PAS DO HOLLYWOODU

PAS DO HOLLYWOODU


pas do hollywoodu 200Není rozhovor jako rozhovor. Většinou vycházejí takové, které se jen koří věhlasu zpovídaného a šíří jej dál, vlastně můžeme uvažovat o oboustranně výhodné symbióze. Přesně takové texty nalezneme třeba v knížce nadutě nazvané Očima elity, která shrnuje povídání s filmovými a divadelními tvůrci tuzemskými i zahraničními, jak je původně otiskly časopisy úrovně řekněme Instinktu. Jen málokdy – a u nás vskutku výjimečně – narazíme na analytické zpovídání, kde novinář se stává rovnocenným partnerem a nejde mu jen o umělce jako člověka se všelikými libůstkami, ale hlavně jej zpovídá jako tvůrce, s nímž rozebírá jeho dílo. Tak třeba vystavěl François Truffaut své rozmluvy s Hitchcockem. Stejně postupuje jiný francouzský kritik, a sice MICHEL CIMENT, kmenový autor časopisu Positif. Nyní mu v českém překladu vyšel PAS DO HOLLYWOODU.


Není to jeho první publikace, která se dočkala českého vydání. Již před lety to byla kniha o režiséru Josephu Loseyovi. Známe jej rovněž z kratších textů, které otiskly tuzemské časopisy jako Film a doba nebo Cinepur, případně na Slovensku Kino-ikon. Dosud se však čeští čtenáři nemohli seznámit s jeho velkými pracemi například o Kubrickovi, Rosim, Langovi nebo Campionové. Buďme tedy rádi, že do rukou se nám dostává právě Pas do Hollywoodu, jakkoli se jedná o svého druhu antikvární zboží  - poprvé se na pultech francouzských knihkupectví ocitl již před třemi desetiletími.
Ciment zde do knižní podoby zpracoval své rozhovory se šesticí původně evropských režisérů, případně s evropskými kořeny, kteří se proslavili v Americe: za oceán se vypravili z rozličných důvodů, hlavně proto, že v původní vlasti nemohli svobodně tvořit. Postihl zde široké časové rozpětí, které začíná 30. roky a úprkem před nacisty a končí odcházením umělců ze zemí, v nichž po druhé světové válce vládl komunistický režim. Jistě potěší, že do vybraného společenství zařadil také Miloše Formana, jemuž jedinému (vedle dalších v mezinárodním kontextu spíše přehlížených či aspoň nedoceňovaných emigrantů, jakými byl Vojtěch Jasný, Ivan Passer, neřkuli Jan Němec) se podařilo uspět v Hollywoodu.
Cimenta samozřejmě zajímají vzpomínky a zkušenosti zpovídaných během jejich umělecké aklimatizace v zámoří, ovšem nejdůležitější jsou pro něho filmy, které natočili. A co je samozřejmé:  jejich tvorbu dopodrobna zná  a dokáže o ní zasvěceně diskutovat, přiměje své protějšky ke spoluzamyšlení,  k cenné sebereflexi. Tak je vystavěn každý rozhovor, který vede.
Začíná filmaři, u nichž leckoho překvapí, že to nejsou svým původem Američané: jsou to Billy Wilder, John Huston a Joseph L. Mankiewicz. Vesměs se narodili počátkem minulého století a žádný z nich již nežije. A byli to režiséři slavní, jimž se podařilo skloubit divácky atraktivní polohu s uměleckými výšinami. Vždyť kdo by neznal nestárnoucí Wilderovu gangsterskou komedii Někdo to rád horké, Hustonovu Africkou královnu nebo Čest rodiny Prizziů, od Mankiewicze, u nás asi nejméně známého, pak snímky jako Vše o Evě nebo Kleopatra.
V době, kdy je Ciment zpovídal, byla jejich tvorba víceméně uzavřená.  Proto nijak nevadí, že české vydání knihy reprodukuje podobu rozhovorů, jak byly otištěny v původním francouzském vydání. Větší potíž ovšem nastává s filmaři, jejichž dílo se zdá uzavírat teprve nyní. Tady zeje olbřímí průrva. Zacelit ji se Cimentovi podařilo v jediném případě, a sice u Formana – rozmluvy s ním jsou dovedeny až do současnosti, až ke Goyovým přízrakům (2006), poslední režisérově americké položce.
Z hlediska „dotaženosti“ tedy nejhůře dopadli Roman Polanski a Wim Wenders.  Oba přitom v Americe trvaleji nikdy nezakotvili, jejich doménou zůstávala Evropa. V jejich „mapování“ není nepokryto několik posledních desetiletí, během nichž vytvořili díla mnohdy mimořádně závažná. U Polanského se rozpravy uzavírají Čínskou čtvrtí (1974). Wenders byl zpovídán ještě předtím, než natočil svá zásadní díla jako Paříž, Texas (1984) nebo Nebe nad Berlínem (1987). S trochou nadsázky si troufnu tvrdit, že u nich Ciment zachycuje začátky nebo ranou fázi zralosti – a právě to považuji za zásadní nedostatek. Netuším, zda je Ciment ještě někdy oslovil (nejspíš nikoli; v opačném případě by takto vzniklé dodatky snad zařadil, jak to učinil v případě Formana), ale předloženou podobu musím v těchto oddílech bohužel považovat za pouhé torzo. Škoda, že nikdo nepomyslel na případnou aktualizaci, třeba i s pomocí cizích textů. Rozhovorů s oběma tvůrci, i knižních, roztroušených po celém světě, přece existuje nepřeberné množství. Nebo takové řešení Ciment odmítl?
Pas do Hollywoodu se vyznačuje pečlivým, přitom čtivým překladem Antonie a Jiřího Dědečkových, veškeré údaje ověřil Miloš Fikejz, jenž rovněž připojil vysvětlující poznámkový aparát, rejstřík a zejména vyčerpávající filmografie, dovedené až k letošnímu roku.  České vydání Cimentovy knihy tedy splňuje nejpřísnější měřítka kladená na hodnověrnost informací i jazykovou a stylistickou úroveň. Škoda jen ve dvou případech snížené aktuálnosti přinášeného textu.

