Banner

Byl Koniáš jen synem své doby?

Email Tisk

temno obalka 200Postava jezuity Antonína Koniáše, nejen v 18. století proslulého ničitele kacířské literatury, odedávna vzbuzuje vášně spojené s výrazně negativním hodnocením. Když se některý veřejný činitel chová "nekulturně" (třeba odmítá podporovat to či ono), je jeho počínání okamžitě označeno za koniášovské. Avšak přiblížení skutečného člověka Koniáše i dobové mentality se dočkáváme až ve sborníku Krátké věčného spasení upamatování.

 

Desítka příspěvků rozebírá aspekty náboženských, společenských i politických pořádků v dobách, kdy bylo úředně nařízené, k jakému vyznání se musí obyvatelstvo povinně hlásit. Koniáš tehdy postupoval zcela v intencích svého úřadu, když zabavoval a případně ničil vše neřádné – tedy tisky nejen kacířské, ale i všelijak pokleslé, mysl poddaných omamující či dokonce pornografické.

Lze to snad přirovnat k dnešnímu tažení proti nelegálně šířenému alkoholu - v 18. století byla nelegálně šířená literatura vnímána jako stejně jedovatá, tedy duchovně, protože lidská duše byla věčná, na pomíjivém pozemském těle nezáleželo. Možná někdy v budoucnu se naši potomci také mohou pozastavovat, proč stát brojil proti jedovatému alkoholu, když je přece svobodnou volbou každého jedince, co bude nebo nebude pít.

Autoři statí se pokoušejí ne snad hájit, ale spíše vysvětlit počínání Koniáše v intencích doby, kdy žil - a kdy subjektivně byl zajisté přesvědčen o prospěšnosti svého počínání. Ostatně je konal k větší slávě Boží, nikoli své, neřkuli z nějaké zištnosti. Vytváří se tak trochu zamlžená perspektiva náhledu, protože se mlčky naznačuje, že dnes by něco takového už nebylo možné - změnila se mentalita i vyznávané hodnoty. S protivníky či odpůrci se prý nediskutuje ohněm či botou okovanou, nýbrž toliko vytříbenou slovní argumentací.

Jenže stačí nahlédnout do ničení (nejen) kulturních statků v dobách nejsoučasnějších, třeba za občanské války v bývalé Jugoslávii nebo ještě později v USA, kde jedna náboženská kongregace okázale spálila stovky výtisků Harryho Pottera coby ďábelského mámení, abychom zjistili, že od dob Koniášových se zase moc nezměnilo. Co se neshoduje s naším názorem, zasluhuje zničit. Zvažme, zda nakonec neměl pravdu Havlíček Borovský, když před půldruhým stoletím napsal: "Českých knížek hubitelé lítí - plesnivina, moli, jezoviti."

Přínosný je rovněž zájem o prezentaci Koniáše v dalších stoletích. Jedna studie se zabývá jeho pojetím v díle Josefa Váchala, svérázného myslitele i umělce, další text zkoumá Koniášův filmový portrét ve filmu Temno, natočeném podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska. Petr Kopal, jenž totéž téma zpracoval i pro časopis Paměť a dějiny, tu podrobně rozebírá dobové okolnosti vzniku. Psal se rok 1950 a po filmařích nedávno nastoupivší komunistická moc požadovala, aby i v historických látkách jasně rozlišili, kdo vždy byl a stále je nepřítelem a ke komu je třeba se hlásit jako k následováníhodnému vzoru.

temno

Podívejme se blíže na film samotný, který ojediněle uvádí jedině kabelový CS Film; například Československá televize jej naposledy vysílala v 80. letech, po pádu režimu se na obrazovce veřejnoprávní televize už nikdy neobjevil. Příběh nás zavádí na počátek 18. století, do doby vítězící protireformace, kdy sílí nejen sociální útisk poddaného lidu, nuceného robotovat ještě častěji než ukládá zákon, ale zejména se tvrdě potlačuje jiné vyznání než římsko-katolické a hromadně se pálí české knihy.

Spatříme, jak památku "revolučního" mučedníka Jana Husa nahrazuje "reakční" světec Jan Nepomucký, fanatickými jezuity prohlašovaný za svatého ještě před jeho svatořečením. Do tohoto rámce je zasazen příběh myslivce Machovce, jenž tajně vyznává "kacířskou víru". Ačkoli není postižen robotními povinnostmi (a proto se dokáže vzepřít i bezohlednému panskému správci), nakonec musí prchnout, aby nebyl zatčen, když se prozradí jeho pravé smýšlení.

