Kultura21.cz

Na poslední březnový týden jsme pro milovníky historických detektivek spisovatele Vlastimila Vondrušky připravili ve spolupráci s několika knihovnami seriál besed s autorem.

Oldřich z Chlumu – román a skutečnost

Setkání se spisovatelem a historikem Vlastimilem Vondruškou není klasickou besedou, není to ani přednáška, ale jak sám říká, jde o talk-show, v němž se pokouší zábavně vyprávět o životě, své literární tvorbě a také o životě našich předků.

Stejně jako jeho knihy, ani tento pořad nepostrádá nadhled, ale je současně postaven na reálných faktech. A protože se Vlastimil Vondruška jako spisovatel dívá na historické prameny jinýma očima, než školní učebnice, dozví se posluchači řadu překvapujících odhalení.

Věděli jste, že středověké pivo chutnalo úplně jinak, než to dnešní? A že se hojné pití piva nejen neodsuzovalo, ale naopak patřilo ke společenským povinnostem? Napadlo by vás, že naši předkové měli ve středověku v erotickém konání větší svobodu, než má dnešní společnost?

Vlastimil Vondruška jako autor historických detektivek přiblíží rovněž středověkou spravedlnost na základě skutečných dobových případů, kdy podle něj soudci nesoudili formálně jako dnes, ale hledali spravedlnost ve svém srdci. Je toho hodně z odkazu našich předků, čím bychom se měli podle něj inspirovat. A nejen my, ale především mocní tohoto světa, protože národ, který zapomene na svou minulost, ztratí budoucnost.

Na setkání se spisovatelem se můžete těšit v knihovně v Kaplici, ve Velešíně, v Trhových Svinech a v Benešově nad Černou v těchto dnech a časech:

Velešín 25. 3. od 18.00
Kaplice 26. 3. od 17.00
Trhové Sviny 27. 3. od 18:00
Benešov n. Č. 28. 3. od 18.00

Jako malou pozvánku přijměte krátké povídání s panem Vondruškou.

Vlastimil Vondruška, PhDr., CSc. - historik, etnograf, spisovatel historických příběhů a detektivek pro dospělé i pro děti. Především tohle se vybaví člověku neznalému podrobností při vyslovení Vašeho jména. Co ještě by o Vás naši čtenáři měli vědět?

Nerad píši o sobě, ale pokud bych musel ještě něco dodat, pak snad jen tři detaily. Mám velice rád svou ženu Alenu. Někdy mám pocit, že jsem byl v minulém životě Petrem Vokem. Ve svých knížkách se snažím dokázat, že historie není takové nuda, jak se snaží přesvědčovat naše děti školní učebnice.

Máte na svém kontě dlouhou řadu historických románů i literatury faktu. V roce 2012 bylo vydáno hned několik Vašich titulů. Asi to nejde úplně takto formulovat, ale jak dlouho Vám trvá napsat knížku. Než odborný text mám na mysli právě tu zmiňovanou detektivku?

To je skutečně na dlouhé povídání. Píšu hodně rychle a je to dáno trochu zvláštním způsobem, jak mé knihy vznikají. Předem nikdy příběh nekonstruuji. Jakmile mám základní nápad, představu, o čem příběh bude, začnu psát. V tu chvíli jako by se otevřelo okno do minulosti a já do něho vstoupím. Příběh začne žít svým životem, pohybuji se mezi postavami, vidím je, ony samy hovoří a jednají. A příběh prostě plyne. Děj prostě prožívám a při té příležitosti ho zapisuji. I když to možná bude vypadat jako nadsázka, když začínám psát detektivku, nejsem si úplně jistý, kdo je pachatel, protože ho teprve musím odhalit.

Oldřich z Chlumu je tak populární mezi čtenáři, že má dnes dokonce svůj fanklub a žije si svým životem.

Tahle postava je literární, v písemných pramenech takový rytíř doložen není. Ale víme, jaké pravomoci měli správci velkých hradů ve středověku, a podle toho jsem vymyslel svého Oldřicha. Jeho obliba spočívá podle mne v tom, že reprezentuje ctnosti, které dnešním mocných chybějí. A někdy tak trochu chybějí i nám, protože rytířství není zrovna v módě. Nesouhlasíte se mnou? Pokud dá muž v budově Evropské komise v Bruselu ve dveřích přednost ženě, je za to pokárán, protože to je sexismus nebo harašení, ani nevím, jak tomu tihle moderní jezuité říkají.

