Jiří Vodička: Každé vystoupení je pro mě příležitostí sdílet pocity s publikem a prožívat jedinečné okamžiky

Ve dvanácti letech poprvé hrál s Janáčkovou filharmonií, ve čtrnácti byl přijat jako mimořádně nadaný student na Ostravskou univerzitu, kterou ukončil v devatenácti. Jako sólista vystupoval s významnými českými i zahraničními orchestry a od roku 2015 je Jiří Vodička členem České filharmonie a hraje na vzácný houslový nástroj Joseph Gagliano 1774. Je držitelem řady hudebních ocenění a své bohaté zkušenosti jako pedagog předává dál.

Na housle hrajete od svých pěti let. „Postupně jsem se do hry na housle zamiloval a hudba se stala nedílnou součástí mého života.“ Kromě toho jste se věnoval také latinskoamerickým tancům. Nikdy jste neuvažoval o jiném hudebním nástroji? A co vás přivedlo k tanci?

K houslím mě přivedli rodiče, kteří chtěli, abych se naučil hrát alespoň na nějaký nástroj – nebyl to tedy od začátku můj vlastní nápad. Postupně jsem se ale do hry na housle zamiloval a hudba se stala nedílnou součástí mého života. O jiném nástroji jsem vážně neuvažoval, i když jsem díky tátovi, který byl rockový kytarista, vyrůstal na úplně jiné hudbě, než by se od klasického houslisty čekalo. K tanci jsem se dostal trochu nechtěně – jedna spolužačka ve druhé třídě poslala po mně mamince vzkaz, že hledá tanečního partnera, a já ten lístek zapomněl vyhodit z aktovky. Máma ho našla a přihlásila mě na zkoušku.

Ve dvanácti letech jste si poprvé zahrál s Janáčkovou filharmonií a ve čtrnácti letech jste byl přijat jako mimořádně nadaný student na Ostravskou univerzitu, kde jste v devatenácti získal magisterský titul na Institutu pro umělecká studia a studoval ve třídě prof. Zdeňka Goly, houslisty a renomovaného pedagoga, který měl na vás, jak jste jednou přiznal, velký vliv a který vám dal všechno, co jste potřeboval. Jak na něj vzpomínáte, setkali jste se spolu také pracovně?

Na profesora Zdeňka Golu vzpomínám s velkou vděčností. Byl to výjimečný člověk a metodik, autor vlastní houslové školy, a dal mi opravdu všechno, co jsem k dalšímu růstu potřeboval. Bez Ostravy a bez něj bych dnes nebyl tam, kde jsem – i když jsem později odešel do Prahy, tahle část mé cesty byla naprosto klíčová. Pracovně jsme se pak potkávali i po mém studiu, a i tehdy jsem si od něj měl co brát.

Od dětství jste získal za svou hru na housle řadu ocenění. Jak vás to coby malého kluka a studenta posouvalo dál?

Ocenění mě motivovala hlavně v tom smyslu, že mi dávala zpětnou vazbu, že jdu správným směrem, a otevírala mi dveře k dalším příležitostem – ke koncertům, ke spolupráci se staršími a zkušenějšími muzikanty, k setkáním, ke kterým bych se jinak v tom věku nedostal. Zároveň mě ale nutila k obrovské disciplíně už jako dítě. Nervozita před vystoupením mě provázela tehdy a upřímně provází dodnes – jen jsem se s ní časem naučil líp pracovat.

Díky svému otci, který byl rockový kytarista, jste na rockové hudbě vyrostl, neměl jste obavy přijmout nabídku od Michala Dvořáka z kapely Lucie, abyste vystupoval v projektu Vivaldiano. Jaká to byla pro vás coby houslisty klasické hudby zkušenost, co vám to dalo, jak vás to profesně obohatilo?

Právě díky tomu, že jsem vyrostl na rockové hudbě, jsem k ní měl přirozený vztah, a když mě Michal Dvořák oslovil s projektem Vivaldiano, neváhal jsem. Je to vlastně Vivaldi v art-rockovém kabátě, a kdybych byl typický „klasický“ houslista bez podobné zkušenosti, možná bych na to nikdy nepřistoupil. Beru to ale jako smysluplný způsob, jak oslovit i publikum, které se klasické hudby trochu bojí nebo k ní zatím nenašlo cestu. Party, které tam hraju, jsou přitom naprosto stejně náročné jako bych hrál s komorním orchestrem – přistupuji k tomu se stejnými nároky na kvalitu jako všude jinde.

