Spisovatel Jaroslav Částka: „Napsat kvalitní báseň vyžaduje více talentu než spíchnout průměrnou detektivku“

O návratu z náručí smrti, spolupráci s Milošem Urbanem i o tom, proč do bezvýchodně smutného krimi příběhu patří cynické hlášky. Spisovatel Jaroslav Částka v otevřeném rozhovoru představuje svůj román 5 kajícných a slibuje pokračování.

Jak se máte v těchto dnech? Čím žijete a jak si užíváte toto parné léto?

Vzhledem k faktu, že jsem před nějakými dvěma měsíci málem zemřel, se mám fantasticky, jelikož žiju. Ale pomalu se za asistence léků, koordinovaných ran elektrického proudu jakož i „šik“ náprsenky v podobě kardioverteru, připlácnutého k mému, toho času ochablému, prsnímu svalu, navracím k mým oblíbeným kratochvílím. Opravdu bych za to moc rád poděkoval lidem, kteří mě v den D vyrvali z náručí smrti, všem záchranářům, sestrám a doktorům. A hlavně mojí milované Marušce, která mi poskytla první pomoc, pak zavolala rychlou a následně týden trpěla představou, že se její milovaný génius probudí do čím dále složitějšího světa s polovičním IQ. Apropó… Maruška Rejfová je nejen mou přítelkyní, ale hlavně velice úspěšnou spisovatelkou, která má na kontě nejen “Pepinovskou“ sérii humoristických krimi, ale i podstatně vážnější kousky jako Holubí dům a působivé Povídky smíchovské.

Tento rozhovor se týká vaší knihy 5 kajícných. Povězte mi na úvod, kdo by si podle vás měl knihu rozhodně přečíst? Komu by se mohla líbit?

V nejlepším případě člověk s podobně vytříbeným smyslem pro humor, jaký má autor díla. Gró té knihy spočívá v kontrastu mezi bezvýchodně smutným příběhem mladičké dívky a těch nejcyničtějších komentářů pronesených kladným hrdinou. Zaznamenal jsem hromadu reakcí čtenářek a bookstagramerek a musím říci, že mé ego vždy nejlépe polaská komentář typu: „Nechápu kam na to chodí, ale miluju ty jeho hlášky.“ Že se tím tragický příběh rozhodně nemusí nutně znehodnotit, naopak ho tou zdánlivou nemístností můžete významně ozvláštnit a vymanit z kolonky obvyklých krimi… mě velice baví.

Prozradil jste, že vám s knihou pomáhal Miloš Urban. Jak taková spolupráce probíhala? Byl na vás tvrdý nebo měl spíše poradní hlas?

Mezi textem mnou nabídnutým nakladatelství a tím následně vytištěným v knize je naprosté minimum změn, za což klíčovým lidem z ARGA, panu Urbanovi a paní Gelnarové, upřímně děkuji. Řekněme si to na rovinu. Máme tu nějakých 600 nakladatelství a ARGO je mezi nimi jedním ze tří nejprestižnějších, a tudíž také těch nejnáročnějších v oblasti kvalitativních požadavků. O to více jsem rád, že mi právě zde vyšlo Pět kajícných, protože to opravdu není další xtá variace na “procedurální totéž“. Není to další bezpohlavně neškodná, ultrakorektní obezřetnost, formovaná k tomu, aby urazila co nejmenší počet potenciálních kupujících. Naopak, je to bezesporu jedna z nejkontroverznějších a nejsyrovějších krimi, která kdy na domácím knižním trhu vyšla. Dostat proto důvěru a svobodu zrovna na této adrese člověka velice těší. Důležité bylo, že jsem v osobě pana Urbana narazil na člověka s citem pro můj styl psaní. Člověka, který, ač sám píše úplně jiný druh literatury, dokázal k mé knize najít sympatii a hlavně, jak tajně doufám, se při četbě tu a tam i sám pobavil. Podobný dík bych vyslal i paní Gelnarové z vedení nakladatelství, která měla na vydání knihy nemalý podíl. Když se vaší šéfové kniha líbí i z pozice čtenáře, nejen nadřízeného, co může být pro autora lepšího?

A jaké to bylo pro vás osobně? Cítil jste k němu respekt a dal na všechny jeho názory?

Respekt tam samozřejmě je, už jen vzhledem k jeho literárním úspěchům. Obecně nepadám naznak z redaktorů, kteří nic kloudného nenapsali, jen něco oštemplovaného vystudovali, načež se dostali do funkce, která přináší právo veta. To ale rozhodně není případ pana Urbana. A druhá věc, je to fakt sympaťák.

Od útlého dětství se věnujete poezii, tak jak jste se dostal k takovému thrilleru? Jak probíhalo to vnitřní pnutí, které zmiňujete?

