůj přednes užívala.

IF: Na oplátku: Co napadlo tebe, když Ti Jana nabídla ilustrovat Varování?
TK: Ilustrátorství je věc, kterou dělám opravdu jen jako koníčka. Byl jsem rád, že mi to Jana nabídla, ale na druhou stranu jsem se cítil zvláštně, jelikož jsem měl ilustrovat někoho, koho jsem znal. Jednoduše – bál jsem se, že těmi ilustracemi zkazím celou knížku a tvoji práci. Navíc jsem si říkal, jak budou díky tvé zrakové vadě probíhat konzultace nad ilustracemi.

IF: Byla ti blízká duchařina v duchu křesťanské víry, nebo naopak vzdálená?
TK: Moje první knížka, kterou jsem jako začínající školák přelouskal, byl Drákula Brema Stokera. To člověka ovlivní. Musím říci, že duchy vnímám jako někoho, na koho se můžu obrátit, poradit se, říci si: „Tak, Karle Havlíčku, jak bys to udělal ty?“

IF: Kterou z ilustrací sis užíval a která tě moc nebavila?
TK: Já jsem si užíval všechny. Nejdůležitější bylo najít v povídkách nějaký prvek, který se dá ztvárnit tak, aby podkresloval náladu z povídky, ale neprozrazoval pointu nebo případně nezkresloval význam textu.

IF: Šly ti obrázky od ruky, nebo jsi je musel občas odložit?
TK: Některé povídky šly přímo samy a rovnou u čtení mě napadalo, co nakonec udělat. U některých to šlo hůř. Já jsem spíš člověk, který si v první řadě vše nejprve pořádně rozmyslí, sestaví, co možná nejlépe představí, a pak samotná realizace je už docela jednoduchá.

IF: Věříš na duchy? A pokud ano, tak na dobré, nebo zlé?
TK: Na obojí. Hlavně věřím, že různá místa mají svého ducha a svůj ráz. Prostě to, čemu se říká Genius Loci. A ten lidi, kteří v něm žijí, ovlivňuje a naopak. Lidé zase tvoří Genius Loci. Je to prostě začarovaný kruh.

IF: Dostal jsi naděleno tolik talentu, která sudička, nebo který duch si myslíš, že ti je přiřknul?
TK: Já jsem měl a mám v životě velké štěstí na žijící lidi. No a jak stárneme, tak tito lidé postupně odcházejí. Ale stále jsou pevně zakotveni v mém životě a cítím je. A občas – jak už jsem říkal – se s nimi i imaginárně radím…