Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Scat čili písně beze slov, jazzové a swingové evergreeny, blues i mainstreamový pop. To je Helena Blehárová a její reprezentativní dvojcédéčko Jazzové útesy. Je na něm celkem 43 písní, které prezentují všestrannou interpretku v retrospektivním průřezu jejím bohatým repertoárem.

Už během svých začátků, kdy začala zpívat s Orchestrem Gustava Broma na koncertech i na jazzových festivalech v Manchestru, Varšavě, Mnichově nebo Norinberku, byla pokládána za světovou zpěvačku.

A právě jazzová hudba, v níž se Helena Blehárová našla už v útlém mládí, se táhne jako pomyslná červená nit celým dvojalbem. Dokládá to řada špičkových nahrávek, které talentovaná zpěvačka pořídila právě s Bromovým big bandem. Už tehdejší kritika hodnotila její význam zvláště v jazzové vokální interpretaci, pro kterou prokázala mimořádné cítění a vysokou muzikálnost s improvizačními schopnostmi, což ji spolu s dobrou hlasovou technikou umožnila interpretovat nejen evergreeny (The Thrill Is Gome, My Funny Valentine, Somerwhere), ale i prokomponované a složité jazzově vokální instrumentální skladby Jaromíra Hniličky (Bažina, Útesy, Jazzinka). Zákonitě nemůžou chybět ani na recenzovaném dvojalbu Jazzové útesy, která je sestavené z nahrávek let 1963 - 1990.

I když slavila velké úspěchy v oblasti moderního jazzového zpěvu a ve své době byla bezkonkurenčně jedinou zpěvačkou u nás, a možno říci, že i v celé střední Evropě, současně natáčela mainstreamový pop. Přitom už v době působení s Bromovým orchestrem začala studovat zpěv na brněnské konzervatoři u Milady Weinbergerové (1964 - 1968). Tehdy se také stala ze švarné talentované Slovenky česká vynikající zpěvačka, která zůstala věrná Brnu.

Na Jazzových útesech ovšem najdeme i další skladby, které rozšiřují zpěvaččin muzikantský obzor a které jí napsali také hráči z Bromova orchestru, ať už je byl Josef Audes (Doufám), Mojmír Bártek (Jediné přání), Igor Vavrda (Sbal se, Zůstaň) nebo Josef Bláha (Zelený chrám) s texty Jana Růžičky, Pavla Cmírala, Vladimíra Fialy a Josef Vitoula.

Kantiléna, blues i jazz a swing – to jsou písničky z pera česko-slovenských autorů (Jindřich Brabec, Zdeněk Marat, Petr Ulrych, Jan Pavlík, Max Witman, Ján Lehotský, Igor Bálik…), které ukazují Helenu Blehárovou jako tvárnou a všestrannou interpretku. Písně mi připadají zajímavé, ale slyším je prvně. Konečně! Mám podezření, že se v rádiu asi moc nehrály, naštěstí ale vycházejí na CD, což je zadostučinění zpěvačce i jejímu publiku.

Vedle dvou Kainarových evergeenů (Blues železničního mostu, Černá kára) je na dvojalbu ještě řádka písní od tuzemských autorů i cover verze od klasických (Irving Berlin, Benny Carter, Cole Porter…) postihující široký záběr soudobé populární a jazzové hudby. Jsou tu vyloženě jazzové odpichovky (Air Mail Special, Alexander´s Ragtime Band), ale i další hudební lahůdky – třeba scatové písně Blues bez slov (Miloš Láník) a Černý pasažér (Miroslav Hoffman) nebo šlágr Tea for Two (Vincent Youmans). Překvapením po všech stránkách je píseň Pár bielych plôch (Milan Talaj/Alojz Čobej) s výrazným melodicko-harmonickým nápadem s přiléhavou interpretací.

Když jsem se v pondělí 20. listopadu zúčastnil brněnského křtu Jazzových útesů, byl jsem překvapen jednak krásným prostředím (Knihkupectví Barvič & Novotný), jednak skvělou atmosférou. Setkal jsem se nejen s hlavní protagonistkou, vydavatelem Tomášem Padevětem a dalšími důležitými lidmi (Martin Jurčo a Jana Grossová), ale také s fanoušky a přáteli, kteří na akci dorazili. A že jich byly mraky. Nechyběli ani osobnosti jako Tibor Lenský, Mojmír Bártek nebo Petr Směja. Ostatně, takový skvělý hudební projekt nemohl mít ani obyčejný nebo tuctový křest. Všechno sedělo a ladilo, tak jako Helenin zpěv a jazzové bonbónky, kdy je jedinečná a svá.

Zdroj foto: Robert Rohál