Světoběžný dokumentarista Joris Ivens
Banner

Světoběžný dokumentarista Joris Ivens

Email Tisk

ivens 200Akademie múzických umění vydala již několik zasvěcených monografií věnovaných světově uznávaným filmařům, najmě dokumentaristům (nalezneme tu jména jako Jean-Luc Godard, Chris Marker, Karel Vachek, Jan Němec). Nyní přibyl svazek pojednávající o Jorisu Ivensovi.

 

Tento světoběžník pocházel z Nizozemí, ovšem odtud byl na dlouhá desetiletí vyhoštěn, protože kazil dobrou pověst této (v jeho době ještě koloniální) velmoci. Ivens se totiž narodil v roce 1898 a jak uznání, tak prokletí získával už od svých pětatřiceti. Ve svých sociálně laděných dokumentech nezastíral levicový – ba komunistický – pohled na otřesné sociální protiklady, v nichž se za velké hospodářské krize počátkem 30. let zmítal celý (kapitalistický) svět. Jenže mnohá jeho díla často marně sháněla distributora, stíhaly je cenzurní zákazy a šířena bývala jen pokoutně. Teprve na sklonku života (dožil se devadesáti let a do poslední chvíle tvořil) se dočkal uznání.

Kniha, kterou sepsal André Stufkens (a do češtiny přeložila Iva Honsová), mapuje nedůležitější milníky Ivensovy tvorby. Dovíme se, že od raného mládí v něm dřímalo filmové nadšenectví: už někdy ve dvanácti či třinácti letech si osahal, co obnášejí pohyblivé obrázky – a jeho první filmový pokus se dokonce zachoval!

Jako svébytný dokumentarista na sebe upozornil až koncem 20. let, kdy natáčel hravě poetické studie deště či drobných staveb, jakou byl železniční zvedací most. Jako naděný filmař si vyzkoušel i reklamy (na rádio Philips), avšak poté se názorově radikalizoval. Zcela přesvědčen o pravdivosti zachycovaných obrazů natáčel v Sovětském svazu ódy na tamní blahobyt i pracovní odhodlání – v kontrastu s tím, co nacházel v západní společnosti: s bídou těch nejchudších.

Z roku 1935 pochází jedna z jeho nejslavnějších (a také cenzurou nejpronásledovanějších) výpovědí – Borinage. Je to vlastně rekonstrukce neúspěšné stávky horníků, která se odehrála o několik let dříve. Její někdejší aktéři však ochotně a s velkou niternou opravdovostí před kamerou zopakovali nedávné události. Zpola potají a sledován podezíravou belgickou policí vytvořil Ivens dílo, které si vzrušený étos uchovává podnes. A přestaneme se divit názorům, jaké režisér zastával, když spolu s ním nahlédneme do zbědovaných příbytků tamních obyvatel, když pohlédneme do obličejů zvrásněných beznadějí.

ivens2 misere-au-borinage

Lze bez velké nadsázky tvrdit, že Ivens vyhledával hlavně místa, kde se – aspoň z jeho pohledu – něco převratného dělo. Sotva tudíž překvapí, že se ocitá ve víru španělské občanské války, že několikrát proniká do Číny, že (dočasně) pracuje v Rooseveltově Americe. A svou vlast opětovně popudil, když představil snímek Indonésie volá (1946), mapující protesty v australských přístavech, solidarizující s Indonéskou republikou, která právě vyhlásila nezávislost na Nizozemí.

Když se opět ocitl bez práce, zakotvil v zemích někdejšího sovětského bloku, vstoupil do služeb tamních mocipánů, rozhodnut plně se podřídit jejich požadavkům. Stufkens toto období mlčky přechází (stejně jako Ivensovu aktivitu na poli hraných filmů, třeba společně s Gérardem Philipem režíroval Dobrodružství Tilla Ulenspiegela), jen v epilogu přibližuje vznik dokumentárního česko-polsko-bulharského triptychu Prvá léta (1949), který s nezastřeně stalinistickou dikcí velebí úspěchy komunistických zřízení. Byl to zvláštní počin, který se zřejmě uváděl jen v Československu – Bulharsku prý připadal málo důstojný, snad až pomlouvačný, a Polsko rovnou nevykázalo ani jeho existenci. V seznamu vyrobených děl chybí.

