Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

I když Hana Hegerová byla a nadále je a bude královnou českého šansonu, existuje v tuzemsku ještě několik zpěváků, kteří se tomuto hudebnímu žánru věnují – a dělají to velice dobře. Umějí pracovat s kvalitním textem a výrazem, přičemž mají v sobě talent, hudebnost a charisma. To je případ Jitky Molavcové, které nyní vyšlo vyloženě šansonové album, ale i dalších zpívajících herců – Renaty Drössler a Jiřího Bartoně, o kterých bude také řeč.

Zčistajasna Jitky Molavcové

Třináct písní obsahuje novinkové album Jitky Molavcové, které dostalo název Zčistajasna. Podle protagonistky prý vzniklo díky nápadu „dobrého muže“ Lubomíra Houdka z nakladatelství Galén. Ten si byl dobře vědom toho, co zpěvačka na svých sólo šansonových koncertech uvádí, navíc věděl, že ji nedoprovází nikdy jiný než skvělý klavírista Petr Ožana, což stačilo jak k realizaci studiové nahrávky, tak k vydání mimořádného alba.

Některé šansony zpívá Jitka Molavcová už od svých pěveckých prvopočátků, třeba Lásko má, což je píseň, kterou se kdysi proslavila Hana Hegerová a se kterou se Jitka Molavcová účastnila talentové soutěže v roce 1970. Těžko říct, jak ji ve svých devatenácti letech adeptka slávy zpívala, každopádně festival tehdy s přehledem vyhrála, aby vzápětí získala angažmá v pražském divadle Semafor. Tehdy ji mnozí nazývali "dívkou s kytarou". Něžně lyrických i lehce rozverných písniček měla toho času více než dost, tak jako tak šlo ovšem o příslovečné začátky, protože až v Semaforu chytila ten pravý vítr.

Postupem času uplatňovala stále více stránek svého talentu (prohloubení herecké práce, využití hry na různé hudební nástroje, rostoucí podíl klauniády) a prosadila se tak mezi přední osobnosti zábavného umění. Stala se nejen oblíbenou zpěvačkou, ale zároveň i komediální (a vpravdě muzikálovou) herečkou a v neposlední řadě divadelní partnerkou Jiřího Suchého.

V proudu času vyzrála, což dokládá už řadu let a nejnověji na aktuálním albu, nazvaném Zčistajasna. K šansonům měla Jitka Molavcová blízko už od mládí. I když zpívá jinak než starší kolegyně Hana Hegerová, má na tomto CD také dvě její písně (Surabaya Johny, Co mi dáš). Molavcové herecko-pěvecký styl má svébytnou barevnost a velmi specifické znaky.

Pro zpěvačku, která právě v komorních dramatech opírá svůj jemný barevný a mnoha proměn schopný hlas, se zdají být ideální klasické šansonové písně. Vedle zmíněné skladby Surabaya Johny jde také o skladbu, nazvanou Sny holky ze šmucighotelu, o Barbara Song a píseň Mluv dál, jejichž autorem je Kurt Weill a jejichž vynikající texty přebásnil Jiří Suchý. Ten je podepsán i pod dvěma křehkými, a přitom chytrými a vtipnými básněmi, které se proměnily v působivá melodramata. Zatímco Kancelář je dílem jeho samotného, píseň Můj pes famózně zhudebnil Jiří Šlitr.

Kromě jiného nebudete na albu postrádat ani Ezopa a brabence (Jaroslav Ježek/Jiří Voskovec/Jan Werich) či zpěvaččinu oblíbenou skladbu Můj přítel swing, kterou napsal a původně nazpíval Arnošt Kavka. Poslední písní na albu Zčistajasna je jeden z vůbec prvních českých šansonů - Otep myrhy, duchovní anonym ze 14. století. Před lety jej Molavcová nastudovala v programu, který připravila společně s Alfredem Strejčkem a Pavlem Jurkovičem.

