Surrealisté včera i dnes

sileni perex Nakladatelství Academia přichází velice záslužně s překlady zahraničních děl, která se dotýkají kultury v Česku (či spíše v socialistickém Československu). Nejprve se mohli zájemci seznámit se spisem Pauliny Brenové Zelinář a jeho televize, nyní následuje Anja Tippnerová s knihou Permanentní avantgarda? Její podtitul Surrealismus v Praze přesně postihuje, o čem pojednává.

Autorka ve čtyřech kapitolách přibližuje osudy tohoto uměleckého směru, jenž ve svých počátcích (rovněž v Československu) do jisté míry souzněl s komunistickými ideály. Zdejší Surrealistická skupina byla založena v roce 1934 a oznámila, že se hlásí k třídnímu boji a dialektickému materialismu, ovšem trvá na zachování nezávislosti a svobody při volbě uměleckých prostředků, napájených psychoanalýzou a imaginací. Obrazně řečeno, pokusila se sloučit orientaci na Moskvu jako zástupce nového společenského uspořádání i na Paříž coby kolébku uměleckých avantgard.

Prezit-svuj-zivot

Samozřejmě bylo bláhové očekávat, že dogmata v té době již prosazovaného socialistického realismu jako závazné tvůrčí metody se necitnou v konfliktu se všemi odlišnými postupy včetně surrealismu. Ovšem roztržka nastala již ve 30. letech: jeden z čelných teoretiků surrealismu Karel Teige se již tehdy ostře vymezil proti moskevským politickým procesům, načež se další ze zakladatelů Vítězslav Nezval pokusil skupinu rozpustit. Jenže zůstal osamocen. Mezi surrealisty nastal rozkol: někteří se přimkli ke stalinistickému jádru v komunistickém hnutí (Nezval), jiní hájili původně nastoupenou cestu (Teige), další zvolili emigraci (Toyen).

Surrealismus se do Československa dostal s desetiletým odstupem, avšak dopadl na úrodnou půdu, obohacen předchozími avantgardními směry (např. poetismem či hnutím Devětsil), takže dospěl k pozoruhodné syntéze rozličných podnětů. Navzdory nepříznivým podmínkám, jaké nachystala jak nacistická okupace, tak komunistický režim, surrealistické hnutí přetrvalo, v poválečném období rozšířeno o další přemýšlivé osobnosti, z filmařů upozorním aspoň na Jana Švankmajera, jemuž Tippnerová věnuje značnou pozornost. Právě on totiž přesáhl jistou výlučnost, provázející teoretické úvahy, literární či výtvarné experimenty, protože svými provokujícími filmy, krátkými i dlouhými, mohl oslovit širokou veřejnost, zvláště když je odvysílala televize.

moznosti dialogu

Autorka nezastírá, že přináší pohled do jisté míry dílčí, protože se soustředí hlavně na (pražskou) Surrealistickou skupinu, zatímco jiné příbuzné aktivity, třeba slovenské nadrealisty, pomíjí. Nečiní si tedy nárok na komplexní dějiny surrealismu v Československu, spíše přináší zamyšlení nad vybranými tématy a událostmi. Ukazuje, jak první vlnu surrealismu charakterizovalo levicové smýšlení jeho členů i sympatizantů, vesměs spojených odporem a bořitelskými tendencemi vůči "starému" měšťáckému umění. Všichni již byli někde zakotvení, jejich tvorba známa, a tudíž nemuseli přesvědčovat o svých schopnostech.

Tippnerová přibližuje jednotlivé vývojové etapy českého surrealismu, ať již ponořeného do ilegality (jak tomu bylo v 50. letech i v době normalizace) nebo se aspoň částečně etablujícího na kulturní scéně. Teprve po pádu komunismu, jak se v knize dočteme, byl surrealismus kanonizován, přijat do muzeí i do Akademie věd, vychází časopis Analogon, teoretici hnutí - např. Alena Nádvorníková nebo František Dryje - vydávají odborné studie.

sileni

Jestliže první kapitola načrtává základní obrysy vývoje, další oddíly se již zaměřují na konkrétní projevy, třeba na noetický a interpretační postupy surrealistické tvorby. Na konkrétních příkladech pak autorka objasňuje užívané principy, ať již se jedná o sny a sexuální pud jako mohutný zdroj inspirace (např. v kolážích Jindřicha Štyrského či Karla Teiga), též reflexe násilí, jak se odráží zvláště ve filmech již zmíněného Švankmajera (nemám na mysli jen nedávné Šílení s Janem Třískou v hlavní roli – na snímku, ale třeba také starší Jámu, kyvadlo a naději). Naproti tomu jeho dosud poslední snímek Přežít svůj život vychází z poetiky snu, jak dokládá připojený záběr. Tippnerová ovšem cílí i na Švankmajerovy animované krátké snímky s výrazným politickým poselstvím (Konec komunismu v Čechách) nebo s přesahem k univerzálnímu podobenství (Možnosti dialogu – na snímku).

Právě Švankmajerovy počiny jako by symbolizovaly postavení surrealismu rozkročeného mezi uměleckým undergroundem a politickým disentem. A Tippnerová v závěru knihy výslovně konstatuje, že český surrealismus se nalézá na rozhraní mezi uměním, vědou a politikou. Nic to ovšem nemění na situaci, že jeho společenský dopad je spíše surreálný než reálný, každopádně vnímán hlavně jako svérázná libůstka málokomu srozumitelná.

Anja Tippnerová: Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze