Dny evropského filmu opět přilétly

DEF logo Jako každoročně se můžeme - letos v těsně povelikonočním období - těšit na DNY EVROPSKÉHO FILMU, letos pořádané již po třiatřicáté. Tentokrát se neomezují jen na naše největší města (Praha, Brno, Ostrava), ale zavítají do dalších jedenácti míst. Začínají 9. dubna a končí o deset dnů později.

Diváci budou muset propátrat několik tematických sekcí, než se rozhodnou, jaký film si vyberou – ve většině případů se však jedná o sázku do loterie, protože nabídnuté snímky se u nás zpravidla nepromítaly (samozřejmě s výjimkou festivalového uvedení např. v Karlových Varech). Rozhlédnout se mohou mezi prvotinami, které se převážně věnují tématu dospívání, ať již spojeného s objevováním svého těla nebo s nebezpečím, jakým se může stát bezhlavé zamilování. Ale vyskytují se i jiné, naprosto odlišné náměty. Nalezneme tu třeba údajně groteskní podobenství Kolem dokola, které se odehrává kdesi v poušti na hranicích dvou znepřátelených zemí, cílí na postoje vojáků, kteří tuto hranici hlídají - a odkrývá prý absurditu válečných konfliktů.

Neznámá, ale možná atraktivní nabídka

Příznivce hudební sféry jistě potěší sekce nazvaná Film a hudba, která začleňuje nejen dokumenty (např. Keltskou utopii) a hrané příběhy s výraznou muzikantkou složkou, ale také možná trochu překvapivě objevíme další dílo aspirující na podobenství, a sice maďarsko-řeckou Slepici (tedy spíše řeckou, protože se v ní mluví řecky). Režisér György Pálfi patří ovšem mezi proslulé experimentátory a provokatéry (pamětníci si jistě vybaví jak Škyt, tak Taxidermii), tentokrát do centra dění postavil slepici coby bytost toužící po svobodě, a nikoli po tom, aby skončila na talíři.

DEF Slepice

Největší očekávání se nejspíš pojí se sekcí Panoráma, kde nalezneme díla od věhlasných tvůrců, kteří se navíc odvážili i dobře známé, osvědčené látky předložit v neotřelé, možná i šokující podobě. Tak třeba Camusův román Cizinec jistě patří mezi ceněné spisovatelské počiny a kdysi upoutala i Viscontiho filmová adaptace. Nyní se režie ujal François Ozon, prosadil si užití černobílého obrazu, do něhož zarámoval koloniální prostředí před 2. světovou válkou i tragický milostný příběh, přizpůsobený dnešnímu nazírání. Přední rumunský režisér Radu Jude předkládá na první pohled extravagantní verzi Draculy, která demontuje klasické pojetí upírské historky, když svého hrdinu nechává putovat ulicemi současného Rumunska, když zapojuje úvahy o tom, jak by umělci vlastně měli přistupovat k takové hororové legendě. A na ploše bezmála tří hodin jistě stihne oslovit publikum těmi nejztřeštěnějšími nápady.

Skutečné umění neztrácí na aktuálnosti

Aktuální souvislosti může probouzet litevský snímek Hladovka, který líčí osobní vzpouru populární hlasatelky, když v časech rozpadu Sovětského svazu obsadili budovu litevské televize ruští vojáci. A konečně bych rád upozornil na polské drama Zima vran, kde slovutná anglická vědkyně (hraje ji Lesley Manvilleová) přijíždí na sklonku roku 1981 do Polska, aniž tuší, že ji tam zastihne vyhlášení výjimečného stavu. Oba snímky spojuje pocit bezmoci proti brutální síle, kdy každý musí zvážit, zda se podřídí nebo zda bude vzdorovat.

Zájemce jistě přiláká i retrospektiva italského režiséra Paola Sorrentina, zastoupeného pěti filmy většinou tragikomického ladění. Sorrentino uplatňuje svůj jedinou vizuálně strohý, jindy až fantaskně rozevlátý rukopis jak v příbězích o mocných tohoto světa (vynikající portréty politiků v Božském a Milosti, která nedávno prošla tuzemskými kiny), tak v pohledech na mnohdy zraňující výpravy do vlastního svědomí, často spojené s dotykem stáří (Velká nádhera, Mládí, Tady to musí být). Oceníme přitom mistrné herectví Toniho Servilla, jenž ve většině zmíněných titulů vytvořil ústřední postavy, ať již zastávají jakoukoli pozici, a skvěle v nich vyhmátl mravní dilemata, která musí řešit.

Choďme do kina, některé filmy už možná nikdy nespatříme

A konečně spatříme filmy zařazené do soutěže o Cenu diváků LUX, kterou na základě diváckého hlasování uděluje Evropský permanent. Ze čtyř navržených titulů jsme dva již mohli spatřit – jednak drama s složitém, sbližování otce a dcery Citová hodnota, jednak melodramatickou historku Slyšíš mě? o hluchoněmé mamince dorozumívající se jen posunky, která se obává, zda její čerstvě narozené dítě nebude postižené stejně jako ona. Z těch u nás dosud nedostupných by mohl být zajímavý irský snímek Christy, který pojednává o složitém dospívání jednoho delikventního mladíka.

Dny evropského filmu nabízejí pestrou kytici nejrůznějších filmů, jejichž hodnoty bohužel budeme muset povětšinou sami ověřit, málokdy lze spoléhat na věrohodné tuzemské ohlasy. Je však potěšující, že aspoň některé z uvedených filmů vstoupí do zdejší distribuce. Buďme vděčni za každou příležitost spatřit i něco jiného než jen americké spotřební zboží.

DEF banner