Rozhovor s Robertem Vanem

200rozNarodil se na Slovensku, emigroval do Spojených států a po sametové revoluci se vrátil do Prahy. V komerční sféře patří k vyhledávaným módním a portrétním fotografům. Krom toho, jako jeden z mála, využívá ve své vlastní tvorbě techniku rozšířenou v 19. století – platinotisk, vynikající nejen zachycením spektra světelných tónů, ale i trvanlivostí. Co, a proč, považuje Robert Vano za podstatu práce fotografa?

 


Co jste fotil naposledy?

Robert Vano: Naposled? Naposled jsme dělali kalendář pro nadační fond IMPULS pomáhající lidem s roztroušenou sklerózou, a to bylo s fotbalisty... Taky jsme fotili kalendář pro Master Card, pak jsme fotili do nové knížky pro Czech Card Awards, editorial do módního časopisu a tak.

Když se vrátíme k začátkům, jaký byl Váš první fotoaparát?

Robert Vano: Můj první byl Pionýr, takový ten bakelitový v roce 1954. Dobře fotil.

Jako člověk, který se fotografováním živí profesionálně, fotíte také někdy jako turista?

Robert Vano: Ne, já fotím jenom svoji práci. A myslím si, že někdy je dobré zůstat „pri rozume“ a koukat se na věci, jak jsou. Absolutně nechápu lidi, kteří běhají po městě, foťáky mají zavěšené na krku a všechno cvakají. Myslím, že nemůžou vstřebat tu atmosféru. To já chodím a koukám se, a když něco vidím, tak si to napíšu, a pak tam zajedu, když je dobré světlo... Ale že bych jenom takhle chodil a cvakal, tak to ne.

Takže fotoaparát s sebou permanentně nenosíte?

Robert Vano: Ne. Víte, já to mám dokonce ve smlouvě s galerií, já takhle nemůžu fotit... Oni můžou fotit mě, ale já nemůžu fotit je.¨

roz1

A fotíte někdy čistě jen pro sebe, bez nějakého předem daného výstavního záměru?

Robert Vano: Já vlastně fotím jenom pro sebe. Ale doufám, že se to bude líbit i někomu jinému. I když taky dělám portréty... Ale každý to má jinak. Někdo fotí na výstavu, já to dělám tak, jak mě naučili – že prvních dvacet let by se měl člověk učit svoji profesi, druhých dvacet let by měl pracovat a těch posledních dvacet let by měl vystavovat a ukázat to, co udělal za celý život. Takže já teď mám dost věcí, že bych mohl dělat výstavy až do smrti. Jen aby to někoho zajímalo, že jo.
Ale zas když člověk dělá portrét-teď nebo módu-teď, tak je to jenom moment, ale jestliže to vystaví po čtyřiceti letech – např. máte portrét mladého Fidela Castra, a když ho vystavíte po čtyřiceti letech, tak kromě toho, že to je portrét, tak se to stane i dokumentem té doby. Protože dokument nemusí být pořád jen bezdomovci a feťáci. Dokument může být i móda, co se nosilo třeba zrovna před těmi čtyřiceti léty.
Ale někteří nepovažují módní fotku za bůhvíco, ani ji neberou jako umění. Ale přitom všichni známí fotografové – Munkácsi, Brassaï, každý začínal v módě. Protože tam má člověk největší šanci, že jeho věci budou publikované. A pro fotografa je důležité být publikovaný, aby si ho lidé mohli zapamatovat. Jenže ono není kde. Jenom v ženských časopisech. Když zajdete do trafiky, tak všechny časopisy jsou pro holky. To máte Hanka, Katka, Marta, Vlasta, Elle, Linda... Kráva, Zebra... Ale nikde není žádný Tomáš, Robert, Jarda, Honza... Všechno je pro holky. Takže jestli někdo chce být publikovaný, tak holt jde do redakce těchhle časopisů. A pokud to dělá dvacet let, tak ho lidi začnou znát, protože je vidět. A pak v sobotu, v neděli může dělat svoje věci – ať už to je zátiší nebo cokoli jiného... Ale to asi záleží na tom, co kdo chce. Znám lidi, kteří prostě nechtějí pracovat komerčně. Radši dělají pro sebe a podle sebe, nikdo jim do toho nemluví. Jenomže průser je, když chtějí udělat výstavu. Nikdo jim ji neudělá, protože je nikdo nezná. Je to takový začarovaný kruh.

