Tohle je Teherán
Banner

Tohle je Teherán

Tisk
ImageLetošní první ročník Festivalu íránského filmu, který proběhl minulý týden od 11. do 15. ledna, otevřel divákovi dveře nejen do hraného filmu poněkud exotické kinematografie, ale i do zákoutí života samotných obyvatel Íránu. A to sice do hlavního města Teherán čítajícího takřka osm miliónů obyvatel, s různými osudy a životními standarty. K vidění byly celkem dvě pásma dokumentů po třech snímcích. Co všechno bylo ke zhlédnutí v první trojici?


Prvním dokumentem ze sekce Teherán I byla zpověď feťáka s názvem Dočkat se rána, kterou natočil Baktash Abtin v roce 2009. Mark se ve svých 54 letech potuluje ulicemi města, čas nepočítá na hodiny, ale na dávky cracku a vzpomíná na dobu, kdy všechno bylo jinak. Žil v cizině, se svou rodinou zakotvil v USA. On a jeho manželka vychovávali spolu tři děti, které v současné době mají lukrativní povolání či studují na prestižních školách. Přesto všechno ale Markova minulost nebyla růžová. Dle jeho vyprávění prožil část života za mřížemi za krádeže. A jak sám ke konci zpovědi nastiňuje, straší ho i mnohem horší hřích, totiž vražda. Z Ameriky byl vyhoštěn, putoval z jednoho evropského vězení do druhého, až nakonec skončil v Íránu. Na životní dno ho však dostala láska, o 27 let mladší přítelkyně, která ho opustila. Příběh zlomeného srdce popisuje s tragikomickým nádechem, jakoby závislost, vykrádání charitativních sbírek a odevzdání se životu bez střechy nad hlavou, byla běžná věc. Je to jeden z mála silnějších momentů celého dokumentu. Chvílemi totiž zpověď jaksi drhne a divák čeká více intimity a zděšení. Záchranou je výborná kamera a zvuk, přesto nám 40ti minutová stopáž nenabízí hlubší pohled do města. Návod na výrobu a užívání cracku by se mohl natočit v každém větším městě, protože žádný osud potulných narkomanů není veselý.

Image

Druhý v pořadí byl dokument Tohle je Teherán. Režisér Saeed Haddi nám přibližuje život sprejerů, skateboardingu, punku a rapu v íránské metropoli. Netradiční pohled do kultury, která sice tepe v každém hlavním městě, přesto v povědomí Evropanů jaksi nezapadá do konceptu muslimské země. Přesto i zde mladí lidé kreslí graffity a rýmují svoje výpovědi a názory do hudby. Vtipné animace dokreslovaly atmosféru a především zakrývali tváře novodobých umělců, kteří se odvážili promluvit. Dokument ve svých 25ti minutách nastínil nevyřešitelnou otázku, zdali jsou kresby na zdech uměním či ne a pustil nás i hlouběji do Teheránu. Záběry na šílený hustý provoz na silnicích, střídaly názory nejen na undergroundovou tvorbu, ale mihla se i politická témata a filozofické otázky. Z možností dokumentu bylo vytěženo maximum a přesto že režisér nemá zvučné jméno, tak velký talent rozhodně ano.

Image

Poslední dokument nesl název Teherán hlavní město Íránu. A tady konečně byly ty emoce, na které divák čekal. Chudinské jižní čtvrti přímo vybízejí k zaznamenání neskutečného světa. Citlivé, naprosto odzbrojující záběry zachytil režisér Kamran Shirdel, který je považován za íránskou jedničku v sociálních dokumentech. Umožnil nám nahlédnout do zbídačeného každodenního života lidských trosek. Sílu zoufalých pocitů podtrhl záběry z oficiálních dokumentů natočených za vlády režimu šáha Páhlavího. Ale i kdyby nepoužil tento materiál, tak záběry na prodavače vlastní krve, či děti přebírající ohromné hory na smetištích postačí. Bída, kdy lidé hospodaří s jediným jídlem-bochníkem chleba-celé týdny, podbízí k snadnému úniku v podobě drog. Tím se uzavírá bludný kruh zoufalství, kdy na kost podvyživené děti vidí své rodiče, jak rozprodávají poslední majetek, aby bylo na pravidelnou dávku zapomnění. Způsobům neskutečné obživy (například vyrábění papírových tašek) na jedné straně, kontrastují pokusy o vzdělání pro místní ženy na straně druhé. S posledním záběrem blikl nápis „nedokončeno“ a v divákovi zůstalo prapodivné prázdno a možná vědomé přerovnávání žebříčku vlastních hodnot na cestě domů. Dokument, který tohle dokáže, splnil svůj účel a Kamran Shirdel je rozhodně oceňován právem.

