Plastic People of the Universe. Vratislav Brabenec: „Jde o to, aby se člověk před každým blbým režimem nezačal klanět.“

Plastic People of the Universe. Vratislav Brabenec: „Jde o to, aby se člověk před každým blbým režimem nezačal klanět.“

200hudLegendární undergroundová kapela The Plastic People Of the Universe vznikla už v roce 1968 a její tvorba byla v počátcích ovlivněná zejména americkými Velvet Underground, Captainem Beefheartem či Frankem Zappou. Časem se z ní stala jedna z nejoriginálnějších kapel na české rockové scéně a inspirovala vznik mnoha dalších undergroundových kapel. V 60. a 70. letech se skupina nedala přimět k ústupkům a kompromisům s tehdejším režimem, ale právě kvůli tomuto nekonformnímu vystupování její členové často zažívali perzekuce a věznění.

 

Plastic People v září koncertovali v brněnském klubu Zbrojovka v rámci Henry Lee Festu a při této příležitosti jsme vyzpovídali jednoho z jejich členů – saxofonistu, textaře a básníka Vratislava Brabence.

Pro začátek, co Plastici a letní festivaly?

Na některých byla moc zima a jiných zase moc horko a hlavně jsme všude moc brzy, takže musíme poslouchat ty kapely před námi, což tedy mně osobně vadí. Já mám rád, když můžu být někde před hraním v klidu. Festivaly beru skoro až jako povinnost a musí se to nějak přežít.

Jsou to už čtyři roky od vydání vaší poslední desky Maska za maskou, nechystáte teď opět obnovit repertoár?

Deska se pomalinku chystá. Už by bylo i z čeho ji dělat, ale chce to nějaký pořádný impuls.

Jak u vás vlastně probíhá vznik nových písní, kdo je většinou tím hlavním iniciátorem?

Na té poslední desce byla většina textů ode mě a následně si pak každý v kapele tak nějak rozebral, na které texty chtěl dělat muziku. Měli jsme tam i překlad Charmse (pozn. red. - Daniil Charms, ruský surrealistický básník), který dělal můj kamarád, ale jinak to byly všechno moje věci. Každopádně repertoár se přebudovává, ale stále se hrají ještě i věci od Mejly Hlavsy, je to tak půl na půl.

Scházíte se mezi sebou i mimo kapelu?

Ne. Občas se akorát scházíme s Evou Turnovou, jelikož jsme si asi duchovně tak nějak nejblíž. Jinak ještě občas hrajeme s kytaristou Joem Karafiátem na vernisážích a podobných akcích. Hrajeme takový free jazz jen ve dvou.

hud1

Vyšlo vám už několik knih poezie, ale i knihy pro malé děti. Píšete stále ještě?

23. října mi vyjde knížka poezie a teď mám další zakázku i na pohádky pro děti.

S kapelou jste koncertovali hodně i v cizině, kam všude jste se zatím podívali?

Hráli jsme všude možně po Evropě a dvakrát dokonce na Taiwanu, to bylo opravdu moc příjemný. Několikrát taky v Americe.

Jak vás tehdy v Americe přijali?

Moc dobře. To bylo v roce 1999 a já jsem odmítl hrát v takových těch českých vlasteneckých spolcích v Americe, protože to je něco, co nesnáším. Řekl jsem, že chci hrát v amerických klubech a ať tam klidně nějaký Češi přijdou, ale ať je tam převaha Američanů nebo Kanaďanů. Hráli jsme v místech, kde byl okruh lidí nám blízkých. Například ten výčepák, co tu dnes je, ten je ze San Franciska.

Jak vzpomínáte na hru Národního divadla Rock‘n‘roll, v rámci které jste vystupovali?

Hráli jsme ji celkem asi osmdesátkrát, ale teď už se nehraje. Tedy my jsme tam skutečně nehráli, jen jsme ji koncertem zahajovali a zase ukončovali.


S Národním divadlem jste navštívili i například Izreal, kde se hra Rock‘n‘roll hrála…


Tam jsem byl i s mou dcerou, jí bylo tehdy třicet a konečně dostudovala univerzitu v Kanadě. Říkal jsem jí, nebudu ti kupovat žádný blbosti, ale zaplatím ti cestu z Kanady až do Izraele. A dodnes říká, už je to asi čtyři roky, že to byl nejlepší dárek. Hrozně se jí to líbilo. Při představení v Izraeli se ale vyskytla drobná technická chyba. Čeští herci hráli samozřejmě česky a nad jevištěm měli titulky v hebrejštině, samozřejmě v moderní hebrejštině – v ivritu. Problém byl, že většina z těch Židů, co tam přijeli, byli už starý lidi a bylo by pro ně jednodušší, kdyby ty titulky byly v angličtině, protože oni sice mluví ivritem, ale nedokážou v něm tak rychle číst. Stoppard je totiž hrozná palba (pozn. red. – Tom Stoppard, britský dramatik a autor hry Rock‘n‘roll). Potom nám říkali, že to ty starší lidi prostě nestíhali číst, takže se stalo, že hned na prvním představení třetina lidí odešla. On ten Stoppard totiž není jednoduchej. Tehdy na začátku, než se hra začala hrát v Čechách, nás pozvali do Londýna a tam jsme viděli tu hru úplně prvně. Naštěstí jsem si to pár dní před představením půjčil knižně v angličtině a přečetl si to, takže jsem aspoň už věděl, o co jde. Evička (pozn. red. – Eva Turnová, baskytaristka kapely) je profesorka angličtiny, seděli jsme na představení vedle sebe a ptal jsem se jí, jestli tomu rozumí a ona na to: „No, jen občas takový ty jednoduchý fráze, kterým rozumí každej blbec.“ (smích) Protože to je prostě takovej těžkej filozoficko-politickej text.

