Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Tak jsem se zase vrátila do dětských let. Přesně jsem si vzpomněla, jak jsem jezdila k tetě na prázdniny. Bratranec měl parádní kolejiště a byl to vždycky rituál, než to rozestavěl i se stromečky a podjezdy a nadjezdy. Všechno mělo svoje místo, malý pokoj v panelákovém bytě mu moc prostoru nedal. Bylo to vždycky na hodinu, než vytahal všechny ty krabice… Navíc byl precizní a puntičkářský, až mě to štvalo. Než to spustil, skoro se pomodlil a pak mi to, škrt jeden, ani nepůjčil do ruky, protože bych to mohla někde špatně zmáčknout a to by byla pohroma. Vždycky jsem se na něj zlobila, že je lakomec, ale nedokázala jsem se zvednout a odejít. Milovala jsem ten malý svět, který on postavil a vymýšlel si do něj příběhy. Dneska to vidím jinak. Když si představím, že mu bylo třeba deset a všechno si to poslepoval a našetřil z kapesného, každý vagónek byl pro něj hotový poklad. Psal se rok, třeba 1985 a k dostání toho moc nebylo. A on se nevzdával. Takhle já jsem zase sháněla singly se Žbirkou a za dvanáct korun jsem si nesla tu vinylovou placku domů a skoro nedýchala. Stačilo jedno škrábnutí a bylo po všem. Však si to mnozí z vás pamatují.

A na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsem si sedla k televizi a pustila si DVD Vláčky. Krajinky jak malované, miniaturní postavičky, staré autobusy a nádherná nádraží. Člověk by ani nevěřil, že je to jen jako. Že jsou to zmenšeniny skutečného světa, ale za nimi že je mnoho a mnoho hodin práce, přesné práce, titěrného slepování a nervů napnutých jak špagáty. Stačí zavřít oči a představit si, jak sedíte v tom kupátku a jedete zalesněnou krajinou, vidíte z okýnka děti, hrající si na zahradách a pejsky, jak se honí na louce, tamhle na parkovišti odpočívají lidé u autobusu, asi mají za sebou dlouhou cestu….. Moje fantazie zapracovala na plné obrátky. Stejně tak jsem to měla i při návštěvě světa železnice na pražském Smíchově. Najednou jsme byli v malém světě a mě ohromovaly ty nejmenší detaily, které se daly najít úplně všude.
A tak je to i tady v tom filmu. Sedmdesát minut beze slova, jen s lehce nostalgickým hudebním podkladem. Já jsem si u toho báječně odpočinula i bez těch slov. Slova totiž někdy ruší. Naučili jsme se vnímat hlavně ušima. Já to vidím, když pozoruju syna. Má puštěnou televizi a přitom si něco dělá a film sleduje jen ušima. Ale co si budeme povídat, já to dělám taky. A tady jsem se koukat musela, protože bych z toho filmu neměla nic. Hudba na mě působila jako prima relax a to, co se odehrávalo na obrazovce, mě úplně pohltilo. Nádraží, tratě, přejezdy, venkov, města a průmyslové oblasti, jsou tu i pohledy z kabiny strojvůdcem i ukázka železnice druhé světové války a v neposlední řadě i trocha toho zákulisí, které my, diváci, normálně nevidíme.
Takže mám – li to shrnout, tohle je nosič, který se opravdu povedl. A myslím si, že jej ocení nejen děti, a nejen kluci a taťkové, ale i holky, maminky a babičky. Věřte mi, protože vím o čem mluvím!

Název: DVD Vláčky
Připravili: Ondřej Lasák, POLAS videostudio, František Dvořáček Dvořáček a Sdružení železničních modelářů Pečky
Žánr: Zábava, poučný, naučný
Vydal: POPRON music & publishing s.r.o., Czech Republic v roce 2014
Délka záznamu: 70 minut

Zdroj foto: PopronMusic
Ukázka: YouTube