Tady Vás opravím. Já jsem útlé dětství nezažil. Vždycky jsem byl vcelku velký kus chlapa, chlapce, miminka s mimořádným vnitřním a později hlavně vnějším pnutím. Pamatuji se, jak mě kdysi ve škole dojala Maryčka Magdónova a já začal posléze veršovat sám. Stejně tak jsem poměrně brzy začal tíhnout ke kouzelně přiblblému (neplést s hloupým, ten je předvídatelný) humoru Ivana Mládka a psát na ten popud čistokrevně humoristické povídky. Klackovitá léta patřila zbožňování Sylvestera Stallonea, kterého postupně doplnili lidé jako Ingmar Bergman a celá tahle artová banda. V mezičase jsem si povšiml, že dokážu místy vykváknout monumentálnější hlášku než leckterý hollywoodský scénárista. Z toho všeho se zrodil předobraz Martina Wintera jakožto muže, který vám ještě před zlomením vazu zláme jedinou větou ego.

Bylo i něco, čeho jste se při psaní obával? Přeci jen jde o naprosto rozdílné žánry a detektivka není báseň nebo fejeton.

Napsat jednu jedinou kvalitní báseň vyžaduje více talentu než spíchnout třísetstránkovou průměrnou detektivku, která se ničím neliší od stovek dalších, jichž jsou plné regály. Ty jsou náročnější pouze na čas “tvorby“ a množství papíru. Ale takovou detektivku jsem samozřejmě napsat nechtěl. Obával jsem se, že můj rukopis pokaždé skončí u lidí, kteří pro něj jaksi nebudou mít buňky, a příběh, kterému jsem věnoval tolik síly, zůstane nepochopen nebo třeba odmítnut pro jedinou slabinu, na kterou vás navíc nakladatel v rámci svého záporného rezultátu neupozorní.

Jak jste k psaní přistupoval? Měl jste na začátku promyšlený celý děj a vše kolem něj nebo jste se nechával i vést?

Základní kostra je daná dopředu, ale tu a tam samozřejmě přijde zajímavá myšlenka, která si zaslouží vnořit do příběhu mimo pořadník.

Uvádíte, že jste „smutný thriller“ musel doprovodit sžíravou ironií. Měl jste to tak od začátku nebo to až vyplynulo?

Tohle bylo jasné prakticky od začátku.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Pět kajícných: Nářez, který si přímo říká o filmové zpracování

Mě osobně při čtení hodně zaujala osoba Martina Wintra. Představte tohoto osobitého agenta naším čtenářům.

Jen ať si k němu čtenář najde cestu sám. Živi z toho my autoři nejsme (alespoň já teda určitě ne), ale spousta slibných knih se nikdy nedočká pokračování, protože si zkrátka jedničku nekoupilo dost lidí. Budu rád za každý nákup knihy a třeba i následné hodnocení na databázi.

Winter je neohrožený, ale také je velmi upovídaný a jeho smysl pro humor ne každý ocení. Moc by mě zajímalo, máte s ním vy sám něco společného?

Jeho humor je můj humor. Jen ho lidem naštěstí nejsem nucen podávat v situacích, které potkaly Wintera. Přesto bych ho nenazval neohroženým, nemám totiž neprůstřelné hrdiny rád. Podle mého, se to, co on přežil, dalo přežít i reálně. Hodně bolestivě, ale dalo.

Bylo i něco, co pro vás bylo inspirací? Ať už jde o protagonisty knihy nebo také prostředí? Z čeho jste vycházel?

Jak už jsem psal v jednom rozhovoru, inspirovaly mě poměry z devadesátek, kdy si v určitých oblastech dělali určití lidé, co chtěli.

Jak jsem uvedla i ve své recenzi, Pět kajícných mi přišlo jako takový výkop. Jako kniha, která má Wintra představit s tím, že přijde další. Mám pravdu, bude to tak? Můžete alespoň něco naznačit?

Zrovna dnes mi paní Gelnarová psala, že ARGO chce další Winterovku. Byl bych hloupý, kdybych to nereflektoval. Poněkud se obávám toho, že překonat Pět Kajícných v rámci krvavosti snad ani nejde. Ale něco určitě vymyslím.

Zřejmě nemůžete příliš prozradit, tak mi povězte závěrem, jaké máte další literární plány? Je něco, co vás láká, nebo už i na něčem pracujete?

Tak mám k vydání sbírku básní a naprosto šílený absurdní humoristický román. Přednost ale dostane druhý Winter.

Děkuji za rozhovor a těším se na vaše další díla!

Já děkuji za milou recenzi i Vaše otázky.

Zdroj foto: archiv Jaroslava Částky