Tučková rozkrývá pohnuté osudy žítkovských bohyní
Banner

Tučková rozkrývá pohnuté osudy žítkovských bohyní

Email Tisk

altDo úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

 

Cesta do hlubin archivů


Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy


V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

alt

(Pan)Dořina skříňka


Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno

Do úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

Cesta do hlubin archivů
Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy
V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

(Pan)Dořina skříňka
Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

LUKÁŠ LOUŽECKÝ


šéfredaktor

    32 let, ve znamení Štír. Je z Prahy a zaměstnán prozatím v Datartu na Službách zákazníkům. V rámci své amatérské žurnalistické kariéry má za sebou psaní a fotografování pro několik webů – zejména hudebních a literárních. Namátkou zmíníme ireport.cz, vaseliteratura.cz nebo cbdb.cz. Na šéfredaktorskou pozici nastoupil počátkem roku 2018 a doufá, že tento web povede k ještě větším úspěchům, než má prozatím za sebou.

    Pro Kulturu 21 píše již několik let. “Na práci pro Kulturu 21 mě baví především to, že je tento web tak všestranný. Můžu psát o knížkách, výstavách i třeba hudbě. Navíc je v něm přátelské prostředí."

    Ve volném čase se vedle psaní a fotografování věnuje zejména své rodině – manželce a téměř tříletému synovi. Je téměř abstinent, ale občas si dá skleničku vína. Odnaučený kuřák se závislostí na brambůrkách.

    Životní motto:

    Užívej života než ti uteče.

Toulavka

Anketa


Chat s osobností

Partneři

Hledat

Mimísek 35

Z archivu...

Čtěte také...

Čekání na lásku aneb jak se žije modelce s fotbalistou

cekani-na-lasku kniha 200Nakladatelství BB/art pokračuje v plánu vydávat své úspěšné tituly v nové brožované podobě. Tentokrát se na řadu dostal román pro ženy Čekání na lásku (Angel Uncovered, 2008, česky 2009...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Zrzka Sára Saudková a její Bůh jménem primitiv, intuice a pud

Ta zrzava perexNakladatelství Mladá Fronta vydalo až brutálně upřímnou a sarkastickou zpověď ženy, která svého času strávila několik let po boku slavného českého fotografa Jana Saudka. Asi málokdo nezaregistroval film...

Divadlo

20. Setkání/ Stretnutie zaštítil Milan Lasica, festival otevře písněmi

setkani perexJubilejní 20. ročník česko-slovenského divadelního festivalu Setkání/ Stretnutie chystá Městské divadlo Zlín. Uskuteční se od 12. do 16. května v divadle a jeho blízkém okolí a do Zlína opět přiláká řadu osobno...

Film

Iránské filmy se vracejí

iransky film white baloon 200Spočítali bychom na prstech jedné ruky, kolik děl z Iránu země uvedla Česká televize (jinde bychom je očekávali marně), kolik se jich dostalo do tuzemských kin - nejnověji