Dagmar Berková: Psaní se mi stalo životní náplní a velkým potěšením

„Snažím se psát příběhy, které se zakládají na skutečných událostech a zobrazují osudy prostých lidí sevřených v soukolí dějin,“ přiznává Dagmar Berková, autorka úspěšného vícegeneračního románu Luciina volba, jehož volné pokračování Viola vychází letos v listopadu a sama autorka pracuje na své třetí knížce.

Říkáte, že vás psaní vždycky bavilo. Co jste ráda psala a o čem byly vaše první literární pokusy? A máte je ještě?

K mým nejoblíbenějším předmětům patřila ve škole slohová cvičení. Stačilo mi, abych se nad tématem chvilku zamyslela a slova se sama skládala na papír. Ve dvanácti letech jsem před třídou přednesla referát o fascinujícím životě Vincenta van Gogha, jak jej popsal v románu Žízeň po životě Irving Stone. Byla jsem tou knihou unesena a dodnes si pamatuji, kterou ukázku jsem z ní na závěr přečetla. Ve třídě by bylo slyšet spadnout špendlík a učitelka češtiny začala první tleskat. To víte, že mě to potěšilo. Ze slohu jsem mívala jedničky a psa-la jsem je i spolužákům.

Nebyla jsem ten typ, který píše do šuplíku. Kromě stovky milostných dopisů, které jsme si vyměnili s manželem, a které mám převázané červenou stužkou někde na dně skříně, nemám schovaného vůbec nic.

Vy jste nejdříve vystudovala gymnázium v Teplicích a pak SUPŠ v Turnově. Čím jste chtěla být? Co rozhodlo, že jste studovala právě tyto školy?

K odpovědi na tuto otázku si musíte domyslet tehdejší politické souvislosti. Na gymnázium v Teplicích jsem nastoupila v roce 1969, tedy krátce po Pražském jaru a následné okupaci, jejíž smutné výročí jsme si nedávno připomněli. V následujících letech začalo politicky při-tuhovat a za vlády Gustáva Husáka nastala tuhá normalizace. Jako dcera lékařky a právníka jsem neměla správný původ, neboť bylo žádoucí, aby studovaly především děti dělnické třídy. Po maturitě jsem si přála studovat na Filozofické fakultě UK. Tehdy si mě třídní profesor zavolal a vysvětlil mi důvody, proč mi nemůže podepsat doporučení k univerzitnímu studiu. Nastoupila jsem tedy na Střední umělecko-průmyslovou školu do Turnova, kde jsem se dva roky učila zlatnickému řemeslu. Necítím kvůli tomu trpkost, prožila jsem spokojený život.

Láska ke knihám a psaní vás neopustila, a nakonec jste se pustila do psaní knižního příběhu. Vícegenerační román Luciina volba vydalo nakladatelství Moba v roce 2025. Tentokrát jste velice toužila, aby román vyšel a přání se vám splnilo. Jaké to bylo, ko-nečně držet v rukou své vysněné „literární dítko“?

Lásce ke knihám jsem se naučila doma. Rodiče měli velkou knihovnu a já si pamatuji, jak mě už v dětství okouzlovaly verše Karla Jaromíra Erbena. Jeho básně jsem se učila dobrovolně nazpaměť. Do dvaceti let jsem přečetla zásadní knihy francouzské, anglické, americké a ruské literatury.

Netoužila jsem, aby mi vyšla kniha, něco takového mě ani nenapadlo. Kdyby ano, začala bych psát nejméně o dvacet let dřív. Bylo to tak, že jsme v rozhovoru s přítelkyní narazily na téma, kolik toho vlastně děti vědí o našem životě a kolik toho víme o našich předcích my. Uvědomila jsem si, že mladé nezajímá, jak jsme žili a pak už se není koho zeptat. Je to všude stejné. Lidé zestárnou a litují, proč se víc neptali. Tak jsem sedla a napsala svým dětem a sedmi vnoučatům osmisetstránkovou knihu. O své a manželově rodině, o našich předcích, o všem, co jsem si buď sama pamatovala, nebo o tom slyšela vyprávět. Knihu jsem opatřila rodokmeny a stovkou fotografií.

Kniha měla v mé rodině, příbuzenstvu a u přátel takový ohlas, že ji někteří přečetli v rekordním čase. Oni to byli, kdo za mnou chodili a říkali, tohle by ti okamžitě vydali, proč dávno nepíšeš? Zkus to aspoň. Tak vznikla má prvotina Luciina volba.

Samozřejmě jsem byla napjatá a toužila jsem, aby mi nakladatelství Moba odpovědělo kladně. Byl to jediný pokus, který vyšel hned napoprvé. Do škatulek typu „Kolikrát vás odmítli v nakladatelství?“ věru nezapadám.

