Můj cíl je originalita, pokrok a design bez hranic

S ocenením Zlatá hokejka Achillea Sdoukose zná Slovensko, Česko i Balkán. Jeho máma je slovenská akademická malířka Ingrid Zámečníková, otec Řek. Rovněž dobře zná sklo, materiál, který mu umožňuje zhmotňovat harmonii světla a krásy. Inspirace? Antika. Autora děl křehké krásy, mezi nimi i ceny Křišťálové křídlo udělované výjimečným osobnostem, o rozhovor požádala publicistka Maja Kadlečíková.

Kdy jste se se sklem setkal poprvé? Proč sklo?

Před lety, na vysoké škole. Sklo mi dává více než všechny materiály – média, co jsem dosud používal. Je s námi od dávnověku a přece i v současnosti. Stále moderní a výjimečné. Nejvíce si na přírodním materiálu vážím, že do něj můžete vidět. Je to moje cesta životem. Způsob jak se realizovat a vyjádřit. Také možnost vyčarovat lidem úsměv, radost a krásné emoce. Je to těžká sochařská práce. O trpělivosti a nekonečných experimentech nemluvím. Když ale vidím výsledky dlouhého zkoumání, zkoušení, testování materiálů – ať už barevných pigmentů nebo drahých kovů zatavených ve skle, dostávám novou, přímo nekonečnou, energii pro tvorbu.

Pri práci 3

Talent nestačí: Vedle nadání jsou nezbytné při tvoření díla technické znalosti i vytrvalost, cit a pokora. Umělec při práci v dílně. Foto: Archiv Achillea Sdoukose

Co přesně znamená práce se sklem, například tavení…?

Jsou tři základní techniky. Foukané sklo, fusing a tavené sklo. Foukané sklo, to jsou sklenice, co všichni známe. Pokračuje designem – například různé prvky v interiéru až po zajímavá volná umělecká díla založená na rotačních tvarech. Technika fusing je lehané sklo. Vysvětlil bych to asi jako vrstvení více plochých skel na sebe. Jejich ohýbání, zatavování do reliéfu. Právě tuto techniku používám nejvíc. Ve všech typech díla, zejména v interiéru. Nakonec tavené sklo. Je nejzdlouhavější a nejnáročnější technologické zpracování. Jedná se o dlouhodobé procesy chladnutí skla nestandardně masivních plastik v závislosti na tloušťce, tvaru, velikosti. Tavené sklo je v první řadě sběratelská kategorie či galerijní exponát. Něco takového lze vidět ve veřejných prostorách jako třeba neobvyklá socha.

Co je kromě talentu pro práci se sklem potřeba?

Kromě talentu je to nekonečná vytrvalost, cit, pokora, technické znalosti. Vedle inspirace je třeba mít v procesu tvorby, konkrétního vytváření díla, také samotnou inspirací nepohlcený zdravý rozum.

Gitarista 2

Umělec navíc: Sklářský výtvarník je také kytarista ve skupinách Karpina a Revoltage. Foto: Archiv Achillea Sdoukose

Jak lze do skla vložit barvy?

Je mnoho způsobů, zmíním pár. Dá se barevné pigmenty míchat mezi vrstvy nebo střepy skla. Na sklo lze malovat. Na horké sklo můžeme nabalovat syrové střepy a přebalovat je dalším horkým sklem. A tak dále…

Proč umění někdy doplňujete podsvícením, umělým technickým světlem elektrické žárovky a podobně? Je to spojení minulosti a moderní doby? Nebije se vám technika, žárovka, - a umění?

Jak jsem zmínil, nejvíc si vážím toho, že do skla můžeme vidět. Není ale vždy možnost dostat do něj přirozené sluneční paprsky. A tak pro nasvícení využívám nové technologie.

Proč spojení krásy umění a užitého umění?

Můj cíl je dostat se díly do blízkosti lidí. I v té nejběžnější užitné formě. Zmíním skleněné umyvadlo, stůl, svítidlo, podsvícený skleněný obraz. Dnes chodí do galerií málo lidí a tak jen nečekám, až si tam přijdou lidé podívat, co jsem vytvořil. Rád tvořím rovnou pro ně. Dílo na míru podle jejich představ, požadavků, do interiéru i exteriéru.

Pri práci 2

Čas sklu neškodí: "Sklo je s námi od dávnověku, stále moderní a výjimečné." Na fotografii Achilleas Sdoukos a riskantní práce se sklem. Foto: Archiv Achillea Sdoukose

Je rozdíl dělat něco do interiéru a exteriéru? V čem?

Zcela určitě. Sklo a to, co je z něho vytvořeno, jeho podoby, jsou citlivé na velké nebo rychlé změny teploty. Právě tomu je třeba vše přizpůsobit podle toho, zda bude dílo venku či uvnitř.

Dá se ze skla vyrobit všechno?

Já si hranice nekladu. Tvořím díla, o kterých by možná člověku zprvu ani nenapadlo, že se dají vytvořit. Pro mě tedy platí, ano, ze skla se dá vyrobit všechno. Druhá věc, co mě v této souvislosti napadla, je výroba skla. Možnost sklo duplikovat, vytváření velkých sérií. Právě na to bych se rád zaměřil. V architektuře a stavebních materiálech. Ani něco takového není pro mě nemožné.

Portrét ze skla na míru je bezpochyby neobvyklý. Otisk je osobnější a přesnější než obraz. Jak se dělá portrét ze skla?

Je to klasický sochařský přístup a vytvoření prostorového díla. Z tváře se stáhne „negativní forma". Je to dokonalá kopie tváře člověka. Zpočátku je to trošku nekomfortní, ale po dejme tomu hodinovém procesu jde už jen o krásnou hru hlíny, sádry, křemičitého písku. Sušení formy, řezání skla, malování a nakonec tavení na správnou požadovanou teplotu.