Teprve počátkem druhé půle 50. let, kdy se Ivens svým způsobem vrátil „ke kořenům“, když se usadil ve Francii, a obnovil poetické nazírání, získal věhlas i mezinárodní ocenění. Konečně se dočkal masivního nasazení svých filmů do kin. S duší citlivého básníka zaznamenával dění v přírodě (Setkání Seiny s Paříží, Mistral) i podobu měst (Valparaiso). Ale ani tehdy neztrácel zájem o politické dění – podílel se třeba na povídkovém filmu Daleko od Vietnamu. S Čínou je pak spojeno jeho poslední, bez nadsázky vrcholné dílo, důstojně završující celoživotní úsilí. Už název Příběh větru dostatečně prozrazuje, o čem tento dokument vypráví.

Kniha se skládá z více než dvaceti kapitol, zpravidla věnovaných jednomu konkrétnímu dílu. Jednotlivé kapitoly mají stejnou vnitřní strukturu: nejprve si přečteme obsah, poté je přiblížen průběh natáčení, přidán je kontext, v němž se vznikající dílo ocitá. Důležitý je oddíl zkoumající uchopení filmu i jeho význam, stejně jako shrnutí údajů o přijetí i případných verzích filmu.

V posledku nacházíme podrobnosti o restaurování každého z probíraných děl, aby zájemcům byla dostupná pokud možno kompletní a technicky co nejpřijatelnější podoba. Každou kapitolu uzavírají stručné citáty z tisku, ať již z doby vzniku, nebo z dob pozdějších. Jenže schází aspoň základní rozlišení, jaké Ivensovy filmy a kdy se uváděly v českých kinech, potažmo v televizi, případně s jakým ohlasem.

Kniha tak jakoby „nezaujatě“ a vlastně bez autorova osobního stanoviska prohlíží Ivensovy jednotlivé tituly – aniž bychom se dověděli, že některé si svou působivost uchovaly podnes (jako Borinage), zatímco jiné (jako Indonésie volá) zestárly a znevěrohodnily, odrazují svým vypravěčským neumětelstvím. Jenže nikdo si nemůže na vlastní oči ověřit, nakolik Ivensův odkaz prošel prověrkou času, protože vydavatel i tuto knihu (stejně jako všechny předchozí) opomněl vybavit samotnými filmy (samozřejmě nikoli všemi, nýbrž v nějakém reprezentativním výběru), které snad nemohlo být nijak náročné přiložit na DVD.

ivens 1

André Stufkens: Joris Ivens. Filmař světa
Přeložila Iva Honsová
Odborná redakce: Petr Kubica
Vydala Akademie múzických umění, Praha 2016. 518 stran.

Hodnocení: 80 %

Foto: kniha, https://absolutmedien.de


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa



Literatura

Všichni jsme zrozeni k běhu

altDivoké a drsné mexické pohoří Sierra Madre plné kamení a kaktusů je domovem tajemného národa Tarahumarů a bláznivého běžce, jehož Tarahumarové přijali za svého přítele a spřízněnou duši. Dali mu jméno Caballo Blanco – Bílý Kůň.

Divadlo

Prokleté a dokonalé Úplné zatmění

uplne zatmeni 200Na zlínském jevišti se v sobotu 24. října 2015 představili herci z Městského divadla Mladá Boleslav v proklatém dramatu Úplné zatmění o Paulu Verlainovi a Arthuru Rimbaudovi. Představení režíroval Pavel Khek, ve Zlíně známý díky ins...

Film

Eva Herzigová v Pohádkáři: Takové krásné věci by měli zažít všichni

herz 200Již za týden, 6,11. se v českých kinech a poprvé v českém filmu  Pohádkář objeví  Eva Herzigová, světová top modelka, která se dvacet let drží na špici oboru. Eva, která má již zkušenosti ze zahraničních natáčení, h...