Když přijde řeč na současnou politickou situaci, nevyjadřujete se příliš lichotivě. S tím souvisí, když říkáte, že byste chtěl žít ve středověku? V podstatě z každého Vašeho vyprávění vyplývá, že středověké podmínky byly sice tvrdé, ale mnohdy spravedlivější, než ty dnešní.

Ono to vyplývá nejen z mých románů, ale najdete to ukryté ve všech středověkých pramenech. Netvrdím, že by panovníci ve středověku byli lidumilové, naprosto ne. Ale navzdory všemu všichni se snažili ochránit svůj lid a zvelebit svou zem, aby ji mohli předat svým potomkům. Dnešní politici se snaží za své krátké volební období nahrabat si co nejvíc a o nějakém zvelebování nemůže být ani řeč, protože nikomu nic předávat nechtějí. Pokud udělal středověký panovník chybu, šlechta ho svrhla, prohrál válku nebo ho prostě někdo zavraždil. Pokud udělá dnešní politik chybu, dostane výnosné místo jako trafiku, aby se měl dál dobře. Za chyby mocných platíme vždycky my, nikdy oni. To, co minulost odlišuje od dneška, je naše neschopnost trestat lenochy, lumpy a hlupáky.

Jak vysvětlujete čtenářům, když se ptají - pokud se ptají - na „čtvrtý díl trilogie“ Zloději ostatků? To je trochu zvláštní, takže bych řekla, že tento díl v plánu nebyl.

Příběhy Martina ze Stvolna měly mít původně jen tři díly. Nemám rád konce červené knihovny, kdy se milující duše setkají a políbí pod rozkvetlým stromem. Proto jsem považoval za legitimní konec to, že se Martin po mnoha peripetiích dozví, že jeho žena žije v klášteře a on se vrací s císařem Karlem IV. domů a těší se, až ji zase uvidí. Jenže pak jsem začal dostávat zoufalé dopisy čtenářů, tedy spíše čtenářek, že tohle přece konec není, ještě by ji měl opravdu najít a měli by se políbit pod rozkvetlým stromem. Dlouho jsem odolával, ale nakonec jsem k původním knihám připojil ještě jednu. Proto je to trilogie o čtyřech dílech.

K Vašim posledním velkým projektům patří Přemyslovská epopej. To není obyčejný historický román.

Právě proto, že si dnešní doba neumí poradit se základními hodnotami, jako je úcta k vlastní zemi a hájení národních zájmů, začal jsem psát Přemyslovskou Epopej. Je to sága o osudech lidí, kteří byli ochotní pro tuto zem prolévat krev. Byli hrdí na to, že jsou Čechy a dokázali uhájit přední postavení našeho národa v tehdejším křesťanském světě. Za posledních Přemyslovců k nám přicházeli Němci proto, že se u nás žilo lépe než v Německu! Ale nejde jen o státní rozměr příběhu. Vyprávím také o prostém životě lidí, o jejich lidských touhách a bolestech. Lidé ve středověku měli z hmotného hlediska zlomek toho, co my, ale byli optimisty, smáli se, radovali, věřili v budoucnost. My máme všechno, nic nám ve skutečnosti nechybí, ale žně mají psychiatři, všichni se tváří upracovaně, nešťastně, katastroficky. Radost ze života nahradilo něco, čím si strašně moc ubližujeme – stres z bytí.

Říkáte o sobě, že to s dětmi neumíte, ale příběhy o Fiorelle se dětským čtenářům líbí. Kde se tedy vzal nápad psát detektivky pro mládež? I když si je klidně mohou přečíst i dospělí.

Přiznám se, že ani přesně nevím. Prostě otevřelo se okno do minulosti a tam stála Fiorella. Ale původ těchto knih má i racionální základ. Můj syn se před několika lety oženil a já si najednou řekl, že vlastně musím napsat něco pro svá vnoučata. A snažil jsem se představit, co by asi tak moderní dítě bavilo. Pokud se to dětem líbí, jsem o to spokojenější, protože se to snad bude líbit i těm mého syna. Tedy, až dorostou do správného věku.

Chcete- li se dozvědět víc, na něco se zeptat nebo si případně nechat podepsat knížku, máte k tomu jedinečnou příležitost. Všechny srdečně zveme k návštěvě některé z výše jmenovaných knihoven.

Recenzi na Vondruškovu knihu Krev na kapradí naleznete na našich stránkách.