Vy byste od sebe tedy nutně neodděloval módní a tzv. uměleckou fotografii?

Robert Vano: Ale já nevím, co je jakože to umělecké. Jestli když někdo nafotí dvě čáry a nazve je „konverzující špagety“ a pak se řekne, že je to umění... Umění je vyfotit portrét prezidenta republiky. Víte, dostat se k zakázce, to je taky umění, aby vám znova zavolali. Pro mě je umění, když můžu pracovat. Protože mám strach, že jednou nikdo nezavolá.
Ale já jsem si nikdy na umění, nebo že bych chtěl být umělecký fotograf, nemyslel. Já jsem jenom chtěl dělat věci hezky, aby se to líbilo mně, případně s domluvou portrétovaného.

roz

Takže vy jste zastáncem té klasické, analogové fotografie?

Robert Vano: Spíš si myslím, že všechno, co má mít cenu nebo smysl, musí být vyrobeno ručně. A kdybych uměl dělat barevnou fotku, tak bych to dělal i barevně. Proto to dělám černobíle, protože to je to, co umím. A já myslím, že fotograf není ten, kdo něco vymyslí a další jde koupit film, druhý to vyvolá, třetí to zarámuje a čtvrtý to nasvítí, a on se pak jenom podepíše. To je jak kupovat těstoviny v Tescu. Jakože to udělal „někdo“, ale kuchař je ten, kdo to uvaří a nakrájí. Proto to může stát tolik, protože to dělal ručně. Jsem toho zastánce, protože ručně dělaná fotka je jediná garance, že vám ta fotka zůstane možná 150 let. Tak stará je fotografie. Když najdete fotografie své prababičky, tak ty se nemění, jenomže co se fotí dneska? Kdo ví, jestli to takhle bude... Protože třeba Warholovy polaroidy v Guggenheimově muzeu vybledly, a teď je velký alarm.
A to není jen u fotky, to je, myslím, ve všem co je rychlé. Protože krásné věci mají trvat dlouho. Dobré šampaňské stárne i sto let, nebo dobrý sýr, nebo dobrá symfonie nebo cokoli dobrého...

A pro vás je tedy spíš důležitější ta fáze vyvolávání, než samotné focení, hledání záběru?

Robert Vano: Moje fotky jsou vždy stejné – mám stejný expoziční čas, stejné světlo, stejnou clonu, takže pak je důležitý ten konec. Já moc snímků nefotím, možná udělám dva záběry. Všechno si předem připravím, udělám storyboard, potom jdeme na focení, a tam je dáno, jak to bude. Pak to musím svědomitě dodělat doma a doufat, že mi to vyjde. Takže celý ten proces je stejný. Ale když pracuji pro druhé, tak si řeknou oni, co je důležité – někdo třeba řekne, že nechce fotku, že stačí, když to pošlu přes úschovnu – tak tam ten konec není důležitý, protože ten důležitý je Photoshop. Prostě je důležité, aby to bylo nafocené tak, jak to chtějí oni. Dneska když se fotí, tak na fotografovi je to, aby vymyšlená image klienta korespondovala s fotkou, kterou vyfotí. A většinou, ti větší machři, už sedí i u focení, mají tam laptop, vy cvaknete, jim se to ukáže v laptopu a oni řeknou: „Dobrý, dál už nic nepotřebujeme.“ Už tam nejsou emoce, je to spíš technické. A jsou klienti, kteří neznají rozdíl mezi sezónou a fazónou. Tak to chtějí špatně. Ale jestli chcete pracovat, tak to musíte zrovna takhle udělat. Když to neuděláte, tak vás vymění... Záleží na tom, kolik si kdo potřebuje vydělat.