Pocit držet v rukou své literární dítě se prý neomrzí, ani kdybyste těch dětí měla padesát. Aspoň tak mi to potvrdily mé přítelkyně, současné české spisovatelky. I to je další bonus psaní. Dostala jsem se do společnosti těch, jejichž knihy jsem vídala v knihkupectvích a ve snu by mě nenapadlo, že si budeme tykat a trávit spolu čas.

Jak jste spokojená s její audio verzí a interpretkou Šárkou Vondrovou?

Audiokniha byla pro mě velkým překvapením. Skvělé načtení Šárkou Vondrovou v režii Miloše Vrány dalo dílu další rozměr. Kniha má na Audiotéce přes sto nadšených hodnocení. Mám z toho velkou radost.

Román měl obrovský úspěch a nadšené čtenáře, a tak v roce 2026 vyjde volné pokračování Viola. Budete pokračovat dalším dílem nebo série bude mít díly dva?

Ano, ten úspěch jsem nečekala a myslím, že redakce Moby také ne. Jako prvoautorce ve věku, který již není perspektivní, do mě vložila velkou důvěru. Luciina volba je téměř vyprodaná a v knihovnách je na pořadník. Dostávám desítky děkovných dopisů, mnoho čtenářek se v mé knize našlo, protože popisuji dobu, ve které žily. Nedávno mě navštívila čtenářka, jejíž téměř devadesátiletý manžel jí Luciinu volbu předčítal každý večer nahlas a oba byli smutní, když otočili poslední list. To mě tedy dojalo!

Můj druhý román vyjde začátkem listopadu 2026 a je záměrně koncipován tak, aby se dala každá kniha číst zvlášť, aby dokonce nezáleželo na pořadí. Lucie vzbuzuje zvědavost, jak to bylo dál a Viola zase zájem o to, co bylo předtím. Rozhodně se nejedná o klasickou sérii, kdy je podmínkou číst první díl.

Na čem pracujete v současné době? Co vás inspiruje při psaní? A co byste ráda zpracovala v knižním příběhu?

Píšu třetí román, který se odehrává se v Českém ráji. Je to opět rodinná sága, ale nebojte se, není v ní mnoho postav. Sama to nemám v knížkách ráda. Co mě inspiruje při psaní? Někdy stačí věta nebo sen, který se mi zdál. Nápad se nedá přivolat, přijde nečekaně nebo vůbec ne.

Snažím se psát příběhy, které se zakládají na skutečných událostech a zobrazují osudy pros-tých lidí sevřených v soukolí dějin.

Čím je pro vás psaní a co vás na něm baví?

Psaní se mi stalo životní náplní a velkým potěšením. Mám dospělé děti a vnoučata už také odrůstají. Kromě prázdnin, kdy se k nám na chalupu sjede velká rodina, mám na psaní čas, a to považuji za luxus. Baví mě, jak se mi rozepsané kapitoly a zápletky honí hlavou a baví mě svoboda, kterou psaní přináší. Přemýšlím o svých postavách, o tom, jestli budu dál sledovat jejich osudy nebo se jich zbavím. Někdy žasnu, co všechno mě napadá.

Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory nebo raději objevujete nové?

Bývala jsem vášnivá čtenářka, ale s věkem jsem začala být více kritická. Sleduji ten příval novinek a je těžké si vybrat. Věděla jste, že u nás vyjde přes 15 000 knih ročně? V poslední době mě uchvátila česká spisovatelka píšící pod pseudonymem Jakuba Katalpa a ruská Guzel Jachina. Upřednostňuji však současné české autory a autorky. K tomu, co jsem četla v mládí, se již nevracím, protože, jak se tak hezky říká, nelze dvakrát vstoupit do téže řeky.

A co vám říká slůvko relax? Jak ráda nabíjíte své „baterky“?

Odpočívat umím, to je v mém věku nutnost. Ráda spím a těším se na nápady, které se mi v polospánku honí hlavou. Pokud si je nezapíšu, bývají ráno pryč.

Na závěr bych chtěla říct, že zaujmout v dnešní rychlé době není snadné. Jsem nesmírně šťastná, že se mi to podařilo vyprávěním obyčejného lidského příběhu. Psaní je o emocích a je to vlastně taková alchymie, u které nikdy nevíte, zda bude fungovat nebo ne. To rozhodnou až čtenáři. Mně se čtenářské odměny dostalo vrchovatou měrou v podobě desítek nádherných děkovných dopisů a nadšených recenzí od všech věkových kategorií i plných sálů v knihovnách. Myslela jsem, že píšu pro svou generaci, ale podařilo se mi oslovit daleko širší věkové spektrum. To je moje největší odměna.

Zdroj foto: archiv Dagmar Bekové