Kultura21.cz

Audiokniha s novinkou oblíbené české spisovatelky Aleny Mornštajnové s názvem Tiché roky vychází současně s knižní verzí. Přečtěte si rozhovor jejich interpretů Kláry Suché a Miroslava Hanuše.

Klára Suchá (* 1987) po studiu pražské DAMU působila v Moravském divadle Olomouc, kde ztvárnila mnoho nepřehlédnutelných rolí, poté hostovala v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a ve Stavovském divadle v Praze. V roce 2015 moderovala pro Českou televizi pořad Zprávičky na ČT:D. Kromě divadla jí učarovala rozhlasová tvorba – účinkovala v řadě her a dramatizací pod vedením známých režisérů, se kterými stále spolupracuje. Dále účinkuje v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Pán věže (2018), Řbitov zviřátek (2019), Královna ohně (2019).

Miroslav Hanuš (* 1963) studium na Vysoké škole ekonomické vyměnil za kariéru kulisáka a jevištního mistra v Divadle na Vinohradech. Na DAMU ho přijali na druhý pokus a po jejím absolvování v roce 1987 nastoupil do souboru kladenského Divadla Jaroslava Průchy. Odtud pak s režisérkou Hanou Burešovou přešel do pražského Divadla Labyrint a posléze do Divadla v Dlouhé, kde stále hostuje, ačkoli je od roku 2019 na volné noze. Do povědomí televizních diváků se zapsal zejména rolemi v seriálech Ulice a Případy 1. oddělení, ale objevil se v mnoha dalších (např. České století, Atentát, Svět pod hlavou, Vzteklina, Vodník). Kromě herectví se věnuje také režii.

Čím vás nejvíc oslovil román Tiché roky?

Klára Suchá: Alenu Mornštajnovou jsem podle jména jako autorku znala, ale až četba prózy Tiché roky mě přiměla, že bych si ráda přečetla nebo poslechla i její další romány. Když jsem tenhle příběh četla ve studiu, měla jsem příjemný pocit, jako bych plula nad vodní hladinou. Připadalo mi, že ten text je kladený slovo za slovem tak jemně a citlivě, že je strašně křehce propojený, až mi trošku dělalo problém se příliš nedojímat, abych mohla dobře číst.

Miroslav Hanuš: Působil na mě tak nějak osobně. Jsou věci, které vám můžou být vzdálené, které prostě interpretujete, ale já sám jsem podobně jako protagonista příběhu Svatopluk také otec, tak ledasčemu víc rozumím. Navíc je pro mě jako hrdina zajímavý v té ambivalenci, že je to vlastně čestný člověk, který věnuje svůj život víře v ideál, v tomto případě v politickou ideu, jež se ovšem nakonec neukáže být spravedlivá ani správná. Sám jsem znal několik lidí, kteří byli komunisty už před válkou, pak prošli koncentrákem i extrémní bídou v době krize, a chtěli potom prosadit něco, co považovali za dobré, co bylo z jejich pohledu dějinným vítězstvím pro všechny a hlavně nechtěli, aby se někdy opakovalo to, co dříve sami zažili. Takže jejich postoj je nakonec vlastně logický. Když jsem se jich ptal, jak si mohli v padesátých letech neuvědomit, co se děje, odpovídali, že dokud člověk nevěděl, přehlédnout se dalo leccos a že když se kácí les, lítají třísky. Z dnešního pohledu už se nám to hodnotí snadno… Takže lze pochopit, proč má Svatopluk svoje názory, obzvláště když se vzhlížel ve vlastním otci, s nímž daný pohled sdílel.

Jaké knížky rádi čtete?

