Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Řekl bych, že je ženou činu a hvězdou mnoha tváří. To sedí asi nejvíc na pěvkyni a nyní i činoherní herečku Dagmar Peckovou. Obrovskou část své umělecké kariéry strávila na mezinárodní kolbištích, což v tomto případě znamená světové koncertní a divadelní scény. Přitom nikdy neochudila ani své příznivce v Česku, což potvrdila neskutečnou řadou koncertů, účastí na prestižních festivalech, hostováním v Národním divadle Praha či bohatou i žánrově pestrou diskografií. Svůj mnohovrstevnatý talent přitom zúročila jak festivalem Zlatá Pecka, tak úspěšnou knihou, která by se měla dočkat pokračování.

Sezónu jste uzavřela ve Státní opeře Praha inscenací Reimannova Leara. Bylo to prý velké a vy jste určitě ráda, že jste na tom dělala…

Opera Ariberta Reimanna Lear podle Shakespearova Krále Leara měla premiéru v roce 1978 ve Státní opeře v Mnichově a od té doby zaznamenala víc jak 30 dalších uvedení na světových jevištích. Nevím, jestli existuje jiné takto úspěšné dílo v moderních operních dějinách.

Dramatická čtvrttónová hudba vzácně koresponduje s téměř hororovým obsahem námětu a orchestr, který byl vzhledem k velké kapacitě hudebníků rozmístěn také na jevišti, vydával i bez zesílení tak mohutný zvuk, že by závistí blednul i heavy metal. Jevištní ztvárnění režisérky Barbory Horákové Joly pak dokonalo komplexnost hudby a libreta v německém jazyce. Pro nás na jevišti, pro hudebníky v orchestru i pro dirigenta to byl nesmírně obtížný úkol na hranici možného. Ale společně jsme vytvořili něco, co, jak řekl jeden můj dobrý přítel: „publikum v Čechách ještě nikdy neslyšelo a už možná neuslyší.”

Četl jsem nějaké recenze, ale někdo mám pocit, že to píší buď závistivci nebo ti, kdo tomu ale vůbec nerozumí…

Možná by nebylo od věci se s dílem nejprve podrobně seznámit a pak o tom psát „odborné traktáty”, což se, bohužel v Čechách tak nějak nenosí. Na různé hudební portály může dnes napsat kdokoli cokoli. Často z nevědomosti, pýchy, komplexu méněcennosti anebo třeba z prachobyčejné pomsty. Nemá to naprosto žádnou váhu, navíc když se zvolí forma výsměchu. A pak si uvědomíte, že za slovem kritik se většinou skrývá někdo, kdo sám kritiku naprosto nesnese a někteří nemohou být ani kritizováni, protože není za co. Je tam prázdno… nevytvořili nic.

Co se vám ještě v poslední době na operním jevišti líbilo?

Viděla jsem v době zkoušení ve Státní opeře dvě inscenace, které stojí za to. A to Wagnerova Bludného Holanďana a Pucciniho Manon. Ale vzhledem k tomu, že jsem se snažila získat co nejvíce informací k deklamační roli Blázna v Learovi, zhlédla jsem i činoherní inscenaci Shakespearova Krále Leara v Divadle v Celetné. Naprosto civilní a střízlivé pojetí látky, která se může stát v jakékoli době. Právě činohra tento pohled na věc může takto pojmout. Určuje si sama rytmus i psychologii postav. Kdežto v opeře je vše dané hudbou. Tam na civilnost není místo. Tato dvě pojetí jsou od sebe vzdálena 180 stupňů a obě jsou správná.

A co se povedlo v minulé sezóně vám? Ať už v práci nebo v soukromí?

Rok to byl turbulentní, ať už premiérou divadelní hry Milena, kterou pro mě napsal dramatik a scénárista Marek Epstein v mladoboleslavském divadle pod režijním vedením Adély Laštovkové Stodolové, nebo vydání mé autorské knihy Ty vole se neříká. Na Hradě jsem obdržela vyznamenání z rukou prezidenta Petra Pavla. Operace kolene den před Vánocemi a návrat po třech měsících na prkna, co znamenají svět. Nesčetně koncertů – mezi nimi i nový program sestavený z písní Kurta Weilla v chansonové podobě s názvem Berlín – Paříž – New York, který mapuje složitou cestu německého autora židovského původu na vrchol americké slávy. Premiéra výše jmenovaného Leara. A nová zkušenost – načetla jsem sama sobě audioknihu Ty vole se neříká. Pokud to klapne, tak to bude edice nezvyklá, protože bude proložena mými nahrávkami, o kterých v knize píšu. Tak jsem sama zvědavá.

Teď si užíváte už konečně léto, že je tak?

Otázka je, co je to „užívat si.” Ne neužívám. Píšu druhý díl knihy kratičkých příběhů mého života. Zase sedím doma v Heuweiler pod katalpou a nechávám se inspirovat vzpomínkami. Pevně doufám, že i tyto příběhy osloví široký okruh čtenářů, jako díl první.

Zdroj foto: archiv Dagmar Pecková