Zanechává v nepřátelském prostředí své dospívající děti Helenku a Tomáše. Jsou vytrženy z idylického vesnického prostředí a prodány do Prahy, kde je čeká nejen těžká práce a ponižování, ale hlavně pokusy vnutit jim jedinou pravou víru. Zatímco Tomáš hrdě odolává, křehká Helenka se zamiluje do zjemnělého panského synka Jiříka, jenž se však nedokáže vyrovnat s jejím rozhodnutím nezradit víru předků. Po dočasném zaváhání i ona tajně odchází k souvěrcům, aby se tam shledala s bratrem i otcem. Tajně se scházejícím jinověrcům, kteří v myšlenkách spřádají vzpouru proti utlačovatelům, neublíží ani zloba jezuitů s démonickým Koniášem v čele...

Ilustrativní přepis Jiráskova románu, který rekatolizaci přiznává jistou snad až oslnivou velikost, byť jakkoli bolestnou, je tu "zmodernizován" k nepoznání, když právo na víru otců úzce spojuje s burcováním lidových mas proti pánům, jak se zde doslova praví. Uplatněná schematizace historických událostí a jejich černobílé nazírání, vrcholící ve Vávrově husitské trilogii, se stává bezmála závazným kánonem i do budoucna. Katolická církev je zde představena jako jednoznačně nepřátelská síla, která se při prosazování svých cílů neštítí žádné ohavnosti.

Zatímco lid na venkově i ve městě hrdinsky a vzdorovitě trpí (až vzniká dojem, že rekatolizaci všichni poddaní odmítají), panstvo je zhýralé a mravně prohnilé. V lepším případě lze uvažovat o zbabělosti a nechuti angažovat se (regent, Jiřík), většinou se však jedná o surovost a bezohlednost, ať již je to regentův panský správce nebo pražská šlechta, nemluvě o kléru.

temno konias

Film, těžkopádně se posunující vpřed a navíc se rozpadající do dvou celků (na venkově a v Praze), si v některých místech protiřečí: ačkoli je jediným povoleným náboženstvím jen katolictví (a jinověrectví je hrdelním zločinem), Helenka a Tomáš jsou po otcově odchodu ponecháni víceméně v klidu. Proklamace útisku i výhrůžek je spíše verbální, režisér zklamal v přiblížení tragických dilemat, kterými postavy procházely, ať již to bylo "vymývání mozku", sledování povinných účastí na mších nebo zejména nabízející se motiv otcovy viny - myslivec Machovec přece ponechal své děti napospas bezohledným protivníkům.

Jednotlivé figury jsou načrtnuty dosti ploše, jsou dramaticky bezbarvé, se sklonem k sentimentalitě a dojemnosti. Růžkův ničitel českých knih páter Koniáš je doveden na hranici démonizující karikatury - a pro herce samého předznamenal sérii veskrze záporných postav. Občasné jízdy kamerou po odhodlaných tvářích dělného lidu či naopak kolem nudícího se zhýčkaného panstva, panoramata luxusních příbytků i exteriérů jen umocňují hluše patetickou tragiku, která podle tvůrců nesmí hledět na oběti, protože bez nich budoucnost nelze vybojovat.

Režisér Karel Steklý nedokázal využít nabízející se možnosti vnést výrazněji expresivní akcent do líčení příběhu, spokojuje se s přízemně unylým, teatrálně pojatým "realismem". Historický rámec se tak stal pouhou kulisou, navíc ještě poplatnou knižním ilustracím románu a rovněž vlastenčící monumentální malbě 19. století, kulisou, která měla vést přímou spojnici mezi soudobým režimem a násilně hledaným revolučním odkazem minulosti. Steklý zcela opustil místy až uhrančivý sociální patos Sirény (1947), která zvítězila na benátském filmovém festivalu.

Je přitom zvláštní, že přes krajní přizpůsobení ideologickému diktátu prosakují stopy banálních milostných zápletek (Helenka a Jiřík), ruralistických idejí přetavených ve věrnost odkazu otců. Akcentuje se rovněž teze o odvěké porobě českého národa pod cizáckou či odnárodnělou šlechtou. Ožívají iluze o vzdělanosti prostého lidu (je schopen číst Kralickou bibli), třebaže gramotnost v oněch truchlivých dobách je zřejmě mizivá stejně jako ojediněle zachované ostrůvky nekatolictví, protože poddaní valnou částí přijali katolické náboženství i s jeho vyhrocenou extatičností a vírou v zázraky, s vírou v mariánský kult.