To vždycky.

Robert Vano: Víte, někdo si může říct: „Mám dobrý důchod, já tohle nedělám.“ A nebo to uděláte a řeknete, že nechcete, aby na tom bylo vaše jméno.

Stává se Vám někdy, že při focení máte ze záběru vyloženě dobrý pocit a nakonec se při vyvolávání ukáže, že fotka zas tak nevyšla? Nebo naopak?

Robert Vano: Jo, to bylo vždy. Ono se říká, že kdybyste nafotil 2 filmy za den, to je 72 snímků, tak za rok máte 26 280 snímků a z toho deset bude dobrých, i když náhodou. Někdy si myslíte, že to bude dobré a není, a někdy jste zase mysleli, že to bude špatné a bylo to dobré. Nebo dobré... Prostě, že se vám to líbilo. To ještě neznamená, že když se vám něco líbí, že to je dobré. Může to být dobré pro vás, ale nemusí to být dobré pro ostatní. Každý má jiné otisky prstů a jiné myšlení v hlavě, každý má nějak zafixovanou tu svoji univerzi. A vždycky se najde někdo, komu se to líbit nebude.

roz2

Takže primárně je pro Vás důležité, aby se fotka líbila Vám?

Robert Vano: Ano, nejdřív se musí líbit mně.

A když jste začínal, byl pro Vás názor ostatních důležitý?

Robert Vano: Když jsem začínal, tak jsem to ukazoval každému, protože jsem chtěl vědět, co si o tom myslí oni. Ukazoval jsem to fotografům, s kterými jsem pracoval a každý měl nějakou připomínku. Taky jsem si něco přečetl. Jenže každý vám řekne jen to, co si myslí on sám. A taky se říká, že nemůžete věřit všemu, co čtete, můžete umřít na tiskovou chybu. A ani to, že to každý říká, neznamená, že to tak je. Ale některé věci jsou dané. Třeba jak zarámovat, French Framing, že všechny fotky musí být v rámě na výšku, i když je fotka na šířku, potom se odečte výška fotky od výšky rámu, vydělí se pěti a vynásobí dvěma a třemi. To je prostě dáno. Ale emoce nejsou dány... Je dobré vědět, co je dáno, a co není. Je přirozené, aspoň pro mě, že umělé světlo musí být kulaté, protože na obloze je slunce, a to je kulaté. Kdyby to bylo jako 2001: Vesmírná Odyssea, byl by tam veliký kvádr, tak by pak možná mohl být nějaký softbox... Ale proč fotit softboxem, když žádný box na nebi není?

Když jste zmínil film Stanleyho Kubricka, jaký máte jako fotograf vztah k filmu? Máte rád film?

Robert Vano: Jo, já kdybych byl trochu techničtější, tak bych točil filmy. Ale protože techničtější nejsem, tak to neumím. Ale většina fotografů takhle skončí, chtějí rozpohybovat to stojaté.
Myslím, že film – ale nejenom film, možná i hudba, nebo místo – Londýn, Hollywood – je velkou inspirací hlavně pro portrétní fotografii. Protože předtím si lidé nekupovali něčí portrét, jedině Panny Marie... Až za němého filmu si lidé kupovali v trafikách pohlednice různých známých osobností, a to ještě když jsem byl dítě, až do těch šedesátých let – mladý Delon, Bardotka, a já nevím kdo, Jana Brejchová... A lidi to kupovali a posílali, a pak to zas odešlo. A teď už nikdo nechce nechce mít portrét někoho cizího doma, chce mít svůj vlastní. Je skoro nemožné, že by někdo dal sto tisíc za portrét Fidela Castra, aby mu visel v ložnici. Teď si zase lidi kupují zátiší a krajinky, nikdo nekoupí pavouka nebo hada, to by přece byla šílenost! Většina lidí už teď kupuje jen ty „normální“ věci – každý má rád rajčata, nebo krásný západ slunce, ale že by kupovali nějaký lidi stáhnutý z kůže... To jak když tady byla výstava těch preparovaných těl, tak ji museli prodloužit, protože lidi chtěli víc hrůzy, jako by jim nestačila špatná ekonomika... Ale to je takové období, pak se to zase změní a bude všechno hezký.

