Příběh „kovbojky“ Kamily Novákové
Banner

Příběh „kovbojky“ Kamily Novákové

to by se kovbojkam stavat nemelo 200Příběh „kovbojky“ Kamily Novákové, která se s rodinou přestěhovala na samotu do hor, aby si zde splnila svůj sen chovat koně, se čte jedním dechem. Kniha je prodchnuta romantikou, krásou horské přírody, láskou, ale i tvrdou prací a problémy, které s sebou soukromé sedlačení nese.

 

 

Autorka začíná své vyprávění pěkně z gruntu, od dob školní docházky, studia na zemědělské škole, praxe v drůbežářském závodě, z níž má dost otřesné zážitky:

Na začátku porážky se pohyboval obtloustlý chlap s velikou železnou tyčí. Paže se mu klátily kolem boků, hlavu skloněnou k zemi. Nervózně tu pobíhala kuřata, kterým se podařilo uniknout z beden. Chlap napřáhl tyč, okamžik se soustředil a přesně mířenou ranou zasáhl cíl. Pomalu se ohnul, chytil svou oběť a pečlivě pověsil teď již mrtvé kuře na hák. Šel z něho strach! Jak účinně používal hrubou sílu! Systematicky se pohyboval po place. Nic živého mu neuniklo. Vypadal dost odhodlaně. Kdybych zapípala, možná by se po mně ohnal.

A zmiňuje i smutný osud veterinářek, které v drůbežárně pracovaly:

Pak mi to došlo. V těch malých domečcích u porážek umíraly sny. Sny mladých veterinářek o léčení zvířat. Malých pejsků, roztomilých kočiček nebo elegantních koní. Sny o dobře zařízené ordinaci, ve které paní doktorka přivádí na svět čistokrevná štěňata. Sen o malém bytě u velkého hřebčína, kde se vše točí kolem koní. Proto ty obrázky! Bylo mi veterinářek líto.

Vzpomíná na svá trampská léta:

Něco mě kouslo. Něco po mně lezlo. Odehnala jsem to. Zase to skočilo. Kousalo to pořád víc a nebylo to samo. Ben chvíli dělal, jakože nic. Pak se začal zuřivě drbat. Veverky nechaly v krmelci breberky! Měsíc, ten bledý přítel zamilovaných, koukal na nás a nestačil se divit. Byli jsme úplně nazí, to bylo v pořádku, na to byl měsíc zvyklý, jen nechápal, proč jsme rozhazovali rukama, větrali spací pytle a svítili si přitom baterkou. Opice si před pohlavním aktem vybírají z kožichu blechy. My se napřed milovali, pak honili breberky. Poučilo nás to. Veverkám jsme se vyhýbali a v jejich doupatech nespali.

Bena z výše zmíněné ukázky si vzala. Přestěhovali se na venkov a pracovali na statku, kde se chovali koně. Zvyky, které panovaly při kastraci koní, jsou pro mnohé možná trochu šokující:

Budoucích valachů bylo třicet. Dost náročný den. Položit omámeného koně tak, jak si přeje pan doktor, není jednoduché. Po zákroku připomínali valaši opilce. Museli jsme je přidržovat, aby si neublížili.

Jiřina kupodivu neztrácela dobrou náladu. Usmívala se na mladého veterináře takovým způsobem, že jsem se bála, aby se neřízl. Když poslední hřebec přišel o svou pýchu, vytrhla Jiřina veterináři z ruky kbelík se všemi těmi pohlavními žlázami a spěchala do kuchyně.

Vyčistila je, nakrájela, opepřila, přidala k nim cibulku. Všechno šoupla do hrnce. Chvíli to míchala, pak zahustila, osolila, přidala chleba a bylo navařeno. Zvláštní pokrm. Jedli jsme maso zvířat, která dosud žila. Chuť to nemělo nejlepší, ale tradice je tradice.

Narodily se jim děti, postavili dům a zanedlouho poté, co jej dokončili, jej zase opustili:

Nebylo v tom mnoho logiky. S klidným srdcem jsem opustila kompletně zrekonstruovaný dům. Koupelnu, sotva obloženou nádhernými dlaždičkami. Novou bílou zídku mezi dvorem a zahradou. Nestačila ani pořádně vyschnout. Růže, zasazená na zápraží, ještě nevykvetla. Stromečky na zahradě nestačily dát první úrodu. My už zase balili kufry. Dům, na kterém jsme se tolik nadřeli, ztratil své kouzlo.