Miroslav Hanuš: Řadím se mezi velkou část těch, kteří většinu knih přečetli během studia na gymnáziu nebo po něm. Měl jsem ale vynikající češtinářku, která nás k četbě hodně vedla – v době mého mládí se vůbec hodně četlo, protože nebyla taková konkurence dalších médií –, ale ona nás pro to vyloženě nadchla. Takže v klasické literatuře jsem poměrně sečtělý, i když už jsem toho už dost zapomněl. Když se ale po škole člověk vrhne do práce, s literaturou někdy trochu ztratí spojení. Zjistil jsem, že za posledních patnáct let, kdy poměrně intenzivně pracuju, čtu vlastně jen to, co se zrovna týká momentálních hereckých či režijních úkolů, takže jsem četl zejména knihy, které jsem dramatizoval nebo se týkaly daného tématu... Vlastně jsem dlouho nečetl nic, co by mi třeba jen někdo doporučil.

Jak byste každý charakterizovali „tu svoji“ postavu?

Klára Suchá: Bohdana je velmi introvertní a citlivá dívka, která v sobě má spoustu potlačených emocí. Tohle téma mi bylo hodně blízké, protože se tím teď zabývám i u svých dětí. Zajímavé bylo, že ačkoli jsem text četla velmi pozorně, nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, v čem je Bohdana jiná než ostatní. Do té doby ji sice další postavy popisují jako jistým způsobem zvláštní, až postiženou, ale čtenáři či posluchači to tak nepřijde a nepřipadala taková ani mně, protože se k nám jako protagonistka obrací svým vnitřním hlasem. Snad právě proto, že jsem prodlévala v její v hlavě, v jejích myšlenkách, jsem jí nějak rozuměla. Tak by to ideálně ve světě mělo chodit, že nebudeme poukazovat na odlišnosti, ale pokusíme se jeden druhému porozumět podobně, jako můžeme při čtení nebo poslechu vstoupit do hlavy třeba Bohdance.

Miroslav Hanuš: Svatopluk je pro mě sympatický, obyčejný člověk, který o věcech přemýšlel, za něco bojoval, dělal to férově, ale dějiny i život mají vlastní cestičky a staví člověka a jeho činy do jiného světla, než v jakém se vidí on sám. Baví mě na něm právě to, že je to prostě obyčejný chlap, protože já se taky považuju za takového obyčejného chlapa. Nechtěl jsem tedy při vyprávění jeho příběhu nějak zásadně různorodě měnit svůj projev. Samotný text je psaný tak, že nenabízí žádné hodnocení, jen pojmenovává a popisuje průběh z perspektivy vševědoucího vypravěče, nemělo tedy smysl jej nějak přehnaně interpretovat. Já osobně při četbě nejsem příznivcem velkých rozehrávek, aby zůstal zachován ten efekt, že je ponechán dostatečný prostor fantazii posluchače.

Je podle vás důležité znát svou rodinnou historii?

Klára Suchá: Naše rodina je poměrně rozvětvená a moje prababička je stále naživu, takže si troufnu říct, že tu rodinnou historii docela znám, protože máme dobré vztahy. Není tedy nutné pátrat po nejasnostech a tajemstvích, protože karty jsou odkryté. Cítím to jako velké plus do života, když má člověk v rodině pevné kořeny, na kterých stojí, a může si díky tomu dělat, co se mu líbí.

Miroslav Hanuš: Určitě je důležité znát své příbuzné, své kořeny, protože pak lépe chápete, odkud pocházejí vaše postoje a názory, protože v jistém věku je člověk hodně přejímá. Výchova do určité míry funguje, ale hlavně jde o to, co vidíte, jak se chovají vaši nejbližší, jaký máte vzor. Když se vám pak něco pokazí v životě, tak se můžete rozhlédnout, odkud se to vzalo. Mé vlastní znalosti o rodině ale sahají jen tam, na co si sám pamatuji. Pokud se to obecně vědělo, nikdy jsem se hlouběji nezabýval tím, odkud byl například dědečkův otec. Ale nejvíc na mě působili ti, které jsem osobně znal, tedy rodiče, prarodiče i prababička, která bydlela v Hodkovičkách. Byl jsem na ty starší členy rodiny dost fixovaný, hodně mi toho vyprávěli a přebíral jsem od nich nejrůznější věci. K údivu svých kolegů mám třeba rád dechovku, protože když mi bylo sedm let, chodil jsem na ni se svou babičkou, u které jsem býval vždycky na víkend. Chodívali jsme na dechovku do „Juldy Fuldy“, tedy do dnešního Výstaviště. Pokud se z toho toku člověk záměrně nevytrhne, tak se ta nit vine dál…

Co bylo na četbě audioknihy nejobtížnější a jak jste se na četbu ve studiu připravovali?