hud

A jak Tom Stoppard reagoval na české zpracování Rock‘n‘rollu?

Když byl na premiéře v Národním, tak říkal, že to bylo dobré. Potom jsem si s ním byl dát panáka a ptal jsem se ho, jak se mu to teda líbilo a on na to, že když se to hraje v Londýně, je to o čtyřicet minut rychlejší. Hned na to přiběhl režisér a ptal se, co Stoppard říkal a já na to: „Říkal, že to máš pomalý, vole, o čtyřicet minut to hraješ dýl, než to Stoppard měřil.“ (smích) Čeština je prostě zdlouhavá a ty Angličani to tam oproti nám doslova sypou. Jsou tam takové dlouhé monology na stránku a anglický herec to tam vysype. Když tam pak přijde někdo i s dobrou znalostí angličtiny jako má třeba Eva, která má vystudovanou anglistiku, tak to stejně chytí jen útržkovitě a nelze si sestavit celý smysl.

Vznikaly při hraní v Národním divadle nějaké zajímavé momenty?

Když jsme hráli premiéru, tak jsme na vystoupení přišli normálně v džínách. Režiséra Rajmonta jsme se ještě předtím ptali, jak vlastně máme být oblečený a on na to, že jako bychom šli prostě někam hrát a že nám do toho nebude kecat. Měli jsme prostě určitej časovej úsek, kterej jsme měli odehrát. Když jsme ale odehráli první skladbu, z první řady vylítla nějaká stará paní, bouchla do pódia a na celý Národní divadlo zařvala: „Já se nedivím, že vás tehdy zavřeli, já bych vás zavřela znovu!“ Pak jsem to tlumočil Stoppardovi a on na to: „Čoveče, to pražský publikum docela pěkně reaguje.“ (smích) A Havlovi se to taky moc líbilo. Pak se někdo dokonce ptal, jestli jsme ji neměli najatou. Starou bábu jsme si opravdu nenajímali, aby na nás ukazovala prstem. (smích)

Hudba Plastiků byla hlavně za minulého režimu brána v podstatě za určitý druh protestu, jak ji vidíte vy sám?

Celý život jsem jen vyjadřoval svoje názory, ale nikdy jsem neprotestoval. My jsme nikdy nebyli „protest songaři“, jen jsme vyjadřovali svoje postoje a podle toho jsme si i vybírali texty. Občas si nás lidi strkali trošku do jiný představy, ale my jsme přeci nebyli žádný partyzáni. Člověk by si v životě měl stát na svých názorech, nejde o vzpouru. Jde o to, aby se před každým blbem a před každým blbým režimem nezačal klanět a zachoval si svoji důstojnost, což je důležitý… Tak já jdu na pivo.

Foto: Kateřina Houfková



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Chat s osobností

Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 28

Čtěte také...

Igor Bareš: Snažím se posluchačům předat ty správné emoce

Bares 200Uznávaný herec Igor Bareš se věnuje čtení rozhlasových pořadů a audioknih už dlouhá léta. S nakladatelstvím OneHotBook spolupracoval na příbězích Žena v kleci, Chatrč, Poslední Laponec a dalších titulech. O tom, co práce na audioknihách obnáší a co h...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

S jako symbol pro naději

superman a lide z oceli 200Jedno z největších jmen komiksové literatury Grant Morrison (zasáhl do příběhů o X-Menech, Batmanovi, JLA) spolu s esy Ralphem „Ragsem“ Moralesem a Andym Kubertem ...

Divadlo

Novou sezonu po prázdninách slavnostně zahájí nejen 95. repríza Fausta a Markétky

faust-a-marketka-060Slavnostní zahájení nové sezony: Ypsilonka uvede 95. reprízu Fausta a Markétky(a nejen to). Pražská Ypsilonka zahájí po prázdninách novou sezonu 2017/2018 hned několika důležitými událostmi. První představen...

Film

Podivínský Tim Burton se vrací do kin s Temnými stíny

altTim Burton patří k nejosobitějším režisérům celého Hollywoodu. Jeho filmy vždy oplývají zvláštním kouzlem a jsou fanoušky velmi očekávány. Podobně tomu je i u jeho nejnovějšího počinu, fantasy komedie Temné stíny.