Kultura21.cz

Třiašedesátiletá hrdinka Hedvika se pár měsíců po smrti svého manžela Vladimíra dozvídá tajemství, které její muž skrýval celý život nejen před ní, ale i před celou rodinou a přáteli. Po vyřízení dědictví přestává truchlit a její poklidný život se díky radikálním změnám mění ve velké dobrodružství. Po půl století se vrací zpět do svého rodiště, na Pomezní Boudy, kde se setkává s dávným přítelem z dětství Alfrédem…

Tolik nám o knížce Hedvika autorky Hany Rebeky Šiander poví anotace na obálce knížky. A co o ní poví sama autorka?

Většinou se setkáváme s hrdinkami typu mladá, krásná, v románech zasazených do současnosti popřípadě bohatá, v historických naopak chudá jako kostelní myš, aby ji mohl zachránit pohledný rytíř. Co Vás vedlo k tomu, vybrat si hrdinky (stejně je tomu i v románu Brigita) této zralejší věkové kategorie?

Myslím, že jste to vystihla sama. Na prvním místě je mládí, krása, peníze a majetek. Všude to kolem sebe vidíme, slyšíme a vnímáme. Nejvíce v reklamách na všechno možné. Snaží se nás přesvědčit, že to je to nejlepší, co může být. Ale nikdo není mladý věčně. Stárneme a ruku v ruce s tím přichází úbytek sil, často zdravotní problémy, osamělost a starosti, které mladí lidé vůbec neznají. Mým dvěma hlavním ženským hrdinkám v knihách, Brigitě a Hedvice, je kolem šedesátky a řeší problémy jako většina lidí v tomto věku. Otevírá se před nimi nová etapa života – penze – kdy už nemusí řešit problémy jako zaměstnané ženy, ale musí si poradit s volným časem. Možná tu nějaký ten rytíř byl, ale jak to s ním vypadá po desítkách let manželství? A jestliže je žena v šedesáti letech sama, nepotřebuje právě ona zachránit tím víc?

Chtěla jsem ve svých dvou románech ukázat, že i starší lidé touží po lásce, přátelství a hledají své štěstí.

Pro stvoření hlavních ženských postav mých románů mě inspirovalo několik žen, které jsem měla možnost poznat blíž. Byly to ženy v důchodu a přitom plné elánu, podnikavosti, houževnatosti, píle a pracovitosti. Cokoliv dělaly, to dělaly s úsměvem, rozuměly humoru a často si dovedly udělat legraci samy ze sebe. Tehdy jsem si uvědomila, že stárnout s určitou grácií je také umění.

Budou i nadále vaše hrdinky zralé dámy?

Ne, rozhodně ne teď. Pracuji na dvou dalších románech a tam jsem záměrně vypustila role babiček a dědečků. Už jsem se o sobě dočetla, že píši jenom o důchodcích… Myslím ale, že to není tak úplně pravda. Obě vydané knihy jsou spíše generačními romány. Najdete tam také jak třicátníky, tak čtyřicátníky.

Přála bych si, aby moje knihy oslovily všechny generace žen - dívky, ženy i zralé dámy, stejně jako je to u knih od Danielle Steel, Rosamunde Pilcher či Jane Austen.

Máte osobní vztah k Pomezním Boudám, kde se děj románu odehrává, nebo to bylo jen náhodně vybrané místo?

Každé letní prázdniny jsem jezdila s maminkou na týdenní dovolenou do Krkonoš. Poslední roky jsme se stále vracely na Pomezní Boudy, měly jsme to tam nejradši. Myslím, že to v Horní Malé Úpě znám docela dobře. Proto je mnoho reálií zmiňovaných v knize skutečných. Ostatně kdo to na Pomezních Boudách zná, pozná to.

V knize je zachycen osud rodiny Müllerových, kteří zde žijí již po generace i přesto, že život horalů je velmi obtížný a rozhodně není pro každého, jak naznačuje třeba to, že muži někdy žijí osamělý život bez partnerek. Ne každé ženě vyhovuje tento způsob života. Vy žijete ve městě, dokážete si představit sebe na podobném místě?

Ráda jezdím na hory v letním období, protože můžu vyrážet na túry. Musím se přiznat, že na hory v zimě nejezdím. Nemám ráda zimu ani sníh. Stejně tak neholduji žádným zimním sportům. Takže celoroční život na horách by byl pro mě utrpením. Naopak v posledních letech uvažuji čím dál tím víc o přestěhování se do nějaké země, kde by bylo po celý rok teplo a sluníčko, které mám ráda.