Jste optimista?

Robert Vano: Ano.

Proč jste si vybral, že budete žít v Praze?

Robert Vano: Protože já jsem žil 25 let v emigraci, nikdy jsem sem nedostal víza, abych se mohl vrátit domů, až po revoluci. To ještě žila maminka, tak jsem jezdil dvakrát do roka domů, protože to už šlo. A když tady v roce 1994 zakládali časopis Elle, tak jsem dostal nabídku dělat kreativního ředitele – protože jsem pracoval venku, už mi bylo pětačtyřicet, o módě, fotografii, světle jsem už něco věděl, měl jsem kontakty, uměl jsem anglicky, italsky, a co bylo potřeba. A pak jsem tady zůstal. Protože tady je to hezký. Viděl jsem tu proměnu – po revoluci tady byla šílená tma, vypadalo to jako zakletý Disneyland, všechno bylo černé, žádná barva. Pak se to pomalu začínalo vybarvovat, přišel McDonald, a hned byla červená a žlutá, předtím nebylo nic. Bylo to optimistické, pak se to trošku zastavilo, teď to jde pomaleji, ale pořád je tu dobře. Myslím, že kdyby lidé hodně cestovali a navštívili různá místa, tak by si více cenili domova. Existují hrozná místa – třeba některé krajiny Asie. Teď všichni jezdí do Asie, přitom nikdo by tam nechtěl žít, tam je to šílený, není tam žádná zdravotní péče, lidé nemají co jíst... Tsunami, komáři větší než netopýři... Tady je to super. Občas se sice vylije Vltava, ale pokud bydlíte na kopci, tak...

Vy bydlíte na kopci?

Robert Vano: Já bydlím na kopci.

Říká se, že se fotografové neradi fotí. Co Vy?

Robert Vano: Já se nerad fotím. Protože si myslím, že nevypadám tak, jako ti kluci, které fotím. Ale existují fotografové, kteří se fotí pořád. Každý den dělají autoportrét. Nebo ta děcka na Facebooku, ta se taky pořád fotí, v zrcadle...

Chystáte teď něco? Nějakou výstavu...

Robert Vano: Já pořád něco chystám, ale ono to moc nefunguje. Pořád mezitím pracuju, a už asi před dvěma roky jsem slíbil udělat výstavu. Kdybych mohl ty fotky vytisknout, tak bych mohl mít výstavu každý týden, ale... Poslední výstava byla před čtyřmi roky, tam jsem měl dvě stě platinových fotek, a tuhle fotku já můžu udělat jen jednu za den, protože se pere 4 hodiny, pak se suší negativy... A udělat dvě stě fotek... To bych musel každý den dělat jen tyhle fotky, a to by mi trvalo asi rok. A pak se k tomu musí udělat knížka a plakáty a magnety a celý ten marketing... A to trvá. Já to pořád odkládám, protože nechci aby na mě tlačili, tak říkám, že až budu mít čas. Ale ono to přijde, protože jednou nikdo nezavolá, nebo se nebudu moc hýbat, budu na vozíku... To pak můžu dělat tyhle věci, ale pokud ještě můžu jít a dělat nové věci, tak to dělám rád. Ty fotky budou pořád stejné, protože já je mám, jen je nechci dát někomu „udělat“, protože bych pak už nad tím neměl kontrolu. Protože člověk něco odevzdá, jak to máte v hlavě, jenže ten druhý to tak nemá. Aspoň si to tak myslím. Je to něco jiného, když někdo umře a najdou negativy pod postelí a někdo z toho udělá výstavu. Jenže protože i u toho konce se děje hodně věcí, to není jakože to strčím do pece a vytáhnu za 20 minut. Nebo to sám můžete vidět jinak, než když jste to fotil před dvaceti léty – tak to uděláte jinak.

