Markéta Schneiderová: „Hodně mi záleží, aby člověk zapomněl, že je to jenom napsaný.“

Kultura21.cz

Markéta Schneiderová: „Hodně mi záleží, aby člověk zapomněl, že je to jenom napsaný.“

schneiderova 200Jak se ze spisovatelky ‚do šuplíku‘ stane úspěšná blogerka, která trousí svá díla po světě? Co člověka nakopne, aby si začal plnit svůj sen a přitom se nezačal brát hrozivě vážně? Markéta Schneiderová je ženou činu. Osobností, která dává do příběhů nejen v jejích knihách, ale i kolem nich, romantické kouzlo lidskosti.


Markéta Schneiderová vydala knihu U nás na skládce. Útlejší novela rozhodně není ale je útlá ve svém ději. Vyprávění třináctileté Anči o životě na skládce mezi silnými individualitami je citlivým, přesto syrovým a dojemným příběhem o jiných perspektivách mezilidských vztahů. Ovšem titul není výjimečný pouze díky obsahu, ale i proto, jak složitou cestu někdy může do poličky v knihovně mít. Vydala jej totiž sama, pro splnění svých snů. A sama se také rozhodla, jak s výtisky naloží. S věnováním je ‚ztrácela‘ po všech koutech naší země, založila si blog a začala tak lidem dělat radost. Najít na nečekaném místě knihu, určenou právě pro ten pocit lehkého kouzla i roztomilé tajemnosti, co asi ukrývají písmenka uvnitř, a zda vůbec může být literárně kvalitní, když je ‚nechávaná‘, je něco, co se vám během dne nevypaří z hlavy. Dnes už je kniha v distribuci a přibyl k ní i druhý Markétin titul U nás ve vile. Jak vznikl celý tenhle nápad se ztrácením knih a jaký člověk se za ním ukrývá?

Byla knížka U nás na skládce vaší první knížkou?

Nebyla. Odjakživa něco píšu. Mám doma takových osm kilo deníků a před Skládkou jsem sepsala pár novelek, které četli kamarádi a moje děti. Vždycky jsem se za to, že píšu, trochu styděla. Doma mi hubovali, když jsem se flákala s knížkou, a sepisování něčeho, co nikdo nebude číst, je ještě daleko horší flákání. Předloni jsem si ale uvědomila, že je mi padesát, a jestli se konečně neodvážím zveřejnit svoje příběhy teď, nemusí na to už nikdy dojít. Ve středním věku totiž člověku obvykle dojde, že před sebou nemá nekonečně času. Tak jsem se rozhodla pro coming out.

A tak jste vybrala ze svých děl?

Zrovna jsem dopsala Skládku a měla jsem z ní výborný pocit. Bylo to poprvé, co jsem cítila, že si za tím, co jsem napsala, fakt stojím. V učebnicích tvůrčího psaní stojí, že když člověk dost dlouho píše, najde nakonec svůj hlas. Až u Skládky jsem pochopila, jak je to míněno, i když ten hlas, co jsem našla, není můj, ale Anči.

Knížku jste vydala vlastním nákladem…

Zvažovala jsem, jestli do toho jít. Pár let jsem knížky prodávala, takže jsem si nikdy nedělala iluze, že by se zrovna o mou knihu lidi poprali. V naší republice denně vychází kolem pětatřiceti knih. Rozumný nakladatel vydává to, o čem věří, že se na pultech rychle otočí. Moje Skládka není v ničem objevná, je to jenom milý příběh.
Nikdy jsem si nebyla výsledky svého psaní tak jistá, abych je nabídla oficiálním nakladatelům. Bála jsem se, že když mě párkrát odmítnou, přijdu o elán a radost z vymýšlení. Proto jsem do toho vrazila vlastní peníze. Pro srandu. A rozhodně toho nelituju, i když jsem měla pech na distributora.
Uzavřela jsem distribuční smlouvu s C-pressem, ten ale časem spolkla firma Albatros media a ukončila distribuci knih, které nebyly z její produkce. Po půl roce mi napsali, ať si odvezu paletu knih z jejich skladu. Proto jsem se rozhodla, že Skládku budu rozdávat zadarmo.
Začala jsem knížky trousit po světě a psát o tom blog, a tím to všechno získalo jakýsi romantický rozměr. Skoro každý, kdo knížku zadarmo dostal, cítil potřebu mi dát vědět, jestli se mu líbila, takže jsem měla zpětnou vazbu, které bych se nedočkala, kdyby se prodávala v krámech.
Obdarovaní čtenáři mi sem tam něco poslali: ponožky, pero, zapalovač, hrneček, průvodce po severních Čechách. Občas jsem s někým zašla na pivo a seznámila se takhle s bezva lidmi.

schneiderova u nas na  skladce

Nechávala jste v knížkách vzkaz? Adresu blogu, e-mailovou adresu…

Byl tam vzkaz a odkaz na blog. Jedna paní se ozvala, že našla mou knížku na nádraží na Šumavě. Nebo mi zavolala kamarádka, že Skládku mají v jedné knihovně v regálu „Knihovna doporučuje.“ Někdo z těch, kdo ji našel, ji tam asi odnesl.

První tedy byla kniha, až pak vznikl blog?