Rozhodli se totiž, že si splní své sny. Přestěhovali se na samotu do hor:

To vše v nádherném horském průsmyku ohraničeném vysokými kopci. Maličký moravský „Grand Canyon“. Existovaly tu jen dva směry, nahoru a dolů. Rovinu příroda nepoužila. Směrem dolů jen louky, pastviny a les. Směrem nahoru zrovna tak. Mé romantické srdce zaplesalo a rozum se do toho nepletl. Věděl, že nemá šanci. Benevolentně jsem přehlížela do očí bijící nedostatky domu.

Chyběla koupelna. Místo splachovacího záchodu na dvoře klasická kadibudka. Voda jen ve stáji. Do domu si ji původní majitel přivést netroufl. Když stékala po rukou, jako by bodalo tisíce jehliček, tak byla studená. Vytékala ze skal nad domem, bez čerpadla a elektřiny, z artéské studny.

Uprostřed domu stála stará kachlová kamna. Dalo se na nich vařit. Dalo se u nich krásně lenošit. Dalo se u nich romanticky koupat. Stačilo před ně postavit škopek s vodou: Za oknem tma. Nahé tělo ozařují plameny. Praská oheň. Sem tam zasyčí kapka vody dopadající na rozpálené pláty. Nikdy si nestěžoval. Mohl mě pozorovat, jak na sebe liji vodu v záři plamenů. Inu romantik.

Koupili si koně, chovali krávu a další hospodářská zvířata. Krachem skončil pokus založit drůbeží farmu:

V mém hejně se rozšířil kanibalismus. Hitchcockův slavný horor „Ptáci“ je slabým čajíčkem proti tomu, co se dělo v naší drůbežárně. V okamžiku, kdy slepice vytlačí vejce, vysune se z jejich útrob takzvaná kloaka. Krvežíznivé slepice uchopily kloaku do zobáku, zatáhly a prakticky svou družku vyháčkovaly, vytáhly z ní vnitřnosti. A sežrali je. Tím mi ušetřily práci. Stačilo slepici pouze oškubat. Často jsme v ten čas obědvali „chovatelský neúspěch “. Buď byla na talíři slepice oběť, nebo slepice vražedkyně, pokud se mi podařilo přistihnout ji při činu.

Ve snaze zamezit zabíjení, snížili jsme příjem bílkovin. Slepice, zvyklé na denní dávku masa, se začaly požírat ještě rychleji. Konzultovali jsme tento problém s odborníky. Doporučovali jediné. Zrušit chov. Vyvraždit slepice, než se zničí navzájem. Tak neslavně skončilo mé podnikání.

to by se kovbojkam stavat nemelo

Asi to tak mělo být, že chov slepic skončil neslavně, neb vše směřovalo k tomu, aby založili chov koní. V tom se oba manželé našli, tomu věnovali veškerou svou energii a lásku:

Týden před určeným termínem si kovboj ustlal v maštali, aby ten vzácný okamžik neprošvihl, a jen co se hříbátko narodí, mohl podat zprávu hrdému otci. Kobylka si dávala načas. Klisna čeká potomka dlouhých 11 měsíců, to je 333 dní. Bylo by to tak jednoduché, kdyby klisny termíny znaly a dodržovaly. 333 stříbrných dní březosti. Klisny na lhůty kašlou. Chtějí si těhotenství pořádně užít. Klidně přenáší týden, dva a některé i celý měsíc. Nevadí jim to.

Nedočkaví lidé zatím s hrůzou pozorují kalendář. Zpytují svědomí. Nespletli se v počítání? Zapsali dobře datum připuštění? Čím více dní po plánovaném termínu, tím jsou lidé neklidnější. Nedají kobylce pokoj. Každou chvíli nakukují do maštale. Ve dne v noci.

Zvedají rodičce ocas, aby se přesvědčili, jestli se už otevírají porodní cesty. Koukají na vemeno, jestli se plní mlékem a zdali se na strucích nedělají špunty ze zatvrdlého mleziva. Některé klisny mají zadní nohy postříkané od mléka ještě pár dní před porodem. To lidi velmi znervózňuje.