Říkal jste, že máte fotoaparát nastavený na stále stejné hodnoty, prozradíte je?

Robert Vano: Čas mám 1/15s a clonu 1.4. To klidně můžu říct, protože to se nikomu nelíbí. Všichni mají 250 čas a 22 clonu, protože mají zafixováno, že to má být ostrý. Ale já taky nefotím operaci mozku. Ostré to musí být, když jde o život. Protože když to není ostré, tak chirurg řízne vedle a člověk skončí jak debil, navěky. Když fotí krajinku, tak to nemusí být ostré. Nikdo nikdy neřekl, že fotka musí být ostrá. Fotka je taková, jakou si ji uděláte. Protože kdyby musela být ostrá, tak by tam byla clona jen 22, ale tam máte spoustu clon na výběr. Ale tak to vidím já, to ať každý si dělá, co chce.

A jak dlouho už máte nastavenou zrovna tuhle clonu? Jak jste k ní přišel?

Robert Vano: Tak mi to řekl můj učitel, pan Horst. Takhle se dřív dělaly portréty. Protože nebyly retuše. Říkalo se tomu soft focus, jemné zaostření, které to vyretušovalo samo. Oči zůstaly ostré, ale nos nebo uši už ostré nebyly. A tím jsou ty fotky nádherné. Ono když to máte ostré, tak jsou vidět všechny beďary, který člověk vymačkal, když mu bylo patnáct...
To pak taky chodím rád na výstavy, ale možná si někdo říká, že proč, že si Googlu naťuká „mistři fotografie“, a vypadnou mu všichni ti, o kterých tak svět rozhodl. A vlastně i tam uvidí, že žádný jejich portrét nikdy není ostrý. Třeba Sarah Moon, ta je tak neostrá, až není vidět, co to je. Možná to je to umění...
Ale možná zrovna tady je umění zaostřit, protože za totáče tu lidi měli padesát let jen ruský foťáky, a s těmi bylo opravdu umění zaostřit. To pak nemůžou na svých digitálních Hasselbladech fotit neostře, to by pak jejich kamarádi mysleli, že pořád fotí na ten ruský bakelit, a tak se chtějí pochlubit, že to umí ostré... Proto nic nežije, ta fotka nežije, voda neteče. Fotí vodopád a vypadá to jak ledovec. Nebo sport se takhle fotí, viděl jsem fotky Formule 1 a autům se kola se vůbec netočila, vypadalo to, jako by tam stála zamrzlá. Nikdo neřeší čas pohybu, jaký čas by měl nastavit, když fouká vítr a hýbe se listí. My jsme to všechno museli vědět. Když jsme fotili auto, tak ta první kola měla být ostrá, ta zadní se točila.
Ale hlavně, že mají Photoshop a zkalibrovaný EIZO, a že to dělá v 300dpi. To je jediné, co říkají, když někam posíláte fotku: „Ale vy to nemáte v tiffu!“ Co je na fotce, to už je nezajímá. Jenže vy to nepotřebujete v tiffu – neděláte fotku velkou jak barák, děláte fotku 10x15 cm.
Každý je tam, kde chce být. Každý fotograf, a nejenom fotograf, kdokoli, kdo něco dělá, tak to dělá nejlíp, jak může. Jenže se stává, že někteří z nás jsou lepší než ti druzí. Ti, co poslechli. A tam se to rozdělí, jsou lidi pro krátký trápení a pro dlouhý trápení. Někdo se nechce trápit, tak to udělá, jak má, a někdo se chce trápit... To je jak z dětství, když jsme dostali elektrický vláček. Byli kluci, kteří ho hned rozebrali, chtěli vidět, jak to jde – od té doby jim to nešlo,protože to neuměli poskládat zpátky. Mě nikdy nezajímalo, jak to jde, mě zajímalo, že to jde – a pořád mi to jde, protože jsem to nerozebral. Někoho prostě víc zajímá to technické... To technické by mělo být tím posledním, co by člověk měl vidět na fotce..Třeba, když učím na workshopu, tak tam jsou taky dva typy lidí... A to je asi rozdíl mezi levou a pravou hemisférou mozku. Někdo dělá s tím, a někdo zase s oním.