Ano, blog vznikl v návaznosti na knížku. Původně jsem chtěla psát především o tom, kde jsem knihy vytrousila, ale pak mě to přestalo bavit. V poslední době blog flákám. Kamarádka mě přemluvila, abych se pustila do románu, a taky nemám tolik nápadů, abych jimi mohla plýtvat. Na druhou stranu je mi jasné, že bez blogu se o mně a mých knihách nikdo nedozví, přitom jich mám plný sklep a nevejde se mi do něj tudíž bicykl.

Dostala jste i nějakou zpětnou vazbu od literárních kritiků?

Skládku jsem poslala několika redaktorům, kteří ji pravděpodobně ani neotevřeli. Až po roce se objevila stručná, ale velice příznivá zmínka v Tvaru od Boženy Správcové. Udělala mi obrovskou radost.

Jak se vám psalo jazykem třináctileté holky?

Mám tři dcery. S nejmladší jsme spolu donedávna bydlely, takže jsem měla denně na očích, jak přistupuje k věcem a jakým jazykem mluví. Anča je přemoudřelý puberťák, což svádím na to, že vyrůstala mezi dospělými. Druhou knížku, která na Skládku navazuje, už jsem si v první osobě psát netroufla.

Žila jste s postavami? Představovala jste si třeba před spaním, co bude dál, co napíšete další den?

Ano. Mám je všechny čtyři postavy moc ráda. Vnímala jsem ten příběh jako svůj osobní prostor, útulný a milý, kam bylo příjemné se vracet.

Když se zpětně na Skládku podíváte, pořád se vám líbí?

Skládka jo. Ostatní věci, které jsem napsala, mě číst nebaví. Skládka byla napsaná doopravdy. I když se to takhle nikdy nestalo, není to lež.

schneiderova U nas ve vile

Jak je to s druhou knížkou? Jedná se o pokračování Skládky nebo …

Tahle druhá knížka je v podstatě o umírání. Aby to nebyla taková darda, komentuje ho osmnáctiletá slečna. Když jsem ji psala, uvědomila jsem si najednou, že je to zase Anča, akorát o něco starší. Za ní se pak do příběhu vetřeli i Emil s Tomášem.

Necháváte příběh, aby se vyvíjel sám, nebo se dopředu připravujete, máte rozvrženou linii či přímo osnovu?

Většinou mám všechno dopředu vymyšlené, ale vždycky mi to uhne trochu jinam. Kdybych byla profík, dokázala bych to nejspíš ukočírovat, ale mně se líbí, že to není jenom logické puzzle, že se to vyprávění rozvíjí samo tam někde v nevědomí. Občas se stane, že některé kousky skládačky odněkud vyskočí už hotové a zapadnou, kam mají, aniž bych o to usilovala. To miluju!

Markéta Schneiderová profík v pravém slova smyslu skutečně není. Překračuje totiž hranice ještě dál. U nás na skládce je rozhodně titulem, který se profesionálně vydaným knihám naprosto vyrovnává, ovšem ponechává si své kouzlo. Kouzlo, které do ní vtiskla právě sama spisovatelka. Své kouzlo osobnosti, jiskru a inteligentní humor, které z ní vyzařují při osobním setkání, najdete i v jejích řádcích. A to se dnes stalo už vzácností!

Markéta Schneiderová
Bibliografie:

U nás na skládce
U nás ve vile
Adresa blogu: http://marketaschneiderova.blog.idnes.cz/

Zdroj foto: Markéta Schneiderová



Nejnovější články:
Starší články:

 
Banner

Rozhovor

Rozhovor se spisovatelem MUDr. Antonínem Poláchem

polach antonin perexMUDr. Antonín Polách se narodil 21. 7. 1959 v Novém Jičíně. Po maturitě na tamějším gymnáziu vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po promoci v roce 1984 a...

Hledat

Chaty s osobností

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (12)

Čtěte také...

„Rád by som hral na najväčšom hudobnom festivale na Slovensku“ Legendárny saxofonista Bill Evans

jazz 200Na Gypsy Jazz festivale sa predstavil legendárny saxofonista Bill Evans. Zveril sa nám, že by rád zahral aj na Pohode. Celý článok o akcii nájdete ZDE

...

Literatura

Smrt ve stříbrné zbroji - životní příběh Ludvíka Jagellonského

altNakladatelství Moba přináší čtenářům nový historický román Smrt ve stříbrné zbroji spisovatele a publicisty Otomara Dvořáka, jehož hlavní postavou tentokrát není žena (viz předešlé autorovy knihy Lásky prin...

Divadlo

I nadšencům patří prkna

zenitba tyjatr200Divadlo Tyjátr vzniklo v pěti lidech v roce 2002 pod Otrokovickou besedou. Nyní početnější parta nadšenců do divadla a hraní je zaměřena především na pohádky a komedie a nebrání se ani různým akcím města Otrokovice. Ve ...

Film

Kino na hranici po sedmnácté: filmové hody, hudební lahůdky, jedinečná setkání

Kino na hranici 200O tom, že hranice nemusí vždy rozdělovat, se lze na přelomu dubna a května přesvědčit v Českém Těšíně a polském Těšíně. Po celých šest dní bude toto jedinečné souměstí, které se rozkládá na území dvou států, opět patřit filmu. Koná...