Praštěný nápad kuny Elišky

Pohadkovy obrazek-Karel Urban. (2) Jednoho dne se čiperná kuna Eliška rozhodla, že ve svém domovském lese vybuduje zoologickou zahradu. Svět se přece neustále mění a přitom v jejím smrkovém lese zůstávalo všechno při starém. Bylo v něm celkem pět lesních studánek, tři potůčky a vedla tudy jedna pěší turistická trasa pro lidi. Tak Eliška svolala své lesní přátele, aby k nim vedla řeč.

To zní opravdu zajímavě!

„Právě jsem dostala nápad, kamarádi. Vybudujeme tady první lesní zoologickou zahradu,“ řekla a stála přitom na pařezu, aby ji všichni dobře viděli a slyšeli.
„Proč zoologickou zahradu?“ nechápal jezevec.
„Kdo to kdy slyšel, stavět v lese něco takového,“ bručel medvěd.
„To jako že se necháme zavřít do klecí?“ divila se srnka.
„Přesně tak,“ přikývla kuna Eliška. „Ale vždycky jenom o víkendu, když tudy procházejí turisté. Uvažte, jaký jiný les má něco tak zajímavého, jako je zoologická zahrada?“
„Zajímavého?“ opakovala parádivá veverka, která seděla na nejnižší větvi blízkého stromu a čistila si drápky.
„Samozřejmě. Vždyť lidé rádi pozorují zvířata. Proto si postavili ve městech zoologické zahrady a hojně je navštěvují. Tady, v lese, nás moc vidět nemůžou, protože jsme pořád někde schovaní. Ale my je překvapíme. Podél cesty vystavíme klece z proutí a větví a tam se jim ukážeme. Uvidíte, že je to potěší a budou nás ze samé radosti přikrmovat všelijakými dobrůtkami, fotit si nás a nakonec si nás ještě víc zamilují.“
„Krmit nás dobrůtkami?“ olízl se vlk.
„Fotit si nás? Do nějakého jejich módního časopisu?“ zaujala ta představa i parádivou veverku. „Tak to abych si sehnala nějakou novou kytičku za ouško!“

Zvířátka budují lesní zoo

Tak se všichni pustili do práce. Medvěd lámal a nosil větve, jezevec a vlk je šikovně skládali a svazovali proutím nebo svazky dlouhých travin. Pomáhala i srnka, veverka a samozřejmě také kuna Eliška. Tak postavili podél turistické cestičky pět různě velkých klecí, každý si vybral tu svou a vlezl dovnitř. Medvědovi však byla trochu těsná. Kuna Eliška procházela důležitě po pěšince sem a tam a všechno si to prohlížela. Zvířátka za proutěnými mřížemi čekala, co bude dál. V jednu chvíli to veverka v kleci nevydržela a proběhla mezi mřížemi, když opodál zahlédla na zemi spadlý oříšek.
„Ale to přece nemůžeš,“ napomenula ji hned Eliška. „Když jsi v kleci, musíš tam taky zůstat. Copak jsi to už někdy viděla, aby zvířata v zoo vybíhala z klecí jak se jim zlíbí?“
Tak se veverka poslušně vrátila do klece.
„A co tu zase vyvádíš ty?“ pokárala kuna i srnku, které z mříží vykukovala celá hlava. „Nemůžeš takhle prostrkávat hlavu skrz mříže na návštěvníky. To se v zoo také nedělá.“
„Aha. Jenomže já tu hlavu nemůžu najednou dostat zpátky,“ polekala se srnka.
„Ale jdi. Když šla hlava prostrčit tam, musí jít přece prostrčit i zpátky.“
Jenomže srnce to opravdu pořád nešlo. Tak se jezevec, vlk a veverka rozhodli, že jí pomůžou. Tahali ji zezadu, víc a víc, ze všech sil, ale marně.
„Uhněte! Pusťte mne k tomu!“ přidal se medvěd. A zatáhl za srnku tak silně, že byla v tu chvíli zase volná.
„Tak. A už žádné vylomeniny,“ zlobila se kuna. „Pěkně se vraťte do svých klecí. Nevypadá to špatně, tahle naše zoo, ale jakoby tomu pořád něco chybělo.“
„Já myslím, že by na každé kleci mělo být na ceduli napsáno něco o nás,“ mínil medvěd. „Třeba že já přes zimu spím v brlohu a mám rád med. Jezevec že bydlí v noře a živí se houbami a kořínky. Tady veverka že si dělá v dutině stromu zásoby jídla na zimu, vlk je zdatný stopař a srnka dokáže uhánět lesem jako o závod a nikdo ji nechytí.“
„Cedulky s popisem. To není špatný nápad,“ přikývla kuna. „Ale já právě dostala ještě lepší.“

