Kultura21.cz

12. října 2013 uvedlo pražské divadlo Semafor premiéru pořadu herce, moderátora a režiséra Davida Šíra s názvem NOVÉ SCÉNKY FELIXE HOLZMANNA. A protože to je bezesporu ojedinělá příležitost, přinášíme čtenářům rozhovor s Davidem nejen o tomto pořadu, ale vůbec o životě i o tom, jak se vůbec k divadlu a k panu Holzmannovi dostal.

Davide, vím o Vás, že jste se narodil v Brně, ale dlouhou dobu jste žil a studoval v zahraničí.

Narodil jsem se v Brně a do první třídy jsem začal chodit v Československu. Mezi tím jsme se odstěhovali do (tehdy ještě) Západního Německa a tam jsem začal druhé pololetí první třidy. Jenomže tady mi nemohli jenom ten druhý půlrok uznat, takže jsem další rok musel nastoupit znovu mezi prvňáčky. Potom jsme se vrátili zpátky domů a já znovu začal první třidu (tentokrát druhou polovinu). Jenomže mezi tím jsme se najednou ocitli v Jihoafrické republice. Ale tady už rodičům řekli, že jsem o hlavu vyšší než všichni prvňáčci, a že už mě do první třídy nechtějí. A tak mě šoupli rovnou do druhé. V JAR jsem vychodil klasickou základku (tam povinnou do 13ti let), potom jsem nastoupil na hudební konzervatoř National School of the Arts v Johannesburgu, na které jsem v 18ti maturoval z hudby. No a potom jsem začal studovat mé vysněné herectví na Universtiy of Pretoria. Takže mam vysokou školu, ale první třídu jsem nedochodil :-).

Kdy přišel pocit, že se chcete vrátit zpět do České republiky?

Vrátit jsem se chtěl vždycky. Rok po promoci (v roce 2006) jsem skutečně přiletěl sám zpátky do ČR s jedním kufrem a je pravda, že jsem prakticky nic o tom, jak to v téhle zemi chodí, nevěděl. Byl jsem kluk, který se prostě chtěl vrátit domů a chtěl hrát v Praze.

Vaše cesta k vysněnému herectví nebyla tak úplně jednoduchá. Jak to přijde, že „kluk“ bez kontaktů nakonec zakotví v Semaforu, o kterém se říká, že se tam „cizí člověk“ nedostane?

Chtěl jsem před kameru, chtěl jsem na pražská jeviště. Jenomže kromě Zdeňka Trošky jsem tu opravdu nikoho neznal. Začal jsem učit angličtinu a ve volném čase jsem "šmejdil" po různých divadlech. Zamiloval jsem si legendární Činoherní klub, který shodou okolnosti sídli Ve Smečkách, kde jsem tehdy bydlel. Měl jsem tu čest seznámit se s panem režisérem Ladislavem Smočkem a po zhlédnutí jeho několika inscenaci jsem se jednoduše rozhodl, že s tímhle pánem musím jednou spolupracovat. Rok jsem všemožné usiloval o to, aby to se mnou zkusil a dal mi šanci v jedné z jeho dalších her. Trvalo to přesně 12 měsíců, ale vyplatilo se mi to. Pan režisér mě skutečně obsadil do mé první role v ČR - a hned v mém milovaném Činoherním klubu. Hra Ptákovina od Milana Kundery se mi stala osudnou a hrajeme ji dodnes. Byla to moje první divadelní zkušenost v téhle zemi, za kterou jsem moc vděčný a pokaždé, když to hrajeme, vzpomínám na mé úplné začátky a vždycky si to narámně užívám.

Ambice Vám tedy rozhodně nechyběly.

Bez toho to nejde. A když byla první role, tak jsem se rozhodl, že chci druhou. Po čerstvě "zdolaném" Činoheráku jsem se rozhodl udělat maximum proto, abych se dostal i do slavného Semaforu. Stejně jako jsem si přál být jednou režírován panem Smočkem, toužil jsem po spolupráci s panem Suchým. A kde se vzal, tu se vzal, najednou přisel Vodník z Kytice a bylo na světě další hostování. Dnes v Semaforu hraji v původní hře pana Suchého Rytíři z Blaníku a Krasavice Lída, kterou jsme shodou okolnosti hráli právě dnes, těsně před tím, než jsem zasedl k otázkám našeho rozhovoru.

A co pan Holzmann a nápad oživit jeho scénky znovu na divadelních prknech?

