Kultura21.cz

Ačkoli obě nyní hodnocené knihy, jak Holubcovo Ještě nejsme za vodou, tak Malaníkové Autenticita ve světě médií, jsou maximálně rozdílné, spojuje je důraz na prozkoumávání vnějškově doložitelných faktů a hodnověrnost následné percepce. Není pak rozhodující, že Stanislav Holubec se zabývá historickou pamětí a jejími konstrukty v poválečném období - najmě po roce 1989 - nejen u nás, ale v celé přilehlé Evropě. Že Hana Malaníková probírá divácké vnímání televizního média i jeho zákulisí.

Holubce před několika lety proslavila výjimečná kniha Lidé periferie, kde na obšírném vzorku tiskových ohlasů popsal způsob existence a zájmy pražského dělnictva v meziválečném období. Nyní přichází s dílem podobně pojatým, které se soustředí na vytváření i utvrzování mýtů a utkvělých představ o nás samých i našich sousedech.

A snaží se doložit krátkozrakost leckterých publicistů i politiků, podřízených ideologickému diktátu té či oné doby. Když v polovině 90. let minulého století došlo k teroristickým útokům v Rusku, leckteří novináři vyslovovali přesvědčení, že za tragický čin nenesou odpovědnost (čečenští) teroristé, nýbrž imperiální ambice Rusů - např. text Luboše Palaty otištěný v Mladé frontě nesl název Vrahové sedí v Kremlu (s.176).

Holubec se v prvních kapitolách obrací ke vzdálené minulosti, připomíná habsburskou monarchii i meziválečnou republikou, kdy nachází zajímavé shody v prokazované úctě na jedné straně stařičkému císaři pánu a proti tomu "tatíčkovi" Masarykovi. Přibližuje i komunistickou éru a její odrazy v myšlení střední Evropy, Ruska i Balkánu. Dotkne se stereotypů šířených filmem – konkrétně o starém mocnářství, které již není démonizováno, nýbrž karikováno jako v přepisech Dobrého vojáka Švejka (na snímku), v parodiích Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech. Více se ovšem věnuje 90. letům a často účelovým proměnám veřejného mínění o současnosti i minulosti. To se týká soužití s Němci, ale třeba také hodnocení husitského období. Za komunistické éry bylo velebeno pro své revoluční tradice, poté se náhled přesmyknul k odmítání a jednostrannému zdůrazňování záporných stránek.

Vychází z textů publikovaných v názorově protikladných, často denunciačních tiskovinách, a to od radikální levice po krajní pravici, začleňuje rovněž "středová" periodika jako Mladý svět, Respekt nebo Reflex. Zůstává ovšem otázkou, nakolik lze provedený průzkum považovat za reprezentativní, když povětšinou pomíjí denní tisk, včetně víkendových příloh velkých deníků.

Co napsat o Haně Malaníkové (na snímku) a její knize Autenticita ve světě médií? Kdybych tušil, co zamýšlí, bedlivěji bych sledoval její moderátorské působení v televizi i příležitostné herecké či režijní aktivity. Takto jsem si aspoň osvěžil paměť, když jsem si znovu přečetl, co jí kdysi vyšlo v měsíčníku Premiére nebo v novinách vydávaných během karlovarského filmového festivalu. Nic to ovšem nemění na mém stanovisku, že pisatelé školních prácí - i kdyby se honosily označením disertace - by měli mít tolik soudnosti, aby se neopájeli jejich knižním vydáním.

Autenticita ve světě médií skutečně nedosahuje takové objevnosti, aby čtenáře čímkoli obohatila. Přidržuje se totiž obvyklého postupu, kdy pisatel podrobně shrne dosavadní průzkumy, poté vytyčí vlastní metodologický postup a teprve poté se vrhne na vlastní zkoumání. Jenže Malaníková ustrnula kdesi u sběru materiálů, když obsáhle cituje kdejaký výrok mediálních odborníků, aniž by byla schopna vnést své hledisko, nemluvě o zapracování vlastních poznatků a zkušeností. Probírka tuzemských či zahraničních autorit (převážně v českých překladech) je dosti omezená, třeba jsem marně hledal, že by zohlednila třeba tlustý francouzský časopis Communications, který v průběhu své historie vydal několik monotematických čísel, pojednávajících o médiích i televizi.

A občas se vyjadřuje nepřesně či matoucně, mám na mysli např. tvrzení, že "nové" žánry v sobě míchají autentickou realitu s inscenovanými prvky - a konkrétně zmiňuje docu-drama, označené za kombinací dokumentárního a hraného filmu (s.96). Kdyby znala dávný, ještě němý český film O děvčicu (odehrává se v krojovaném moravském Lanžhotě), který pracuje s dokumentární rovinou jak vydělenou před příběh, tak začleněnou do "dějového" toku, stěží by takovou charakteristiku mohla myslet vážně, protože v současnost se docu-drama proměnilo v hranou (pseudo)rekonstrukci nějakého minulého, i nedávného dění, případně opatřenou mezititulky či komentářem.

Knihu recenzoval (tedy doporučil k vydání?) zkušený televizní praktik Jiří Pittermann a já marně dumám, co jej k tomu vedlo. Svérázný je doslov, v němž mediální expert Jan Jirák ozřejmuje, co bychom si vlastně měli z Malaníkové textu odnést a jak na něj pohlížet. Jak tedy naložit s touto knihu? Nekupovat, nevypůjčovat, nečíst...

Stanislav Holubec: Ještě nejsme za vodou.
Vydalo nakladatelství Scriptorium, Praha 2015. 312 s.
Hodnocení: 70%

Hana Malaníková: Autenticita ve světě médií.
Vydalo nakladatelství Brkola, Praha 2014. 184 s.
Hodnocení: 30%

http://www.scriptorium.cz/index.html?search=2&;sbookSeries=-1

http://knihy.abz.cz/prodej/autenticita-ve-svete-medii-televizni-pribeh

Foto: knihy, www.bernards.cz