Klára Suchá: Tohle byla už moje několikátá audiokniha a četla se mi zatím ze všech těch titulů nejpříjemněji. Díky tomu jsem vlastně žádné obtíže nepociťovala, což může vyznít jako nějaké chvástání, ale podle mě to spíš vypovídá o dokonalosti toho díla. Samozřejmě jsem nepodcenila přípravu a jako vždycky jsem pečlivě četla knihu doma: různými barvami jsem si označila, kdo co říká, nebo jsem si pomocí oddělovacích čar zapisovala, kde bude vhodná pauzička a podobně.

Miroslav Hanuš: Největší problém mi asi dělala autorčina dlouhá a spletitá souvětí, bylo třeba si v nich najít význam a vyprávět je tak, aby posluchači dávala smysl. Já si text vždycky dopředu přečtu jen zlehka a rychle, protože na rozdíl od poezie nebo divadla, kde se všechno důkladně chystá a zkouší, mám u četby rád tu svěžest, kdy vím, o čem to je, prolétl jsem to, ale ten okamžik tvorby je živý a překvapivý. Sice člověku hrozí, že se do toho nějak zaplete, ale proto je s ním ve studiu režisér, aby ho ohlídal a řekl mu, že se má vrátit a zkusit to znovu, aby mu případně pomohl najít ztracenou návaznost.

Posloucháte audioknihy?

Klára Suchá: Já teď nejvíc poslouchám dětské audioknihy, protože mám dvě děti, které je při přejezdech autem vhodné trochu zaměstnat, a audioknihy jsou podle mě nejlepší způsob. Takže pouštíme Povídání o pejskovi a kočičce nebo Pipi Dlouhou Punčochu a často mnohokrát dokola… Naposloucháno, to já mám. (směje se)

Miroslav Hanuš: Mám několik audioknih u postele, ale vím, že poslouchat před spaním je „nebezpečné“, protože se občas pohybuju kolem jedné kapitoly šest večerů, až odpadnu docela. Asi se to má dělat nějak jinak. Jenže já nemůžu poslouchat ani při řízení, protože se nedokážu soustředit. Připadá mi to podobné jako poslouchání vážné hudby – prostě na to potřebuju mít klid.

Proč by si podle vás měli posluchači poslechnout právě Tiché roky?

Klára Suchá: Aby se v dnešní uspěchané době na chvíli zklidnili a dostali se do myšlenek a pocitů popsaných tak nádherně, že je ten příběh bude nést, jako by se vznášeli nad vodní hladinou.

Miroslav Hanuš: Myslím si, že by si to měli poslechnout muži mého věku, protože Svatoplukův příběh může být i o nich, ale přitom ho napsala žena – a myslím si, že to napsala opravdu dobře. Neshledal jsem tam nic, co by mi nesedělo. Navíc je vyprávění nahlíženo i z perspektivy Bohdany v podání Kláry Suché a hezky ukazuje, že pohled někoho jiného, třeba i někoho blízkého, může být jiný, než se vidíte sami. To je právě na vztazích zajímavé a současně těžké… Ten příběh je o vztahu ženy a muže, nejen otce a dcery. A pokud zvládnete reflektovat situaci i z druhé strany, tak se vám bude o dost lépe žít. A pokud ne, tak se možná třikrát rozvedete, než vám něco dojde. Je to příběh ze života, o věcech, které se mě dotýkají, jakým nejvíc rozumím. Takové příběhy chci poslouchat.

Zdroj foto: OneHotBook