Image

Pásmo tří dokumentů nabídlo pohled divákovi do něčeho, co většina z nás uvidí leda jen na plátně. Malý sál kina Světozor byl obsazen do posledního místa, stačilo to ale? Zničující záběry reality by mělo vidět víc lidí, než jen hrstka zvědavých. Minimálně poslední dokument by stál za to, aby se dostal do širší distribuce. Do kin, která se nebojí pozvat diváka i na něco jiného, než jen na běžný konzum, do škol, kde by se určitě našla jedna vyučovací hodina, kterou lze vynechat. Ale hlavně pod kůži obyčejných lidí, kteří ráno nadávají cestou do práce a nad banalitami všedních dnů.

Foto: www.iranianfilmfestival.cz, facebook.com



 

Přihlášení



Milostpán. Kniha (nejen) pro milovníky koček

Milostpán je kočka. Někdo by mohl říci obyčejná kočka. Ale my, co kočky máme, víme, že žádná kočka není obyčejná. A Milostpán není obyčejný vůbec. Má svou čtvrť, na kterou dohlíží, všechny a všechno má pod tlapkou. Sice je jeho paničkou oficiálně Šéfka a její přítel Mlékoknír, ale pro něj je to nepodstatné. Dle něj Šéfka není jeho panička, ale jeho spolubydlící. Páníčka mají tak maximálně ti otravní slintové – čili psi.

Kriminálnice. Příběhy o vině, trestu a druhých šancích

Pokud vám dělá problém začíst se do románu, možná vás chytnou poutavé rozhovory s ženami, které skončily za mřížemi. Knížka, jednoduše nazvaná Kriminálnice, vypráví osudy několika trestankyň z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, které jsou vyprávěné formou otázek a odpovědí. Své svěřenkyně vyzpovídala ředitelka tohoto vězeňského ústavu, Gabriela Slováková, která udělala to nejlepší, co mohla. Knihu vydalo nakladatelství Nastole.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Načítám nejnovější video z playlistu...

Rozhovor

Není to jen “romantická rytírna", říká o jihlavském Merlinovi Barbora Jandová

barbora jandova  PEREXV sobotu 31. ledna uvede v premiéře Horácké divadlo v Jihlavě hru Tankreda Dorsta Merlin aneb Pustá zem. Zatímco režisérem inscenace je Peter Gábor, dramaturgyní je v tomto případě Barbora ...

I když je komedie Pět švestek o stáří, nechybí v ní vtip, humor i splněné sny

Když jsem před pár dny zamířil do kina na nový český film Pět švestek (2026), moc jsem o něm nevěděl. Snad jen to, že režisérem je „oscarový“ Jan Svěrák a že se na plátně objeví herci, kteří ve filmu hlavní nebo titulní role – snad jen s výjimkou Oldřicha Kaisera – teď nehrají. Přitom jde o velké herecké osobnosti, což jsou v tomto případě Lenka Termerová, Jan Vlasák, Dana Syslová a Petr Kostka. Ti všichni jsou aktivnější přece jenom více v divadle a televizi, nicméně celovečerní film Pět švestek může být pro ně parádní příležitostí i skvělým zadostučiněním.

Čtěte také...

Kdo bude první vrahem pokřivených vztahů? Hodný syn?

altZanedlouho vstoupí do českých kin dramatický snímek z chladného severu s pohledem na pokřivený vztah matky a syna. Kritiky i veřejností ceněné dílo nabízí sondu do křehké pavučiny citů, rodinných vazeb a emocí. Je skutečně prvotina režisérky Zaidy Berg...


Výtvarné umění

Naléhavost času Václava Vaculoviče ve zlínské krajské galerii

vaculovic200Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně uvádí autorskou výstavu českého výtvarníka a hudebníka Václava Vaculoviče s názvem Naléhavost času, která je součástí letošního XXXIII. ročníku mezinárodního festivalu současného umění FORFEST CZECH REPUB...

Divadlo

Na podzim do divadla: Laktační psychóza

200divO prázdninách divadla nehrají představení, ale připravují se na další sezonu. Díky nám si můžete vybrat, na co v podzimních měsících vyrazíte. Tentokrát vás zveme na Malou Scénu ve Zlíně, která si to s koncem ještě rozmyslela a zve vás na představení Laktač...

Film

Dny evropského filmu 2022

def22 perexZačalo jaro, a byť jitra jsou stále chladná, filmové fandy snad rozehřejí chystané DNY EVROPSKÉHO FILMU 2022, první vlaštovka oznamující, že se snad dočkáme i dalších filmových přehlídek a festivalů. Začínají ve středu 6. dubna v Praze, v dalších ...