Kultura21.cz

Letošní první ročník Festivalu íránského filmu, který proběhl minulý týden od 11. do 15. ledna, otevřel divákovi dveře nejen do hraného filmu poněkud exotické kinematografie, ale i do zákoutí života samotných obyvatel Íránu. A to sice do hlavního města Teherán čítajícího takřka osm miliónů obyvatel, s různými osudy a životními standarty. K vidění byly celkem dvě pásma dokumentů po třech snímcích. Co všechno bylo ke zhlédnutí v první trojici?

Prvním dokumentem ze sekce Teherán I byla zpověď feťáka s názvem Dočkat se rána, kterou natočil Baktash Abtin v roce 2009. Mark se ve svých 54 letech potuluje ulicemi města, čas nepočítá na hodiny, ale na dávky cracku a vzpomíná na dobu, kdy všechno bylo jinak. Žil v cizině, se svou rodinou zakotvil v USA. On a jeho manželka vychovávali spolu tři děti, které v současné době mají lukrativní povolání či studují na prestižních školách. Přesto všechno ale Markova minulost nebyla růžová. Dle jeho vyprávění prožil část života za mřížemi za krádeže. A jak sám ke konci zpovědi nastiňuje, straší ho i mnohem horší hřích, totiž vražda. Z Ameriky byl vyhoštěn, putoval z jednoho evropského vězení do druhého, až nakonec skončil v Íránu. Na životní dno ho však dostala láska, o 27 let mladší přítelkyně, která ho opustila. Příběh zlomeného srdce popisuje s tragikomickým nádechem, jakoby závislost, vykrádání charitativních sbírek a odevzdání se životu bez střechy nad hlavou, byla běžná věc. Je to jeden z mála silnějších momentů celého dokumentu. Chvílemi totiž zpověď jaksi drhne a divák čeká více intimity a zděšení. Záchranou je výborná kamera a zvuk, přesto nám 40ti minutová stopáž nenabízí hlubší pohled do města. Návod na výrobu a užívání cracku by se mohl natočit v každém větším městě, protože žádný osud potulných narkomanů není veselý.


Druhý v pořadí byl dokument Tohle je Teherán. Režisér Saeed Haddi nám přibližuje život sprejerů, skateboardingu, punku a rapu v íránské metropoli. Netradiční pohled do kultury, která sice tepe v každém hlavním městě, přesto v povědomí Evropanů jaksi nezapadá do konceptu muslimské země. Přesto i zde mladí lidé kreslí graffity a rýmují svoje výpovědi a názory do hudby. Vtipné animace dokreslovaly atmosféru a především zakrývali tváře novodobých umělců, kteří se odvážili promluvit. Dokument ve svých 25ti minutách nastínil nevyřešitelnou otázku, zdali jsou kresby na zdech uměním či ne a pustil nás i hlouběji do Teheránu. Záběry na šílený hustý provoz na silnicích, střídaly názory nejen na undergroundovou tvorbu, ale mihla se i politická témata a filozofické otázky. Z možností dokumentu bylo vytěženo maximum a přesto že režisér nemá zvučné jméno, tak velký talent rozhodně ano.


Poslední dokument nesl název Teherán hlavní město Íránu. A tady konečně byly ty emoce, na které divák čekal. Chudinské jižní čtvrti přímo vybízejí k zaznamenání neskutečného světa. Citlivé, naprosto odzbrojující záběry zachytil režisér Kamran Shirdel, který je považován za íránskou jedničku v sociálních dokumentech. Umožnil nám nahlédnout do zbídačeného každodenního života lidských trosek. Sílu zoufalých pocitů podtrhl záběry z oficiálních dokumentů natočených za vlády režimu šáha Páhlavího. Ale i kdyby nepoužil tento materiál, tak záběry na prodavače vlastní krve, či děti přebírající ohromné hory na smetištích postačí. Bída, kdy lidé hospodaří s jediným jídlem-bochníkem chleba-celé týdny, podbízí k snadnému úniku v podobě drog. Tím se uzavírá bludný kruh zoufalství, kdy na kost podvyživené děti vidí své rodiče, jak rozprodávají poslední majetek, aby bylo na pravidelnou dávku zapomnění. Způsobům neskutečné obživy (například vyrábění papírových tašek) na jedné straně, kontrastují pokusy o vzdělání pro místní ženy na straně druhé. S posledním záběrem blikl nápis „nedokončeno“ a v divákovi zůstalo prapodivné prázdno a možná vědomé přerovnávání žebříčku vlastních hodnot na cestě domů. Dokument, který tohle dokáže, splnil svůj účel a Kamran Shirdel je rozhodně oceňován právem.


Pásmo tří dokumentů nabídlo pohled divákovi do něčeho, co většina z nás uvidí leda jen na plátně. Malý sál kina Světozor byl obsazen do posledního místa, stačilo to ale? Zničující záběry reality by mělo vidět víc lidí, než jen hrstka zvědavých. Minimálně poslední dokument by stál za to, aby se dostal do širší distribuce. Do kin, která se nebojí pozvat diváka i na něco jiného, než jen na běžný konzum, do škol, kde by se určitě našla jedna vyučovací hodina, kterou lze vynechat. Ale hlavně pod kůži obyčejných lidí, kteří ráno nadávají cestou do práce a nad banalitami všedních dnů.

Foto: www.iranianfilmfestival.cz, facebook.com