Sametový hlas zpívajícího herce

Pěknou řádku šansonových recitálů absolvoval i Jiří Bartoň, který má za sebou bezmála dvacetiletou divadelní dráhu a řadu rolí v televizních filmech a seriálech. Už na jaře roku 2018 uvedl na scéně recitál Staré filmové melodie, který stojí jak na kvalitním výběru, tak umu, sametovému hlasu a charisma zpívajícího herce.
Komorně laděný pořad, v němž je dán prostor málem zapomenutým písničkovým pokladům, může mnohé okouzlit i filmové fajnšmekry, protože některé z písní pocházejí ze starých českých filmů. „Každá píseň má svůj důvod, proč v recitálu zazní, dostal jsem možnost sám si je vybrat. Ale nevystupuji tady sám, na jevišti se mnou čas a prostor sdílí pianistka Marie Drkulová.“

Rodák z Kyjova vystudoval střední knihovnickou školu, leč po maturitě nenastoupil do knihovny, nýbrž na místo jevištního technika v Městském divadle Brno. Právě tady se dočkal své první role, a to hned v shakespearovském Othellovi. V té době už soukromě studoval herectví nejprve u Ladislavy Dujsíkové, potom u herečky Miroslavy Kolářové.

V roce 2004 zakončil studia divadelní a filmové vědy na FFMU v Brně, kdy už současně působil v alternativním divadle Čára. Potkaly ho tu velké role v inscenacích jako Mastičkář, Vzpomínky na život a dílo skladatele Foltýna, Balada Fortunina, Ludus Danielis, Heroika aneb Play Zavřel. Vedle toho hostoval v Divadle Polárka nebo v Městském divadle. Ale rád vzpomíná i na postavu Mefista, kterou si zahrál v představení Faust?

V období let 2008 - 2013 působil ve stálém angažmá v Divadle Šumperk, kde vytvořil řadu zajímavých a krásných postav. Byly mezi nimi Gooper v Kočce na rozpálené střeše, Derbak v Baladě pro banditu, Calandor v Calandriádě, Jevgenij Dorn v Rackovi, Osip v Revizorovi, Ross v Macbethovi, Antonín Důra v Rozmarném létě nebo Polednice v Kytici. V Šumperku si zopakoval i titulní roli v Mastičkáři.

Poslední roky působí v Praze a je na volné noze. Učí na Mezinárodní konzervatoři Praha a jako filmový historik má za sebou desítky přednášek a besed. Je také spoluautorem publikace Velká kniha herců první republiky a protektorátu. Objevil se v několika televizních filmech a seriálech, ale jeho láskou je divadlo. Hraje Hymana Kaplana v inscenaci Pan Kaplan má stále třídu rád, kterou uvádí brněnské Divadlo Parnas, ale coby zdatný zpěvák spolupracuje i s hudebním tělesem Ensemble Opera Diversa, kde ho můžeme vidět v roli Nissena Piczenika v Leviatanovi nebo v titulní roli inscenace Everyman.

V šansonovém repertoáru má skladby jako Tisící rok v míru, Deštivý den, Nevidomá dívka, Blues noční čekárny, Mrtvý vrabec nebo nádherný šanson Prohlížím si tě na fotkách, který přímo pro Jiřího Bartoně napsali Zdeněk Dočekal a Tereza Verecká. Není to ta dlouho, co mu napsal dva nové šansony Vítězslav Hádl, autorem textů je Vlady Gryc.

„Ke zpívání šansonů jsem se dostal těsně před nástupem do svého prvního divadelního angažmá na severu Moravy. S pianistou Zdeňkem Dočekalem jsme se takhle jednou u letního táboráku při popíjení vína domluvili, že vytvoříme komorní pořad. Nazkoušeli jsme potom skutečně ještě s jednou naší kolegyní asi patnáct písní... Tato naše dobrovolná aktivita mimo oficiální program divadla byla tehdy diváky a posluchači dobře přijata a stala se dokonce po nějakou dobu tradiční záležitostí, a tak jsem se tedy dostal k šansonům prakticky. Ale už dávno předtím jsem obdivoval nahrávky Hany Hegerové, Aleny Havlíčkové, Edith Piaf, Charlese Aznavoura, Jacquese Brela... Šansony pro mne znamenají velmi intenzivní, zhuštěnou hereckou výpověď, podanou ovšem zcela jinými prostředky než těmi klasicky činoherními,“ říká Jiří Bartoň

Česká Marlene Dietrich?