Cizokrajný vzhled

„Jezevce, srnku nebo veverku znají zdejší turisté dobře,“ vysvětlovala jim hned svůj plán. „Ale cizokrajná zvířata odněkud z Áfriky nebo Ámeriky, to už by je mohlo překvapit.“
„A kde chceš taková zvířata sehnat?“ šklebil se jezevec.
„Snadno. Udělám je přímo z vás. Jen bych potřebovala nějaké lidské předměty z té skládky za lesem. Pak z vás udělám vzácná, cizokrajná zvířata a návštěvníkům z toho vypadnou oči z důlků. Všichni z klece ven a jde se na skládku.“
Tak se poslušně vydali za kunou. Na nevzhledné skládce, kterou za lesem udělali nepořádní lidé, našla kuna všechno, co potřebovala. Tak začala s přeměnou obyčejných lesních zvířat na exotické výstavní kousky.

Zebrosrna a jiná zvířata

Nejprve udělala z medvěda podivného slona. Vyhrabala ze smetiště starou hadici od vysavače a tu mu šňůrkou přivázala na čenich. Pak ze zbytku plachty svými ostrými drápky vyřízla něco, co připomínalo obří uši a s pomocí ostatních je připevnila medvědovi na hlavu.
„Zkus tím chobotem a ušima zamávat.“
Medvěd se snažil, ale hadice se ani nepohnula.
„Nejde to. Protože to není můj chobot ani mé uši.“
„Tak zakývej hlavou ze strany na stranu. Ale pořádně.“
Medvěd rozkýval hlavu a přitom se rozhoupala i hadice na jeho čumáku. Podivně přitom vrzala. Umělé, nehezké uši se rovněž rozhoupaly.
Další na řadu přišla srnka. Z té se rozhodla udělat zebru. Na skládce však našla jen červenou a zelenou barvu.
„Správně by jsi, jako zebra, měla mít černobílé pruhy, ale budeš prostě vzácnější druh,“ vysvětlila to.
Jezevce zase přetřela zelenou barvou. „Ty budeš obří chameleon, ti bývají zelení, pokud vím,“ řekla, když dílo dokončila. Pak si vzala do parády vlka a pomalovala mu tělo červenými skvrnami. „Hyena skvrnitá,“ odpověděla, když se zmatený vlk zeptal, co z něho teď vlastně bude.
Nakonec přišla řada na veverku.
„No, a co s tebou?“ Pak si všimla upatlané ledvinky s opaskem, která se povalovala mezi odpadky. „Leda snad...“
Připnula veverce ledvinku, když předtím musela do opasku udělat dírku navíc, aby jí neklouzala z hubeného tělíčka na zem.
„Kapsu měj pořád vepředu, na bříšku,“ zdůraznila. „Jsi teď totiž klokanka miniaustralská.“ A bylo to.

Zoo, jakou svět neviděl

Tak se všichni vrátili zpátky ke klecím. Na každé z nich byla vysvětlující cedule, o jaká zvířata že vlastně jde. U medvěda stálo: slon ušatý s houpacím chobotem! U srnky visela cedule: zebrosrna červenopruhá! U veverky: klokanka miniaustralská s minikapsou, u jezevce: chameleon obří vyzeleněný a u vlka prostě jen: hyena z Afriky, nedaleko pískové Sahary.
Na nejbližší strom pak ještě kuna zavěsila ceduli s nápisem: CIZOKRAJNÁ LESNÍ ZOO! KRMENÍ DOBRŮTKAMI PŘÍSNĚ DOVOLENO! Medvědovi to však nedalo a tak pod nápis ještě kostrbatým písmem připsal: A ČÍM VÍC DOBRŮTEK, TÍM VÍC DOVOLENO! Pak všechna zvířata vlezla do svých klecí.
„To je úžasné,“ prohlížela si kuna Eliška tu podivuhodnou zoo. „To budou turisté zírat s otevřenými pusami.“
„A za jaké zvíře jsi tady vlastně ty?“ zajímal se jezevec. Teď vlastně chameleon obří vyzeleněný.
„Já? Já jsem přece ředitelka zoo. Budu vybírat od turistů vstupné a dělat jim průvodce.“
Teď nezbývalo než vyčkat, až po pěšině půjdou kolem nějací ti turisté s foťáky a především vydatnými svačinami.

