David Těšínský: Důvěru lidí si získávám tím, že jsem při focení sám sebou

David Těšínský se věnuje dokumentární fotografii. Během posledních patnácti let procestoval 91 zemí, kde také pracoval. Zaměřuje se například na subkultury a společenské rozdíly a rád cestuje do zemí, které většina lidí zná pouze z médií. Co mu taková práce dává a proč se vydává právě za příběhy, které zůstávají často mimo pozornost veřejnosti? To a mnohem více jsme s Davidem Těšínským probrali v rozhovoru.

Jak jste se dostal k dokumentární fotografii? Co vás na ní přitahuje?

Vlastně jsem se k ní dostal přes vlastní zvědavost a možná i určitou neschopnost žít úplně normální život. Nikdy mě moc nebavilo fotografovat něco jen proto, že je to vizuálně hezké. Potřebuju za fotografií cítit člověka, příběh, konflikt, paradox nebo něco, čemu sám úplně nerozumím.

Fotografie pro mě postupně začala fungovat skoro jako vstupenka do světů, do kterých bych se jinak nikdy nedostal. A čím déle to dělám, tím méně mě zajímá exotika samotná. Zajímá mě spíš to, že člověk v Teheránu, ghettu v Kingstonu nebo někde v Česku může řešit úplně stejnou potřebu – být milovaný, svobodný a někam patřit.

Za patnáct let jste pracoval v 91 zemích. Jak si vybíráte místa, kam vyrazit?

Často si nevybírám země, ale lidi a příběhy. Země je jen kulisa. Může mě zaujmout jedna věta v článku, člověk, kterého někde potkám, nebo něco, čemu nerozumím a mám potřebu zjistit, jaké to je ve skutečnosti.

Paradoxně mě nejvíc lákají místa a komunity, o kterých už máme hotový názor, aniž bychom tam kdy byli. Čím jednodušší obrázek o něčem média nebo společnost vytvářejí, tím větší mám chuť podívat se, co se za ním skrývá.

Jak se dostáváte do uzavřených komunit? Jak získáváte důvěru lidí, kteří mohou být vůči fotografovi přirozeně nedůvěřiví? 

Tím, že nezačnu fotografovat.

To je možná nejjednodušší odpověď. Fotoaparát je až druhý nebo třetí krok. Nejdřív tam prostě jsem. Mluvím s lidmi, jím s nimi, trávím s nimi čas, někdy čekám celé hodiny a nic nevznikne. Lidé velmi rychle poznají, jestli jste přišel „ulovit fotku“, nebo jestli vás opravdu zajímají.

Paradoxně jindy zase rovnou fotím a tím se seznámíme.

Důvěra podle mě nevzniká technikou. Vzniká tím, že člověk přestane mít pocit, že je pro vás objektem.

Věnujete se mimo jiné dětským traumatům, domácímu násilí a rozbitým rodinám. Proč si vybíráte i tak těžká témata? 

Dřív jsem těžká témata hledal hlavně ve světě. Postupem času jsem pochopil, že některá z nich mohou být člověku mnohem blíž, než by si kdy přál.

Dnes mě proto hodně zajímá, co si děti odnášejí ze světa dospělých. Jak moc jejich budoucnost ovlivňuje láska, bezpečí, přítomnost rodičů – ale také jejich absence, konflikt nebo neschopnost dospělých oddělit vlastní problémy od potřeb dítěte.

Jsem táta malé dcery a tahle otázka pro mě přestala být pouze fotografickým tématem. Nechci veřejně rozebírat detaily. Můžu ale říct, že dělám a vždy jsem dělal maximum pro to, aby vyrůstala s co největším množstvím lásky, bezpečí a radosti a s jistotou, že má tátu, který tu pro ni vždy byl, je a bude. Stálo mě hodně sil vybojovat něco, co podle mě mělo být samozřejmostí – nejen pro sebe, ale především pro dceru, pro nás dva a pro její vztah se zbytkem rodiny, který také postrádala. Byla to cesta přes spoustu překážek, které jsem si nevybral, ale odmítl jsem kvůli nim ze života své dcery ustoupit. A to, kde jsme dnes, je toho důkazem.

