Nalezneme stále mnoho lidí, kteří přes své mimořádné zásluhy o nejrůznější obory lidského vědění zůstávají širší veřejnosti neznámí. Patří mezi ně profesor obecné botaniky Jan Calábek (1903-1992), celoživotně spjatý s brněnským prostředím. Jeho zásluha spočívá v tom, že své zaměření propojil s filmem - a podivuhodný svět rostlin, zvláště pak jejich růst a pohyby, zachytil na filmovém pásu.
Už ve 20. letech propracoval na svou dobu unikátní časosběrné natáčení, které umožňovalo zrychleně sledovat pomalé, pro lidské oko téměř nehybné děje. Zájemci si jeho dílo mohou připomenout jak díky výstavě uspořádané v brněnské Moravské galerii, tak zásluhou publikace o Calábkových tvůrčích osudech, kterou sepsala kurátorka výstavy Pavlína Vogelová. Nazvala ji jednoduše - Jan Calábek.
Z cenného pojednání, vydaného v témže svazku jak v českém, tak anglickém znění, se dovíme překvapivé zajímavosti, které dokládají Calábkovu houževnatost, s jakou prosazoval své záměry. Pojímal svá díla nejen jako vzdělávací pomůcku (mnohá koncipoval jako výukový doplněk pro rozličné stupně a typy škol), ale především jako popularizační dokumenty, které měly oslovit nejširší veřejnost.
Calábek se totiž do přírody nevydává jen proto, aby opěvoval její krásu (i když pro tyto hodnoty má také pochopení), chce diváka vést k hlubšímu poznání rostlinstva. Proto záběry pořízené v přírodě prokládá záznamem laboratorních pokusů, které zachycují, jak rostlinné semeno klíčí, jak se prodírá skrze pevné hmoty, jakými tajuplnostmi se rostlinná říše vyznačuje. Proto začleňuje vysvětlující komentáře, které popisují a vysvětlují zachycené události, vsazují je do širších souvislostí.
Pavlína Vogelová totiž zjišťuje Calábkův mezinárodní věhlas, v zahraničí je považován za jednoho ze zakladatelů vědecké kinematografie - po boku takových osobností jako Jean Painlevé. Paradoxně to byla 50. léta, kdy Calábek dosáhl největších poct, kdy se účastnil zahraničních přehlídek a dopisoval si s kolegy odtud, zejména z Francie. Není však nikde objasněno, jak se mu to v době prosycené podezíráním a špionománií podařilo.
Výtvarné i vědecké kvality se mu právě tehdy daří sloučit do vyváženého tvaru a jeho nejzdařilejší dokumenty (Jak roste chléb, Povrchové napětí, Rostlina a voda, Pohyby rostlin) by možná fascinovaly i dnes. Autorka shrnuje, že "Calábek ve svých filmech pracuje s variabilní délkou sekvencí, které bývají využity k zdůraznění důležitých a vypjatých okamžiků. Dominuje symbolika asociativní formy střihu, prostor i čas zcela nezávislé na reálném časoprostoru, čistota pohledu nezasahující do podstaty zkoumané a pozorované věci." (s. 70)
Zatímco Pavlína Vogelová prozkoumala hlavně estetické hodnoty Calábkovy tvorby, další přispěvovatelé se dotýkají jiných oblastí. Jiří Hřib, sám Calábkův žák, přibližuje, co vlastně Calábek ve svých filmech zkoumal a ukazoval (biokoloidy, aktivity rostoucího rostlinného pletiva, druhy pohybů rostlin). Alice Růžičková pak doplnila doslov, kde z koláže Calábkových komentářů, jak zazněly ve filmech, stvořila jakýsi průřez vědcovým celoživotním odkazem. Vždyť Calábek bral kameru do ruky bezmála šedesát let!
Publikace je svědomitě připravená. Vedle podrobné filmografie, která zahrnuje jak Calábkovy filmy, tak filmy o něm, přináší též soupis jeho statí (a třeba rozsáhlá studie o vzniku a vývoji vědecké kinematografie v Brně by si určitě zasloužila vyjmutí ze stěží dostupné univerzitní tiskoviny). Autoři jednotlivých textů prostudovali nejen dostupné filmy, ale také jejich ohlas, zohledňují i archivní dokumenty. Jen je škoda, že o Calábkovi jako člověku, o jeho povaze a názorech, o jeho soukromí se dovíme pramálo. Připomíná spíše dopodrobna rozpitvávaný muzejní exponát.
Televizní dokument o Calábkovi zde:
Výstavu o Janu Calábkovi pořádá Moravská galerie v Brně ve dnech 26. dubna až 28. července 2013.
Pavlína Vogelová: Jan Calábek
Překlad do angličtiny: Irma Charvátová, Tony Long, Graeme Dibble a Suzanne Dibble.
Vydaly Akademie múzických umění v Praze a Moravská galerie v Brně roku 2013. 304 strany.
Hodnocení: 80 %
Foto: kniha, Moravská galerie, www.muni.cz
| < Předchozí | Další > |
|---|
akže jsem se opět ocitla v takovém středu vesmíru, vždyť to se přece o Bali říká, ne? 
Blog, který už má na Facebooku na dvě desítky tisíc čtenářů vychází momentálně i v knižní podobě. Nočník se jmenuje proto, že jej Eva Bennett píše hlavně v noci. Jak sama říká, píše ho v noci zejména z toho důvodu, že se bojí zhasnout. A tak v době, kdy...
Královna islandské krimi Yrsa Sigurðardóttir přichází s další knihou! Tentokrát se jedná o pátý díl s Freyou a Huldarem s názvem Panenka.
Říkáte si, že vás nemůže v divadle nic překvapit? Chcete od večera stráveného ve společnosti lidí jdoucími za kulturou něco víc než samotný děj představení a jde vám i o celkový zážitek, než o pouhý dojem ze shlédnuté...
Zdalipak tušíte, že kinům se říkávalo biografy, že sídlila jak v neútulných prostorách, kde mnohdy nahradila dřívější zábavní podnikání, tak v přepychových sálech postavených již s vědomím, že se v nich budou promítat filmy. Zdalipak tušíte, že dříve se ...