Baví Vás vést workshopy?

Robert Vano: Baví, protože učím jen to, co vím a nemusím učit to, co nevím. Myslím, že v klasickém pojetí učení musíte učit i věci, které vás nebaví. Ale já učím jen to, co mě baví. Já neučím, co umí pan Saudek, protože já to neumím, neumím, co dělá Tono Stano... Učím jen to, co dělám a dělám jen to, co umím. A jestli ti lidé přijdou na workshop, tak se jim asi líbí moje fotky, nebo si třeba myslí, že se mou bude víc srandy... Ale jestli chtějí fotit jako já, tak to nevím jak, protože když jim řeknu, že nastavit clonu na 1.4, tak oni hned: „Ale to nebudu mít ostrý!“ To je pořád dokola. Asi jim někdo řekl, že to musí být ostrý... Nějaký pan Ostrý...



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

IRENA AMBROŽOVÁ


redaktorka ve věku kolem třiceti let :-)

    Pochází z Prahy, kde strávila celý svůj život, kromě půlročního studia v Litvě a několika měsíčního toulání se Asií.

    Vystudovala Provoz a řízení letecké dopravy na ČVUT a Enviromental Engineering na ČZU. Pracuje jako dispečer v letecké dopravě.

    Pro K21 píše od léta 2014, před tím pracovala jako redaktorka a korektorka pro Studentpoint.cz, též přispívala do Informuji.cz, Info-Koktejl, CityBee a dalších. Na K21 má ráda příjemnou atmosféru podobně naladěných lidí  a možnost se dostat k zajímavým knižním a filmovým titulům.

    Mezi koníčky Ireny patří: literatura, letectví, cestování, tvůrčí psaní (je spoluautorkou dvou almanachů Odemykání), sport (zejména běh – členka běžeckého oddílu SK Svěrák, aktivně se účastní běžeckých závodů všech délek  a profilů, od krátkých krosů až po silniční maratony), běhá i Spartan race, ráda trávím čas v horách a nepohrdne dobrým pivem a vínem.

    A Ireny motto? „Daleká ať cesta má! Marné volání“

Toulavka

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 27

Čtěte také...

„Flying Bulls létají skutečně skupinové přemety, výkruty a další figury v těsné formaci“, láká letový ředitel Vladimír Labuda na XVI. Acrobatshow

acrobatshow flying bullsMilovníci letectví všeobecně mají jistě v kalendáři zaznamenanou neděli 16. září. To se koná v Dlouhé Lhotě u Příbrami XVI. Acrobatshow- XII. Memoriálu M. Stáhalíka. Kromě špičkové letecké akrobacie, která ...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Zloději lidí – román, který je právem označován za thriller

Zlodeji lidi200Slovy thriller či bestseller se označuje kdejaká kniha, ne každá z označených si tento přídomek zaslouží. Zloději lidí – krimiromán Roberta Craise – na ně mají právo. Autor totiž má nos na trháky. A dokáže...

Divadlo

Listopadová D21

divadlo 21Divadlo D21 má v posledních dnech skutečně napilno. Blíží se premiéra Gulliverových cest, listopadový program je nabitý a stále roste obliba tohoto koutku divadelní kultury známého i jako divadlo Malé Vinoh...

Film

Aneta Langerová a Marta Kubišová ve filmu Magický hlas rebelky

Kubisova perexPo filmu Věra 68 o nejslavnější české gymnastce Věře Čáslavské zachycuje režisérka Olga Sommerová v chystaném celovečerním dokumentu Magický hlas rebelky osud zpěvačky a signatářky Charty 77 ...