Když víš, že bojuješ za dobrou věc, vzdát se není možnost.

A možná právě proto dnes některým příběhům, které fotografuju, rozumím jinak než před deseti lety.

Existuje příběh, který jste si z práce odnesl natolik silně, že vás ovlivňuje dodnes?

Je jich několik a kupodivu to často nejsou ty nejdramatičtější fotografie.

Pamatuju si lidi, kteří objektivně neměli skoro nic a přesto dokázali vytvořit kolem sebe bezpečí, humor nebo lásku. A potom lidi, kteří měli prakticky všechno a byli úplně prázdní.

Po patnácti letech mám asi nejsilnější pocit, že kvalita života se strašně špatně měří věcmi, které jsou vidět. A fotografie je zvláštní v tom, že ukazuje hlavně to, co vidět je – zatímco fotograf se musí pokoušet dostat právě k tomu, co vidět není.

Změnila některá zkušenost váš vlastní pohled na komunitu, do které jste přijel?

Mnohokrát. A když se můj názor nezmění vůbec, mám skoro pocit, že jsem svou práci neudělal dobře.

Jezdím někam právě proto, abych si rozbil vlastní představu. Fotograf by podle mě neměl cestovat přes půl světa jen proto, aby tam našel důkaz toho, čemu věřil už doma.

Nejzajímavější moment nastává, když realita odmítne spolupracovat s vaším názorem.

Jak se vám pracovalo ve válečné zóně a co obnášelo fotografování žen bojujících na Ukrajině?

Válečná zóna člověku velmi rychle přerovná priority. Najednou jsou věci, které doma působí zásadně, úplně absurdní.

U žen bojujících na Ukrajině mě zajímalo hlavně to, aby z toho nevznikl jednoduchý příběh typu „podívejte, ženy se zbraněmi“. Zbraň je vizuálně silná, ale člověk za ní je mnohem zajímavější. Zajímalo mě, kým byly před válkou, co ztratily, čeho se bojí, proč zůstaly a co v nich válka změnila.

Ve válce je navíc velmi snadné udělat dramatickou fotografii. Mnohem těžší je udělat fotografii, která z člověka neudělá symbol a nechá ho zůstat člověkem.

Co vás překvapilo při fotografování LGBTQ komunit v zemích, kde mohou čelit velkému tlaku společnosti?

Jak normální jejich životy jsou.

Zní to banálně, ale právě to je důležité. Když o těchto lidech čteme v médiích, často jsou definováni především nebezpečím, diskriminací nebo svou identitou. Když s nimi ale několik dní žijete, řeší úplně stejné věci jako kdokoliv jiný – kdo koho miluje, kdo komu neodepsal, peníze, rodinu, práci, žárlivost nebo večírek.

A právě obyčejnost může být někdy radikálnější než nejdramatičtější fotografie.

Existuje zkušenost, u které jste si během práce říkal, že jste se dostal za hranici toho, co jste si kdy představoval?

Mnohokrát. Byl jsem v situacích, kdy jsem se bál o vlastní bezpečí, a v prostředích, kam bych dnes možná už nešel stejným způsobem jako před deseti lety.

Ale zvláštní je, že největší hranice nakonec nemusí být válka, gangy nebo nějaká vzdálená země. Člověk může projet 91 zemí, dostat se mezi lidi, kterých se ostatní bojí, a potom zjistit, že nejtěžší životní příběhy vůbec nemusejí čekat tisíce kilometrů od domova.

Tohle zjištění mě v posledních letech ovlivnilo asi nejvíc.

Co by podle vás měl fotograf zvážit ještě předtím, než zmáčkne spoušť? 

Jestli má právo tu fotografii udělat – a hlavně co s ní udělá potom.

Technicky můžeme vyfotografovat skoro všechno. To ale neznamená, že bychom měli. U dokumentární fotografie člověk někdy dostane přístup k něčí největší slabosti, bolesti nebo tajemství. To je obrovské privilegium a zároveň odpovědnost.