Otrlí muži, kteří si ani nevšimli, že se jejich milovaná polovička chystá do porodnice, nervózně přešlapují před koňskou stájí a potí se hrůzou. V práci si berou dovolenou. To by jim při očekávání vlastních potomků ani na mysl nepřišlo. V noci nemohou spát a stěhují se z manželského lože do stáje, aby tu vzácnou chvilku neprošvihli. Hříbátko pořád nikde.

A pak nešťastní chovatelé, vyčerpaní nedostatkem spánku, s kruhy pod očima, že by se na nich mohli houpat, usnou tak tvrdě, že je nevzbudí ani rána z děla. Teprve tehdy se hříbátko rozhodne podívat na svět. Vyklube se bez pomoci ošetřovatelů. Pěkně v klidu. Možná je to dobře. Klisny vědí, proč to tak natahují.

Neodborný zásah při porodu nadělá víc škody než užitku. Nejhorší ze všeho je snaživý blbec. Jestliže člověk má to štěstí, měl by zůstat tiše stát v pozadí a s posvátnou úctou přihlížet zázraku zrození. Klisny si na rozdíl od mnoha domestikovaných zvířat ponechaly všechny přirozené instinkty. Kromě toho měly štěstí. Člověku se nepodařilo plemenitbou pokazit to, co měla příroda dobře vymyšleno. 99% koňských matek rodí bez problémů. Hříbátka mají malou hlavičku, ta porodními cestami proklouzne velmi lehce. Ale je tu to zatracené jedno procento. Špatná poloha hříběte, neprotržení porodního vaku, příliš slabá rodička. Či cokoliv jiného.

Proto nemohou chovatelé klidně spát a v okamžiku, kdy je hříbě šťastně na světě, se jim ohromně uleví. Připijí si slivovicí, do níž před více než měsícem naložili porodní provázky pro případ, že by museli podvazovat pupečník. Uklidí pečlivě vydezinfikované nůžky, obinadlo na obvázání kobylího ocasu a jiné zbytečnosti.

Sundají z kredence papír, na němž byla tučnými písmeny zaznamenána telefonní čísla na všechny schopné veterinární lékaře v okrese.

Bětě se narodila zdravá kobylka. My u toho nebyli. Kovboj spal doma. Já ve stáji a tvrdě. Probudilo mě až řehtání. To naše kobylky vítaly na svět nového koníčka.

„Kovbojka“ vše, podobně jako Betty Mc Donaldová, líčí s humorem, noblesou, nadhledem a ironií. Fascinující na tom je, že všechen humor a ostrovtip v sobě našla v nejtěžší životní situaci. Když se zdálo, že už ji nic nemůže ohrozit, onemocněla leukémií. Knihu sepsala během několikaměsíčního pobytu v nemocnici, kde podstoupila autotransfúzi kostní dřeně. A místy je to humor zatraceně černý, zejména v pasáži, v níž si představuje, že by umřela a její muž by si musel hledat náhradnici:

Nikde ani v odborných časopisech typu „Jezdectví “ jsem nenašla inzerát: „Hledám kovboje ve finanční tísni se dvěma závazky. Nejlépe syn typ „Huckleberry Finn“, dcera typ „Divá Bára.“ Značka: „Miluji vyvážení hnoje.“ Možná jsem se špatně dívala.

Představovala jsem si tu náhradnici, jak si povídá s mým kovbojem, jak sedlá koně, jak dojí mé kozy. To ještě šlo. Představit si, jak jezdí na mém koni a miluje se s mým mužem, bylo horší. Představit si, jak budí mé děti, jak jim uklízí pokoj, zda by dovedla ošetřit jejich tržné, bodné a sečné rány a poznat, která z těch ran potřebuje chirurgické ošetření. Zda by je dokázala bezpečně sundat z vrcholku naší třešně či z kteréhokoliv jiného stromu v lese v okruhu jedné míle od domu. Jestli by dokázala odblešit psy i děti zavčas, než je ta havěť sežere. To nešlo.

„Ne! Nemůžu si dovolit umřít a ani se mi nechce! Někdo cizí se mi tady bude roztahovat! To zrovna!“

A díky tomuto nezdolnému a optimistickému pohledu na svět se jí podaří nemoc porazit. Po návratu z nemocnice ještě připsala další kapitoly.