K Felixi Holzmannovi jsem se "dostal" už jako malý kluk v JAR. Jako dítě jsem si pouštěl jeho scénky pořád dokola ze staré magnetofonové kazety - miloval jsem je a strašně mě to bavilo. A jednoho dne, když už jsem žil v Praze, jsem se rozhodl koupit se ten klasicky kostým (brejličky, tralaláček, pruhované tričko, baloňák - vše jsem sehnal po sekáčích) a natočil jsem sám sebe při jedné jeho scénce. Snažil jsem se ho "obšvihnout", jak nejpřesněji jsem uměl, a dal jsem to na internet. A nějak to lidi (i mé kolegy) oslovilo a začali mi volat jak cizí lidé, tak i kamarádi, že se jim to líbí. Přesvědčili mě, abych těch scének dal dohromady víc, udělal si z toho svoji vlastní show a zpracoval humor Felixe Holzmanna jako celovečerní zájezdovku. Nejdřív jsem nevěřil tomu, že bych na to měl, nebo že bych to dělal na takové úrovni, abych si mohl dovolit s tím vyjít před publikum. Ale pár lidi mě, jak se říká, ukecalo, a rozhodl jsem se udělat z toho celé představení. Nejdřív jsem ale musel požádat rodinu Felixe Holzmanna o propůjčení autorských práv, protože všechny scénky pana Holzmanna (jeho kompletní texty) vlastní jeho dcera - Irena Pettrichová, a jeho žena - Barbel Holzmann. Obě dámy se rozhodly dát mi šanci a tak jsem, společně se svým hereckým partnerem - Mirkem Reilem - připravil (a zrežíroval) své první celovečerní představení VČERA, DNES A ZÍTRA. Je sestaveno z toho nejlepšího z Holzmannova celoživotního díla. Jsou to jeho nejslavnější scénky, které diváci znají nazpaměť z TV a z DVD, přesně na vteřinu na"timing"ované a snažíme se s Mirkem, aby nebylo poznat, že to není on. A podle ohlasu diváků, si nějak troufáme věřit tomu, že se nám to daří. Představeni VČERA, DNES A ZÍTRA hrajeme už třetí sezonu a máme za sebou 45 repríz. Jezdíme po cele republice, a když jednou za čas hrajeme v Praze, tak vždy u pana Suchého v Semaforu.

A jak to bylo s Novými scénkami Felixe Holzmanna?

Letos (zrovna 12.10. na mé 30. narozeniny) jsem se rozhodl přijít po dvou letech s něčím novým. S něčím úplně novým... Po (dá-li se to tak říct) úspěchu představeni VČERA, DNES A ZÍTRA, jsme se s paní Petrrichovou dohodli na další spolupráci. Tentokrát mi dcera legendárního komika propůjčila jeho doposud nikdy nezveřejněné texty. Jsou to scénky, které nikdy nebyly natočeny na kameru, nikdy nebyly vysílány v televizi a nikdy nevyšly na žádném DVD. Jsou neohrané, neokoukané, národ je nezná a lidé ani nevědí, že existují. Z těchto úplně nových pokladů a i z méně známých skečí jsem sestavil představení NOVÉ SCÉNKY FELIXE HOLZMANNA. Mám tak tím pádem dvě úplně odlišná divadelní představení, která jsou složena z nesmrtelného humoru Felixe Holzmanna - V prvním představeni uvidí diváci to nejlepší z televize, v tom druhém to, co nikdy v televizi nebylo. Dá se říct, že je to Felix Holzmann #1 a Felix Holzmann #2.

Měl jste před premiérou trému?

Před kterou? Před premiérou VČERA, DNES A ZÍTRA jsem měl pochopitelnou trému a to hned z několika důvodů. Nejen že na premiéru do Semaforu přijela téměř celá rodina pana Holzmanna, ale pamatuji si, že seděla v hledišti i celá garda českého showbyznysu. Tehdy bylo v divadle víc hvězd než lidí. Přišel Petr Nárožný, Jiří Adamec, Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Irena Pavlásková, Jiří Vejdělek a hlavně tam tehdy byla paní, které si vážím ze všech nejvíc - přišla i kmotřička celého představeni, paní Jiřina Jirásková. Představení VČERA, DNES A ZÍTRA viděla několikrát a dokonce se mnou v jedné scénce, při příležitosti 10. výročí úmrtí pana Holzmanna, jako exkluzivní host účinkovala. Premiéra představení NOVÉ SCÉNKY FELIXE HOLZMANNA byla věnovaná pravě jí.

To tedy byla tréma pramenící z toho, že lidé něco znají a srovnávají. Ale u premiéry NOVÝCH SCÉNEK FELIXE HOLZMANNA tomu tak být nemohlo, že?

Před premiérou prvního představení jsem se bál, jestli tenhle humor diváci po tolika letech přijmou a hlavně jestli jej přijmou v podání nového neznámého "kluka". Věděl jsem, že cokoliv na jevišti uděláme, to budou všichni srovnávat s originálem. A z toho jsem měl velký strach. Já vím, že pan Holzmann je nenahraditelný. Nepokouším se ho nahrazovat, ani "imitovat" - snažím se pouze pokračovat v jeho díle, které podle mě v dnešní době strašně chybí. Myslím si, že nepatří jenom na youtube, ale hlavně na jeviště před živé publikum.
Při druhé premiéře jsem měl naopak strach, když jsem si uvědomil, že divák nemá s čím srovnávat. Z nových scének neexistují žádné záznamy a my se vlastně nemáme čeho držet. U starých, slavných, notoricky známých scének, jsme si mohli pustit originál, když jsme si třeba s něčím nevěděli rady. Bylo podle čeho jet, byl nějaký podklad. Tentokrát jsme měli v ruce čistě jenom text - originální rukopisy, o kterých doposud nikdo nevěděl. Ta zodpovědnost tak byla tentokrát trochu větší. Původní scénky se snažíme hrát přesně tak, jak je hrával on sám. Tyhle nové hrajeme tak, jak si myslíme, že by je hrál. Bohužel, od něj už je nikdy nikdo neuvidí, tak se musíme o to víc snažit, abychom lidem a fanouškům pana Holzmanna stačili aspoň my dva s Mirkem, a budeme se i nadále snažit o to, aby se za nás pan Holzmann tam nahoře nemusel stydět.

Myslím, že z toho opravdu strach mít nemusíte. Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně dalších úspěchů.

Další informace o Davidu Šírovi i jeho vystoupeních na http://www.davidsir.com/cs/co-se-deje