Jako sólista jste vystupoval s významnými českými orchestry (Janáčkovou filharmonií Ostrava, Filharmonií Bohuslava Martinů), jakož i zahraničními orchestry (Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie, Wuhan Philharmonic Orchestra) a od roku 2015 jste členem České filharmonie jako koncertní mistr. „Každé vystoupení je pro mě příležitostí sdílet pocity s publikem a prožívat jedinečné okamžiky. Díky své profesi rostu, nejen umělecky, ale také lidsky.“ Jak se vám spolupracuje s kytaristou Pavlem Steidlem na vašem společném projektu věnovaném Niccolu Paganinimu a s klavíristou Martinem Kasíkem na recitálech a v uskupení The Trio, kde s vámi hraje violoncellista Václav Petr?

Každá z těchto spoluprací mi dává něco jiného. S Pavlem Steidlem je to setkání dvou nástrojů, které k sobě na první poslech úplně přirozeně nepatří, a právě z tohoto napětí vzniká něco výjimečného – navíc v repertoáru spojeném s Paganinim, který sám byl kytaristou i houslistou, to dává krásný smysl. S Martinem Kasíkem a Václavem Petrem v The Triu zase zažívám tu čistou radost z komorní hry, z naslouchání si navzájem a z toho, jak se program společně formuje. Každé vystoupení je pro mě příležitostí sdílet pocity s publikem a prožívat jedinečné okamžiky, a tahle různorodost spoluprací mě posouvá nejen umělecky, ale i lidsky.

Věnujete se také pedagogické činnosti a učíte na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě. A také vedete masterclass pro nadané studenty. Co vás na učení baví, je to ta možnost předávat své zkušenosti dále a také se od svých studentů sám něco naučit?

Přesně tak. Co mi bylo dáno, teď s radostí předávám dál. Baví mě sledovat, jak studenti postupně nacházejí vlastní hlas na nástroji, a zároveň mě práce s mladými lidmi drží v obraze – jejich pohled na hudbu bývá často osvěžující a nutí mě přemýšlet o věcech, které bych jinak bral automaticky. Učení tak beru jako oboustrannou věc, ne jen jako předávání zkušeností jedním směrem.

Říká se vám „český Paganini“ a hrajete na vzácný houslový nástroj Joseph Gagliano 1774. A jaký jste hudební fanoušek v soukromí?

Nástroj od Josepha Gagliana má krásný osobní příběh – dostal jsem ho do dlouhodobého užívání od Jiřího Bělohlávka, který ho pro mě zakoupil poté, co selhala jiná jednání kolem jeho prodeje. Dnes na něj hraju díky dohodě s jeho manželkou a pokaždé, když ty housle vezmu do ruky, je to pro mě i připomínka našeho přátelství. V soukromí jsem ale hudební fanoušek se široce otevřenýma ušima – odmalička jsem poslouchal nejrůznější žánry a dodnes mě baví je propojovat, ne se uzavírat jen do klasiky.

V soukromí jste, jak sám přiznáváte, hrdým otcem pěti dětí. Vedete je také k hudbě?

Rodina je pro mě stejně důležitá jako hudba a upřímně mě těší, když vidím, že se moje děti k hudbě samy přibližují – i když je do ničeho nenutíme. Chci, aby si k nástroji nebo k hudbě obecně našly vlastní vztah tak, jako jsem si ho postupně našel já, ne aby to vnímaly jako povinnost.

A co volný čas, jak jej rád trávíte? Dočetla jsem se, že se rád věnujete cyklistice.

Cyklistika je pro mě skvělý způsob, jak si od hudby a od pódia úplně vyčistit hlavu – u kola přemýšlím úplně o jiných věcech, což potřebuji stejně jako cvičení na houslích. Volný čas si vůbec snažím užívat naplno a beze zbytku ho netrávit jen hudbou, i když je pravda, že se mi do něj hudba vždycky nějak vrátí.

Zdroj foto: archiv Jiřího Vodičky

Jiří Vodička:

• Pochází z Ostravy.
• 2012–2018 člen Smetanova tria, se kterým natočil dvě CD.
• Od roku 2015 působí v České filharmonii.
• V roce 2020 spolu s Václavem Petrem a Martinem Kasíkem založil The Trio, se kterým v roce 2021 vyhrál mezinárodní soutěž Vienna International Competition.
• Ocenění – první ceny ze soutěží – Beethovenův Hradec (2002), Louise Spohra v německém Výmaru (2004) a  Young Concert Artists, která probíhala v Lipsku a v New Yorku (2008).
• Vítěz  Mezinárodní houslové soutěže J. Kociana, Prague Junior Note a Čírenie talentov (Slovensko); v roce 2002 pak získal první cenu na mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a v témže roce i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka.
• Alba – Violino Solo (2014), dvojalbum kompletního díla pro housle a klavír od Antonína Dvořáka, nahrané s klavíristou Davidem Marečkem (2024).
• Info na: www.jirivodicka.cz