Dobrá fotografie podle mě není automaticky dobrá jen proto, že vyhrála soutěž nebo má sto tisíc lajků. Pokud jste kvůli ní někoho zbytečně zničili, možná jste pouze vytvořili působivý obrázek.

Jak se po patnácti letech vašeho způsobu života změnil váš pohled na svět?

Méně věřím jednoduchým příběhům.

Čím víc zemí jsem viděl a čím víc lidí jsem poznal, tím méně mám potřebu rychle někoho zařadit mezi dobré a špatné, normální a nenormální, vítěze a poražené. Realita je skoro vždycky komplikovanější.

Zároveň jsem ale zjistil, že některé věci jsou překvapivě jednoduché. Dítě potřebuje lásku. Člověk potřebuje důstojnost. A skoro každý potřebuje mít pocit, že někam patří.

Možná jsem za těch patnáct let začal méně věřit kategoriím a víc jednotlivým lidem.

Co si přejete, aby si lidé z vašich fotografií odnášeli? 

Nemusí si odnést můj názor. To by vlastně byla trochu nuda.

Stačí mi, když se na člověka, kterého by normálně během dvou sekund odsoudili, podívají o pár sekund déle. Když si místo „tohle je divný člověk“ položí otázku „jak se sem ten člověk dostal?“.

Fotografie podle mě nemusí měnit svět. To je možná až příliš velká ambice. Ale může na chvíli změnit způsob, jakým se díváme na jednoho člověka. A někdy právě tam začíná všechno ostatní.

 Kde se s vaší tvorbou mohou lidé setkat a na čem aktuálně pracujete?

Vedle dokumentární fotografie se v posledních letech snažím zkušenosti z těch 91 zemí přenášet i do věcí, které můžu dělat přímo s lidmi. Vydal jsem knihu Jiná krása, která shrnuje velkou část mojí dosavadní práce a příběhů ze světa.

Dělám také individuální fotografické workshopy, ale spíš než klasické kurzy nastavení foťáku jsou to osobní setkání jeden na jednoho – můžeme společně fotit, řešit dokument, práci s lidmi, přístup do komunit nebo třeba to, jak si vůbec vytvořit vlastní fotografický rukopis.

A čím dál víc mě baví i autentické portréty a promo fotografie. Ne úplně ve smyslu „postavte se sem a usmějte se“, ale spíš se snažím člověka zachytit způsobem, jakým pracuju v dokumentu – přirozeně, osobně a bez zbytečné stylizace. Fotím tak jednotlivce, umělce i lidi, kteří potřebují fotografie pro svoji práci nebo značku.

Všechno je na mém webu a sociálních sítích. A asi mě baví, že po patnácti letech fotografování lidí po celém světě můžu stejný způsob vidění použít i na člověka, který prostě potřebuje jeden opravdu dobrý portrét.

David Těšínský:

• David Těšínský (1990, Praha) je nezávislý fotograf a dokumentarista, který se ve své tvorbě zaměřuje především na lidské příběhy, subkultury a společenská témata. 
• Během své kariéry pracoval v 91 zemích světa a fotografoval například život na okraji společnosti, válečné konflikty, závislosti, LGBTQ komunity nebo různé podoby současných subkultur. 
• Jeho fotografie se objevily mimo jiné v časopisech a médiích The Guardian, VICE, Le Monde, Vanity Fair nebo The Times. 
• Za svou tvorbu získal řadu ocenění a nominací, včetně ocenění Sony World Photography Awards a PDN Storytellers. 
• Jeho fotografie byly vystaveny v desítkách zemí světa.
•  Fotografii vnímá nejen jako způsob zachycení reality, ale také jako nástroj k otevírání očí a rozbíjení stereotypů.
• Odkaz na web: http://www.tesinskyphoto.com/
• Instagram: https://www.instagram.com/tesinskydavid?stkn=MWhhdjZmaTBxdndvbg%3D%3D&utm_source=qr