pas do hollywoodu

Michel Ciment: Pas do Hollywoodu
Přeložili Antonie Dědečková a Jiří Dědeček. Editorka: Tereza Brdečková. Odborná redakce Miloš Fikejz.
Vydalo nakladatelství Limonádový Joe, Praha 2016. 328 s.
Hodnocení: 90 %
Foto: kniha


 

Přihlášení



Soutěže

Hana Zagorová dokázala oživovat písničky, byla v nich krása, oduševnělost a poetika

I kdyby nazpívala třeba jen třetinu toho, co ve své kariéře Hana Zagorová skutečně natočila, tak by byla pořád tou milovanou zpěvačkou. I když nevyzpívala tři oktávy, uměla chytit za srdce, zaujmout. Už od svých uměleckých začátků dokázala oživovat písničky. Textem, výrazem, atmosférou a pak ještě čímsi, co v sobě nemá každý zpěvák.

Bouřlivé ticho po pobřežní cestě

Po tisícikilometrové Jihozápadní pobřežní cestě se manželé Raynor a Moth snaží vrátit k normálnímu životu a zase žít mezi čtyřmi zdmi. Jenže to pro ně není vůbec jednoduché. Raynor bojuje se strachem z lidí i z budoucnosti a Moth vzdoruje postupující nemoci. Ale postačí neuvěřitelné gesto někoho, kdo si přečetl o jejich putování a ztrátě domova, a znovu se v nich probudí síla a odhodlání.
Kazda
Banner

Videorecenze knih

Rozhovor

„Snažím se hledat témata, která souvisí se společenským děním“, říká režisér David Šiktanc

siktanc perexŠvandovo divadlo uvedlo premiéru hry ze 70.let na motivy románu Heinricha Bölla, která je díky svému kontroverznímu tématu poplatná i dnešní době. Co o ní říká její režisér David Šiktanc a co by podle něj měli diváci brát na zřetel?...

Hledat

Odvážná rebelka, která jako jediná může zachránit království

Malá Mia je sirotek žijící ve středověkém městě, v němž zná každý kout. Je samostatná a velmi vynalézavá, a tak se jí a jejím třem lasičkám daří přežít na ulici, a to zejména díky krádežím jídla. Jednoho dne Mia prchá před strážemi a narychlo se převlékne do princeznovských šatů.
Kazda

Čtěte také...

Chcete nahlédnout pod pokličku filmařiny?

FAMU 200V nakladatelství AMU vycházejí také knihy, které (nejen začínajícím) filmařům vysvětlují teorii, ale hlavně se obracejí k praktickým záležitostem - třeba k tomu, jak psát scénáře nebo jak nakládat se zvukem. Snadno pochopíme, že základy řemesla se lze na...


Literatura

Krásná zahrada – sen mnohých

kvetiny pro zahradu perexZahrada je fenomén, který provází lidstvo od doby, kdy se začalo kultivovat a kdy vznikly první starověké kultury. Visuté zahrady Semiramidiny patří mezi sedm divů starověkého svět...

Divadlo

Sladký - nesladký domov

slad200Sladký domov, je nová hra od maďarského spisovateľa Gyorga Spiró, ktorá bola uvedená Slovenskému publiku 5. mája v podaní režiséra Juraja Bielika. Hlavnú úlohu Milky si v nej zahrala Elena Podzámka a jej pomocníkom bol Ujo Lisný, ktorého si zahral Peter ...

Film

Dědictví aneb Kurvaseneříká

dedictvi perexPřed dvěma desetiletími si zjednala pozornost komedie Bolka Polívky a Věry Chytilové Dědictví anebo Kurvahošigutntag. Příběh poněkud lemplovitého vesničana Bohuše, jenž k velkému jmění přijde, aniž s ním umí zacházet, proslulá režisérka opent...