Vtipné a originální je jedenáctero „Rozdíl mezi koněm a kolem“:

1:: Kůň je zcela porostlý chlupy, kolo nikoliv, až na model z r. 1823, jenž vznikl na divokém západě a byl potažen buvolí kůží.

2:: Pedály na kole umožňují kruhový pohyb nohou, pedály – třmeny na koni kruhový pohyb neumožňují.

3:: Jak kolo, tak kůň jsou opatřeny takzvaným sedlem. Jezdec na kole na sedle sedí stále, zatímco jezdec na koni na sedlo dosedá jen čas od času.
Sedlo z koně je bezpodmínečné nutné po jízdě sundat, zatímco sedlo u kola se sundávat po každé jízdě nedoporučuje.

Pouze u kola je sedlo upevněno šrouby, u koně se sedlo upevňuje řemeny, u anglického sedla stačí řemen jeden, u westernového sedla jsou řemeny dva.
Podstatný rozdíl je ve váze, nejlehčí je sedlo z kola, pak sedlo anglické (asi 5 kg) a nakonec sedlo westernové (asi 15 kg).

Při kolizi/pádu ze sedla kola nevznikne škoda. Když vám (nebo s vámi) upadne kůň, případně se vyválí, sedlo se může poškodit, odřít, dokonce mu může prasknout kostra. Jezdci při pádu rovněž hrozí odření či popraskání kostry, je lhostejno, jestli jezdci na kole či na koni. Kolo vám neuteče.

Zejména bod 11 nemá chybu:

11:: Při stresu, splínu či nešťastné lásce majitele či majitelky je kolo prakticky k ničemu. Kůň v 100 % případů pomůže. Obejmout kolo a šeptat mu o všech křivdách, jichž se na mě kdy a kdo dopustil, nemá žádný efekt. Kůň, zvláště ten, který majiteli nabídne svou hřívu k promočení slzami, je jako terapeut k nezaplacení!

Unikátní je rozdělení „koňácké veřejnosti“ a popisy jednotlivých plemen koní na konci knihy.

E-knihu můžete koupit zde: http://www.palmknihy.cz/web/kniha/to-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-3921.htm

http://rajknih.cz/index.php?bk=217254&;publisher=156

http://www.ebux.cz/index.php?bk=217254&;id_secat=41

Autorem obálky ke knize je René Vaněk.


 

Rozhovor

Velká kniha herců první republiky a protektorátu představuje pětadvacet osobností

RB perexV polovině prosince spatří světlo světa Velká kniha herců první republiky a protektorátu, kterou připravil autorský tým Jiří Bartoň a Robert Rohál. Nebude jen filmografií či strohým životopisem filmových hvězd, půjde jim tzv. pod kůži a nahlédne do ...

Hledat

Chaty s osobností

Z archivu...

Čtěte také...

Planina, která nahání hrůzu

Islaplanina 200ndskou krajinu znám zatím pouze z fotek, které se šíří po internetu. Když jsem zahlédla anotaci knihy, která slibovala nejen napětí, ale i islandské lidové pověsti a seznámení s islandskou přírodou, nemohla jsem jinak, než se do ní začíst.


Literatura

Knížka na prázdniny – jakou vybrat?

prazdniny prazdniny v nebi 200Blíží se léto. Děti budou mít prázdniny, spoustu volného času a tak si myslím, že by měly občas otevřít knihu – ne zrovna s učivem, ale s nějakým příběhem. I tak si zopakují mnohé, co se dosu...

Divadlo

VALDŠTEJN, PŘÍBĚH JEDNOHO Z NEJMOCNĚJŠÍCH POLITIKŮ ČESKÉ HISTORIE NA DIVADELNÍCH PRKNECH

Geisslers perexDivadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten bude mít další premiéru. Tentokrát si vzal pod drobnohled některými lidmi oslavovanou, některými zatracovanou osobu Albrechta z Valdštejna a pokusi...

Film

Zázraky v České televizi

ct1  perexZázraky se dějí. O tom jsou přesvědčeni autoři podzimního schématu České televize, který se na obrazovkách představí divákům již s prvními zářijovými dny. Zazářit by tak měly vedle stálic především novinky hrané tvorby, kde se dle slov autorů uro...