Mohlo by se zdát, že Vaše romány spadají do kategorie „červené knihovny“. Na druhou stranu se to všude kolem nás hemží tolika špatnými zprávami, že každý dobrý konec je dobrý pro podporu pozitivního nazírání na okolní svět, byť pouze prostřednictvím knih. Je to tedy „červená knihovna“, nebo vidíte svět kolem sebe takto?

Pokud chcete mé romány nazývat „červenou knihovnou“, bránit se nebudu.

Obdivuji první republiku. Období 1918 – 1938 patřilo v Československu po všech stránkách k těm nejlepším. Samozřejmě, že rodící se republika měla i stinné stránky, ale slušnost, úcta, galantnost a dobré mravy byly samozřejmostí, jinak by člověk ve společnosti těžko uspěl. To je něco, co velmi postrádám.

Když muž přidrží ženě dveře do budovy (a nepustí jí je naschvál před nosem, aby si je otevřela sama), když galantně pomůže dámě do kabátu (a mlčky na ni neciví, jak se nemůže sama strefit do rukávu kabátu), když uvolní v tramvaji místo ženě s nákupem (místo aby dělal, že ji nevidí a četl si dál noviny).

Jsou to maličkosti, ale právě z nich se skládá náš život. A moje knihy jsou také trochu o tom. Nemyslím si, že by mohla někoho inspirovat a potěšit hrubost a neurvalost.

Profese novinářky, kterou jste byla, se s tím ale moc neslučuje…

Bylo to jedno z několika povolání, které jsem v životě dělala. Moc mě novinařina bavila. Když jsem psala články, uvědomila jsem si, že mě baví psát a že mi krátké texty nedávají možnost vystihnout všechno, co bych chtěla. Také jsem pochopila, že příběh je pro mě důležitější než jenom text s informacemi.   

Již zmíněnou novinařinu nadále využíváte. Čtenáři se s Vámi mohou setkávat a diskutovat na Vašem blogu http://siander.blog.idnes.cz Kterým tématům se nejčastěji a nejraději věnujete?

Zajímavá jsou pro mě témata týkající se životního stylu, politiky či různá aktuální témata, která hýbou společností. Ale v poslední době publikuji spíš recenze o knihách. Bloguji osm let a čím déle jsem bloggerkou, tím více si uvědomuji, jak jsou diskuse ostré, neslušné a hrubé. Často se to nedá číst, dostávám anonymy a různé výhrůžky. To člověku často vezme chuť psát a blogovat.

Jako čtenářku Vaší knížky mě zaujala informace o tom, že pracujete na své třetí knize. Prozradíte našim čtenářům, o čem chystaná knížka je a kdy se na ni mohou těšit?

Moje třetí kniha se jmenuje Alžběta. Zůstanu u své tradice, že romány pojmenovávám podle hlavních hrdinek.

Alžběta je třicátnice, svobodná, ale také nezaměstnaná. Miluje svého přítele, který je ale ženatý. S postupujícím časem a problémy se ukazuje pravý charakter přítele a Alžběta se ocitá v těžké životní situaci sama. Začíná boj o přežití, finance, udržení si hrdosti, přiměřeného standardu života, na který byla zvyklá…

Jak můj román dopadne, prozrazovat nechci. Čtenářky si budou muset počkat, až se kniha objeví na pultech.

Knihu právě dokončuji a budu hledat nového nakladatele. Nejen pro moji novou knihu Alžběta, ale i pro knihu Hedvika. Ta asi nebude nějaký čas k dostání. Nějaké možnosti od nakladatelství se už rýsují, ale nechci se radovat předčasně.

Kromě knížky máte nějaké další konkrétní plány pro nejbližší dobu?

Už delší čas cítím, že potřebuji načerpat novou inspiraci pro psaní. Tak bych si přála trochu cestovat na neznámá místa a poznávat nové lidi a profese, abych je pak mohla popsat ve svých dalších knihách. Bude to zajímavé a moc se na to těším!

Co byste na závěr popřála čtenářům Vašich knížek i čtenářům Kultury21?

Knihkupectví jsou zahlcena nejrůznějšími tituly a není snadné si vybrat dobrou knihu. Každý z nás má jiný vkus. Chtěla bych popřát čtenářům, aby našli knihy, které je budou inspirovat, povzbudí je a potěší. Knihy, které v nich ještě dlouho po přečtení zanechají dojem. A pokud to budou právě moje knihy, budu potěšena!

Děkuji za rozhovor.

HANA REBEKA ŠIANDER se narodila v roce 1979 v Hradci Králové. Během svého života se věnovala mnoha činnostem a povoláním, nejvíce ji však zaujala práce v médiích. Oblíbila si hru se slovy a práci s textem. V lednu 2012 jí vyšla kniha BRIGITA, v prosinci 2012 druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuje na třetí knize. Více informací o autorce najdete na siander.cz