Temno dnes vypovídá především o požadavcích stalinistické éry, o zhoubných pravidlech socialistického realismu a vyvolává - kromě trpného úsměšku - dohady, zda i filmaři nepostupovali s touž vírou ve správnost svého počínání stejně jako dávno před nimi Koniáš. A kruh se uzavírá...

temno obalka

Krátké věčného spasení upamatování (uspořádali Kateřina Bobková-Valentová, Miloš Sládek, Martin Svatoš)
Vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2013, 196 stran.

Hodnocení: 70 %

Foto: kniha, CS Film, www.fdb.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

GABRIELA KUBENOVÁ

výtvarnice

Kniha:


Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku

Kniha Dobrý proti severáku je moderní a vtipnou variací na epistolární román. Emmi Rothnerová chtěla přes internet zrušit předplatné časopisu Like. Kvůli překlepu ale její e-mail dostane Leo Leike. Protože Emmi mu dál posílá e-maily, upozorní ji Leo na její omyl. Začne tak nezvyklá korespondence, jakou lze vést jen s osobou naprosto neznámou. Na tenkém ostří mezi absolutním neznámem a nezávaznou intimitou se oba víc a víc sbližují, až si nakonec musí nevyhnutelně položit otázku: snesly by milostné city, které rozkvetly v e-mailech, osobní setkání? A co by se stalo, kdyby ano? Anotace ke knížce, která psala o jednom e-mailovém omylu a nastartovala neobvyklou korespondenci, mne zaujala a e-knihu jsem hned zakoupila. Opravdu mě nepustila a přehltla jsem ji přes noc, dá se to, je to pro mě velice čtivé a děj má spád. Mám ráda podobná nedorozumění i v opravdovém životě a ne jedno se mi už i přihodilo, takže jsem se do toho začetla a stala se téměř součástí knížky.Po poslední větě nastalo… no tohle? To snad nemůže být konec, to nejde, aby to takhle skončilo, to mi snad ten autor udělal schválně…. Ale bylo to tak, byl to konec, žádné další stránky, žádné další věty a dokonce ani slova nenásledovala…. Tohle se mi u málokteré knihy stane……. Ale za pár měsíců jsem objevila volné pokračování…. „Každá sedmá vlna“, neváhala jsem ani minutu, knihu zakoupila, opět v digitální podobě, ačkoli jsem totální milovník knih, které můžu otevřít a ke které můžu i přivonět, a pro mě bylo to pokračování snad ještě lepší. Takže pokud jste milovníky zamotaných životních příběhu a šťastných konců, dejte se do čtení. Daniel Glattauer (nar. 1960) pochází z Vídně, je spisovatel a novinář. Píše sloupky, soudní reportáže a fejetony. Jeho kniha Dobrý proti severáku se stala bestsellerem, v roce 2006 byla nominována na Německou knižní cenu a byla přeložena do mnoha jazyků a adaptována do podoby divadelní i rozhlasové hry. V Německu se dosud prodalo více než osm set padesát tisíc výtisků. Na přání čtenářů vyšlo pokračování Každá sedmá vlna (2009).

Anketa


Hledat

Mimísek 9

Partneři

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Uhrančivý tanec podsvětím

Zoran Čirić hobo„Dýdžej“ Hobo je drsňák každým coulem, žije od mejdanu k mejdanu, svět má zalitý alkoholem a zakrytý dýmem z cigaret a jointů. Donedávna byl pouhým Zoxem a svou přezdívku Hobo používal jen v klubu, kde pouštěl hudbu....

Divadlo

Severočeské divadlo v Ústí nad Labem nabízí Last Minute pro studenty

divadloUsti perexVýhodnou nabídku pro studenty, lačnící po umění, nachystalo ústecké divadlo. U vybraných představení, která budou v programu divadla označena zkratkou LM, poskytne studentům výraznou slevu.

 

...

Film

Negativní postavy mám raději, říká čerstvý padesátník, herec Roman Luknár

roman luknar perexZnámou tváří je Roman Luknár už od svých dětských let, kdy začal hrát ve slovenském filmu a televizi, zatímco české publikum se s ním seznámilo až poměrně nedávno. To už byl vystudovaným hercem, ale do Česka si zpravidla jen tak...