Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Po roční přestávce zaviněné covidovou epidemií se opět vrací KARLOVARSKÝ FILMOVÝ FESTIVAL, oproti obvyklému datu o dva měsíce posunutý. Letos se ve dnech 20. až 28. srpna koná jeho 55. ročník. Nejspíš bude skromnější – mám na mysli značně zúžené obsazení soutěžních sekcí. Zato filmových hvězd se přece jen dočkáme: mají být přítomni např. Ethan Hawke (role kněze v dramatu Zoufalství a naděje, ve Varech uváděném), Johnny Depp proslavený zejména Piráty z Karibiku nebo nestárnoucí, stále aktivní, ačkoli již osmaosmdesátiletý veterán Michael Caine, jehož si pamatujeme např. z dávného Posledního údolí nebo novějších snímků Mládí a Loupeže ve velkém stylu, uvidíme jej v tuzemském Janu Žižkovi.

Festival, jehož uměleckým ředitelem je Karel Och a prezidentem Jiří Bartoška, sestavil svou nabídku do deseti sekcí, z toho dvou soutěžních (Hlavní soutěž, Na východ od Západu). Vypadla tudíž soutěž dokumentů, v minulosti přítomná a vcelku ceněná. Obě zůstavší soutěže mají shodný počet soutěžních děl – je jich dvanáct. Avšak jejich rozvržení prozrazuje obtíže, jaké se vyskytly při shánění vhodných titulů.

Přebujelé zastoupení domácí produkce
Na první pohled si všimneme dříve nevídaného podílu českých filmů: tvoří celou třetinu celkového počtu v obou soutěžních sekcích! Dlužno přitom dodat, že nalézt čistě národní snímek je nemožné: tvůrci natáčejí v často složitých mezinárodních koprodukcích, kde některé státy se podílejí pouze finančně, nikoli autorsky. V případě českých filmů nacházíme v drtivé většině případů přinejmenším slovenský podíl.

Zastoupení filmů v Hlavní soutěži se zjevně disproporční: vedle českých filmů tu ještě dominuje německé tvorba (čtvrtina z celkového počtu). Zato spousta zemí zastoupena vůbec není: třeba USA, ale také Francii, Polsko, Maďarsko, nemluvě o Asii. Navíc dosti pochybuji, že v soutěži umístěné položky zastupují skutečně tu nejpozoruhodnější tvorbu, jaká na světě vznikla. Pročež čeští zástupci mají velkou šanci uspět – zejména Atlas ptáků Olma Omerzua a Kadrnkova Zpráva o záchraně mrtvého. Protože v minulosti oba režiséři již ve Varech zabodovali a jejich styl i výpovědi porotu zaujaly, mají nejspíš velkou naději i letos. Soutěž Na východ od Západu si klade za cíl zpřístupnit tvorbu ze střední a východní Evropy, kdysi spadající pod křídla sovětského impéria, avšak ani zde nějaké mimořádnosti nenacházím.

Skutečně lze spatřit to nejzajímavější?
Namísto dřívějších retrospektiv, věnovaných tomu či onomu klasiku, letos nastoupila rozsáhlá přehlídka digitálně restaurovaných děl, jak je představila americká The Film Foundation. Vybrány byly nejen filmy pocházející z klasického Hollywoodu (Cukorova Cesta za slávou, Curtizovo Mít a nemít) a amerického avantgardního hnutí (Menkesové Kárová dáma), ale i dávno zapomenuté pokusy z Mexika, Srí Lanky, z Pobřeží slonoviny. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit Cassavetesovu Ženu pod vlivem, vyprávějící o zraňující vztahu mezi vznětlivým stavebním dělníkem a psychicky labilní ženou. Peter Falk, jednou provždy zapsaný jako představitel detektiva Columba, se tu zaskví v roli zcela odlišné, naprosto úchvatně pojednané.

Další sekce nabízejí obšírný seznam (snad) zajímavých nejnovějších filmů ze všech koutů světa, takzvaně „uměleckých“, na jejichž existenci nejspíš záhy – a někdy i rádi – zapomeneme. Staneme se svědky srdcervoucích příběhů o tom, jak se už malé děti cítí v těle opačného pohlaví, jak se upevňuje milostný cit mezi rasově odlišnými milenci, jak se ženy prosazují v muslimských společenstvích. Některé tituly snad v paměti uvíznou trvaleji - doufám, že se jedná zejména o ty tituly, které mapují zejména sociální problémy současné nejen západní společnosti (např. francouzský Ouistreham). Narazíme i na jména slovutných (i skandálních režisérů) jako Gaspar Noé, podepsaný pod Vortexem. V jednotlivých sekcích nalezneme vedle hraných výpovědí jak dokumenty, tak animované snímky. A z českých předpremiér, věřím, zaujme Zátopek, už drahnou dobu čekající na svou premiéru.

Proč se některé filmy (a státy) ignorují?
Bohužel i letos musím konstatovat, že organizátoři přehlížejí – že by záměrně? – skutečně důležité, ba převratné výpovědi o současnosti i nedávné minulosti. Z minulosti mám na mysli třeba proslulé polské filmy Volyň (o masakrech polského obyvatelstva na Ukrajině, pod rouškou druhé světové páchaných tamními banderovskými „vlastenci“) a Klér (o mravně rozpadlém zázemí katolické církve), naštěstí odvysílané aspoň na televizních obrazovkách zásluhou ČT. Přehlédnuta byla řada podnětných maďarských filmů, u nás doposud sotva známých.

Letos lituji, že bylo opomenuto působivé drama Drazí soudruzi!, kde klasik ruské kinematografie Andrej Končalovskij pojednává o skálopevné víře v komunistické ideály, kterými neotřese ani brutální potlačení dělnické stávky kdesi na jihu Sovětského svazu počátkem 60. let, tedy již po skončení stalinského teroru, za vlády zdánlivě liberálního Chruščova. Také je mi líto, že festival neuvedl ani mimořádnou prvotinu Jana Holoubka nazvanou 25 let neviny a věnovanou osudům oběti jednoho justičního omylu. Nezbývá než uzavřít, že karlovarský festival občas selhává, když zamlčuje existenci skutečně důležitých filmových počinů.

55. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 20. – 28. 8. 2021
KVIFF | Úvodní stránka
Foto: MFF Karlovy Vary