V pořadí čtvrtý román Černá kniha tureckého nositele Nobelovy ceny Orhana Pamuka je – názvu navzdory – jeden z nejbarevnějších titulů, které jsem držela v ruce. Mistrovskou koláží lidských charakterů, osudů a příběhů vzdal autor literární poctu svému rodnému Istanbulu. Titul loni vydalo nakladatelství Argo.
Každý byl alespoň jednou „bezdůvodně opuštěn“
Ústřední příběh románu je poměrně minimalistický a nejeden čtenář se v něm najde (snad každý má nějakou vzpomínku na to, jak byl „bezdůvodně opuštěn“). Milujícího, dobře situovaného, čestného, pracovitého, rozvážného a spořádaného advokáta Galipa opustila znenadání manželka, jeho sestřenice Rüya. Zůstal po ní jen nic neříkající dopis na rozloučenou. Zároveň zmizel i Galipův bratranec, populární sloupkař Celâl. Galip je přesvědčen, že jsou někde spolu, a vydává se je hledat. Bloudí všemožnými zákoutími Istanbulu, pátrá v Celalových poznámkách a textech. Všude nachází skrytá znamení a stopy, ale čte z nich „pouze“ svou minulost, až si je nakonec jistý, že místo, kde se oba nacházejí, je právě tam – v Galipově minulosti.
Vyprávěj…
Spíše než o jeden hlavní příběh jde Pamukovi o vyprávění samotné („Nic nemůže být tak ohromující, jako život. Kromě psaní.“). Objemným svazkem se hemží desítky tváří a lidských osudů, je protkán spoustou odkazů a řadou alegorií. To vše se díky Pamukově obdivuhodné a odzbrojující imaginaci vzájemně proplétá a vzniká tak monumentální plastická mozaika současného Istanbulu a jeho obyvatel.
Proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě
I z těchto důvodů patří Černá kniha mezi čtenářsky náročnější kousky. Pamuk si s oblibou hraje na „co kdyby“, má rád nejednoznačnosti a dvojsmysly, libuje si v dlouhých složitých větách (jedna věta pro něj někdy znamená jeden příběh). Střídá er formu (Galipovo pátrání), s ich formou (Celâlovy sloupky). Často se odkazuje na klasická turecká, perská a arabská díla, která jsou běžnému českému čtenáři neznámá. Pro lepší pochopení proto doporučuji nejdříve přečíst doslov překladatele Petra Kučery, který vás dostatečně uvede do obrazu a zároveň na román příjemně navnadí.
Odlehčení představují pasáže, v nichž si autor vypomohl detektivními prvky. Například ta, v níž si Galip, pronikající čím dál více do Celâlových textů, uvědomuje, že se začíná svému bratranci podobat (zjišťuje při tom, že tu a tam pomáhá podívat se na svět očima někoho jiného). Čelit musí i výhrůžným telefonátům Celâlova šíleného fanouška. Za dramatický závěr knihy by se pak nemusel stydět nejeden thriller.
Vzpomínám, abych nezapomněl…
Černá kniha rozvíjí řadu témat. Zabývá se láskou a samotou, hledáním vlastního já. Říká nám, že svět není místo, které by na první pohled vydalo svůj smysl, a že každý život je neopakovatelný. Připomíná, jak moc je důležité být sám sebou. Začíná u těch nejpalčivějších existenciálních otázek a končí úvahami o psaní samotném, o vztahu fikce a reality i čtenáře a autora, o paměti a zapomínání…
„Když začne vysychat zahrada paměti, pečuje člověk útlocitně o poslední stromy a růže, které mu ještě zbyly. Od rána do večera je zalévám a laskám, aby nezchřadly a nezašly: vzpomínám a vzpomínám, abych nezapomněl!“
Orhan Pamuk (1952) je nejen romanopisec, ale také scenárista, esejista a profesor srovnávací literatury na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Jeho knihy byly přeloženy do více než padesáti jazyků, v roce 2007 získal jako první turecký spisovatel Nobelovu cenu za literaturu. Velkou část života prožil v Istanbulu, jemuž věnoval stejnojmennou vzpomínkovou knihu (česky BB/art 2006). Krátce studoval architekturu, ale brzy přešel na žurnalistiku na istanbulské univerzitě a od roku 1974 se věnuje pouze psaní. Debutoval rodinnou ságou Pan Cevdet a jeho synové (1982), která mu hned vynesla cenu Orhana Kemala za nejlepší román roku. Následovala díla Tichý dům (1983), Bílá pevnost (česky Argo 2010), Černá kniha (česky Argo 2011) a Nový život (česky Agite/Fra 2008, Argo 2012). K vrcholům Pamukovy tvorby patří také román Jmenuji se Červená (česky Argo 2007).
Knihu vydalo nakladatelství Argo v roce 2011, překlad a doslov s obsáhlými vysvětlivkami Petr Kučera, 536 stran.
| < Předchozí | Další > |
|---|
Vojtěch Šenkýř je začínajícím zpěvákem na české hudební scéně, který se dostal do povědomí diváků nejen díky známé hudební soutěži SuperStar. Vojtěch je velice usměvavý, charismatický a pohodový týp...
Čtení o dračích zubech bych očekávala ve světě plném fantazie. Ale na Divokém západě? Mezi kovboji a indiány? Tak na tuhle knihu od Michaela Crichtona jsem vážně zvědavá. Obzvlášť, když se tu prolíná fikce s realitou.
Být rodičem je nesmírně těžké. Je nutné být spravedlivý, tak akorát náročný i hodný a hlavně ne přehnaně starostlivý. Jednoduše se to píše, ale z vlastní zkušenosti vím, že převést tato slova do skutečnosti je téměř nadlidský úkol. K....jpg)
Krysy jsou všude! Tak by se dalo ve zkratce shrnout ústřední téma hry Krysař, v jehož ukázce, v rámci dne otevřených dveří ve Švandově divadle, ztvárnila roli krysího vymí...
Samoživy. Takový název nese nový dokumentární film režisérky Olgy Sommerové, díky němuž máme možnost seznámit se s příběhy devíti žen, které vychovávají své děti samy, bez partnera a bez alimentů, a jednoho muže, jenž si osvojil čtyři děti, kte...