Čekání na turisty

Tak čas ubíhal a turisté nikde. Jakoby se jim dnes do voňavého lesa ani nechtělo a šli se courat do svých obchodních domů nebo zůstali sedět doma u televizí a krmili se přitom brambůrkami.
Vlk, který se už nudil to nevydržel a hlasitě zavyl. „Vaůů!“
„Co to vyvádíš,“ okřikla ho kuna. „Jsi teď hyena z Afriky a hyeny, pokud vím, nevyjí.“
„Ne? A co tedy dělají?“
„Nejspíše skučí nebo kvílejí, ale určitě nevyjí jako vlci. Vlci vyjí a hyeny asi hyjení.“
Pak si všimla veverky.
„Copak to máš nacpané v té kapse?“
„No… oříšky přece,“ radovala se veverka, jak se ta ledvinka dá krásně využít.
„Jsi teď klokanka a klokani po kapsách oříšky nenosí.“
„Ne? Tak co v ní nosí?“ divila se veverka.
„Snad mastičku na kolena, protože pořád jen skáčou, takže je z toho možná někdy bolí nohy. Nebo tam nosí kapesníky, aby měli do čeho smrkat.“
Nikdo z nich nevěděl, že klokani nenosí v kapse na břiše žádné kapesníky, že to je nesmysl, ale nosí tam svoje čerstvě narozená mláďata. Veverka poslechla a oříšky z kapsy vyhodila.
V té chvíli si medvěd hlasitě kýchl. Hepčíííí! Tak prudce, až se mu obří uši z plachty zatřepetaly ve vzduchu jako ptačí křídla, a hadice, znázorňující sloní chobot, odpadla na zem.
„Nemůžeš teď přece kýchat, když jsi slon,“ zlobila se kuna.
„Sloni nekýchají?“ žasl medvěd.
„Třeba i kýchají, ale tak, aby jim přitom neupadl chobot,“ řekla a pak pomohla s vlkem medvědovi připevnit hadici zpátky.
„Tiše,“ vyhrkl náhle jezevec. „Slyším hlasy. Někdo přichází!“

Návštěvníci

Po chvilce se na cestičce objevila rodinka pěších turistů. Pěkně si to vykračovali a prozpěvovali si: „jedle, smrček, borovice, v lese pročistí nám plíce, k lesu já se autem svezu, svačinku dám na pařezu.“ Když si všimli klecí podél stezky, zaraženě se zastavili. To, co viděli uvnitř těch klecí v nich vyvolalo hrůzu.
„Strašidlá, příšery!“ ječely děti.
„Mimozemšťani!“ křičela žena s batohem na zádech.
„Utíkejte! Ven z lesa! V řadě za mnou!“ zavelel muž. Pak se všichni dali na zběsilý úprk. Jejich křikl brzy zanikl v dálce mezi stromy.
„Kam zmizeli?“ divil se jezevec. „Vždyť si nás ani pořádně neprohlédli.“
„Proč si mne nevyfotili?“ smutnila veverka.
„A zaplatili vůbec vstupné?“ zlobil se vlk.
„U všech borovic a šišek! Kde máme ty dobrůtky, kdepak jsou ty vydatné svačiny?“ mračil se medvěd.
„Zdá se,“ řekla kuna, „že na takovou vzácnou událost, jako je lesní zoo, ještě nejsou lidé připraveni. Že se nás asi bojí. Takže můžete vylézt z klecí a vrátit se do svých nor a doupat.“
Vlk, jezevec a srna se hned zeptali, co teď mají dělat s tím zbarvením na svém těle.
„No co by. Stačí dva tři vytrvalé deštíčky a ono se to spláchne samo,“ uklidňovala je kuna.
„To jsem nevěděla, že se lidé bojí chodit do zoo,“ nechápala veverka.
„Nebojí,“ vysvětlovala kuna. „V zoo mají domov ohrožená zvířata, která by jinak měla v přírodě těžký život, protože je v ní pro ně už málo místa. Ale spíš se ti turisté báli těch našich převleků. Asi to byl ode mne hloupý nápad, hrát si na někoho, kým vlastně nejsme. Teď se za to stydím.“
V tomhle jí dala všechna zvířátka za pravdu.
„Tak já se jdu prospat,“ rozloučil se medvěd. „Už mne ta hra na zoo nebaví. Vlastně mne to unavilo. Nějak těžce se mi dýchá. Slyšíte? Ách, ách,“ nadechoval se zhluboka.
„To bude asi tím, že sis zapomněl sundat chobot,“ poradila mu kuna.
„A jó,“ uvědomil si medvěd a hned se hadice na čenichu zbavil a hodil ji na zem. Pak mu to ale nedalo a odnesl ji zpátky na tu smutnou, lidskou skládku. Shodil tam i nehezké uši z plachty. Protože tyhle věci nemají co pohledávat ani na jeho hlavě, ani v samotném lese. V lese má být čisto a pořádek. Aby se tam líbilo jak zvířatům, tak turistům.
Tak se zvířátka rozešla do svých skutečných příbytků a byla zase tím, čím předtím. Obyvateli tichých a krásných lesů.