Je práce se sklem riskantní?

Jak jednou řekl můj profesor, nás sklářů je málo a je to práce o život. Stalo se, že při práci se úlomek skla dostal přes krevní oběh do srdce a způsobil nenapravitelnou újmu na zdraví. Při malbě drahými kovy, například zlatem a jinými barvami se proti toxickým výparům chráním celomaskou na celý obličej. V dílně se pracuje na vysokootáčkových strojích. Bruskách, pilách, je třeba při tom dávat pozor. Nakonec, samotné střepy skla jsou tak ostré, že v začátcích jsem byl stále pořezaný. Praxe a zkušenosti dají člověku hodně. Postupně se umí ochránit.

S ocenením Zlatá hokejka

Trofej: Ocenění Zlatá hokejka z dílny uměleckého skláře předávají v Česku, na záběru. Rovněž je autorem ceny Křišťálové křídlo pro slovenské osobnosti. Foto: Archiv Achillea Sdoukose

Čím je vaše sklářské umění podle vás jiné a jedinečné?

Tvořím ve všech sklářských technikách. Nemám žádné hranice. Žádné si nedávám, před ničím se neuzavírám. Každý umělec je výjimečný nejen svými vyjadřovacími prostředky, ale také tématy. U mě je to antická mytologie. Je mi blízká, vždyť odráží můj původ. Jsem „poloviční Řek“. Přesněji, mámu mám Slovenku a otce Řeka. Samotný pokrok je pro mě velká výzva, všechny jeho možnosti.

Jaký nejneobyčejnější požadavek - objednávku jste obdržel?

Takových bylo mnoho. Jako první mě napadl požadavek monumentálního díla. Ztvárnění Grónska s okolním mořem o velikosti asi tři metry. Celé podsvícené a osazené ve zdi. Obrovská, náročná realizace. Dílo složené z více kusů. Umění je svobodné, mnohé dodnes jedinečné artefakty vznikly na objednávku. Umělci žili na královských dvorech, byli podporováni panovníky či bohatými rody, mecenáši. Slavná Sixtinská kaple proslavená zejména freskovou výzdobou a díly nejvýznamnějších renesančních umělců se narodila na objednávku papeže Julia II.

Co si myslíte o propojení umění a komerce?

Považuji to za naprosto přirozený vývoj v souvislosti s dnešní dobou. Ta se přizpůsobuje trendům, požadavkům trhu. Od umělce se požaduje, aby měl svou tvář nejen jako samotná umělecká osobnost a vyjadřoval se bez ohledu na požadavky trhu jako svobodný tvůrčí člověk. Žádá, aby také uměl fungovat jako firma, což umí tvořit a nabídnout umělecké originály pro klienty podle jejich představ a požadavků.

Jaký je podle vás nejlepší klient? S jakým se dobře spolupracuje při vytváření artefaktů na míru?

Sečtělý, moudrý a zkušený člověk s velkými vizemi. Ten jen naznačí myšlenku, ideu, představu. Já mu ji pomůžu vymyslet, dotvořit, přetavit do konečné podoby díla. Originálu, jediného na světě. To je pro mě nejvíc.

Spolupracovali jste s různými klienty. Čím se od sebe liší, jaké mají požadavky?

Mentalita hraje svoji roli. Ale mám odzkoušené: když tvořím pro lidi, klienty, zpravidla chtějí něco výjimečného. V tom se vždy setkáme. Tam se naše cesty a představy spojí a už od začátku naší komunikace víme, kam směřujeme.

Co pro vás znamená možnost vystavovat svá díla? Kde jste měl výstavu?

Možnost vystavovat to, co vytvořím, je pro mě cesta, jak představit dílo veřejnosti. Znamená cestu k novým lidem. Rovněž k novým trendům v designu. Je pro mě cenná odezva lidí, reakce. Takto přímo poznávám, o co mají zájem. Vystavoval jsem na Slovenku, v Česku, v Rakousku, Švýcarsku. Také v Moskvě, v Aténách, v Římě, v Paříži. Na setkáních obchodních komor, diplomatických večírcích. Přínosná je pro mě prezentace děl na galavečerech, zmíním Křišťálové křídlo. Dílo představuji při předávání ocenění. Pro světový šampionát v Jasné ve sjezdu žen jsem vytvořil putovní trofej a díla jsem tam také vystavoval. Koloběh takových akcí funguje. Je jich víc. Zmíním ještě světové závody silničních automobilů na Slovakiaringu, závodním okruhu při Orechové Potôni.

Co byste ještě rád řekl?

Mým cílem je originalita, pokrok a design bez hranic v každé podobě, což mi sklo umožní. Do své tvorby dávám sám sebe, své já. Jsem umělec, „pologrek“, také kytarista. To budu přetavovat do sklářské tvorby v kombinaci s drahými kovy a kameny tak, aby vzniklo něco nového a dosud neviděného.

V kokpite lietadla

Má rád vzlet: Na křídlech fantazie i v kokpitu letadla.
Foto: Archiv Achillea Sdoukose

Kdo je Achilleas Sdoukos

Umělec, který sám sebe s úsměvem nazývá „Pologrek" se narodil v březnu 1985 v Bratislavě. Studoval na Škole užitkového výtvarnictví design a tvarování dřeva. Sklo objevil na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě v ateliéru Sklářského výtvarnictví u akademického sochaře Viktora Oravce. Bakalářské studium ukončil v roce 2010, magisterské - Socha, objekt a instalace u akademického sochaře Jana Hoffstädtera o tři roky později. Za svého poradce a učitele považuje umělecký sklář Achilleas Sdoukos akademického sochaře Petra Strassnera.