Další osobností, jejíž pěvecká kariéra vychází ze šansonu, je Renata Drössler. Má ve svém repertoáru jak francouzské šansony či písně od Hany Hegerové a dalších světových zpěvaček, tak původní písně. Je považována za autorkou bonbotu, „že šanson je muzikál ve třech minutách.“

Šansonová diva je herečka a zpěvačka polské národnosti se státním občanstvím České republiky a podle svých slov zpívá šanson a blues v deseti jazycích: česky, polsky, rusky, německy, italsky, francouzsky, anglicky, španělsky, hebrejsky a jidiš. V médiích je obvykle nazývána „černým motýlem českého šansonu“, „českou Marlene Dietrich“, „novou Hanou Hegerovou“, dnes se o ní nejčastěji píše jako o „úřadující první dámě českého šansonu“. Ostatně, jazzová zpěvačka Jana Koubková se na adresu Renaty Drössler vyjádřila: „Konečně má Hana Hegerová důstojnou nástupkyni.“

Když ukončila pražskou DAMU, nastoupila do angažmá na polské scéně Těšínského divadla, kde působila až do roku 1990. Své první zkušenosti s muzikálovým divadlem získala v Teatr Rozrywki Chorzów v Polsku. Později se „štíhlá gazela s krátkým účesem platinové barvy“ usadila v Praze, kde působila až do roku 1996 v pražském divadle Semafor.

Byl to Jiří Suchý, který o ní před časem řekl: „Není diváka, který by si ji nezapamatoval. Její hřivny jsou: perfektní intonace, dokonalé hudební cítění, promyšlený herecký výraz, smysl pro obsah sdělovaného textu, (to my, textaři, zvlášť oceňujeme), uvážený výběr repertoáru, nepřehlédnutelný image - co ještě víc si lze přát? O tolik hřiven by se klidně podělily tři zpěvačky a mohly by být rády - a tady to máme všechno v jednom.“

Během své umělecké kariéry stála Renata Drössler u zrodu několika muzikálů a hudebních projektů. Léta účinkovala v muzikálu Dracula, ale i v dalších muzikálových inscenací (Antoineta, královna Francie, Sugar). Od roku 1999 vystupuje v roli Marlene Dietrich v muzikálově laděné inscenaci Edith a Marlene na scéně Divadla na Palmovce. V letech 2012 – 2018 vyučovala na Mezinárodní konzervatoři Praha šanson a jevištní řeč. Roky si už buduje vlastní šansonový repertoár, natočila několik alb.

„Práce na šansonu totiž zabírá hodně času a energie. Každou novou píseň je třeba emocionálně prožít, a to se nestane lusknutím prstu - dostat písničku pod kůži, do srdce, do duše...to někdy trvá celé měsíce,“ tvrdí Renata Drössler v jednom z novinových rozhovorů.

Se svým šansonovým recitálem navštívila mnohé scény nejen v Čechách, ale i v Polsku, Německu, Španělsku, Rakousku a Indii. Ale ve svém repertoáru má i zhudebněné básně Jiřího Žáčka či původní šansony s jejími vlastními texty. Texty jí také píší dvě dámy – Marta Balejová a Ivana Hýblová, zatímco autory novějších skladeb jsou Michal Worek nebo Petr Ožana, který spolupracuje i s již zmiňovanou Jitkou Molavcovou.

O dalších zajímavých interpretech českého šansonu si budeme povídat někdy jindy, třeba přijde řeč na téma Míla Spazierová-Hezká, Ljuba Hermanová, Rudolf Pellar nebo Alena Havlíčková…

Foto: Robert Rohál a Petr Burda