Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nedávno vyšla kniha Kamily Novákové Co by se kovbojkám stávat nemělo. Kniha je nejen o chovu koní, o lidských a zvířecích dobrácích i potvorách, o krásách přírody v Jeseníkách, o nezaměnitelném kouzlu života v těchto horách, ale také o překonávání překážek, těžkostí a trablů, jež nám život přináší. A protože se s Kamilou znám, rozhodla jsem se ji vyzpovídat. 

Kamilo, v knize popisuješ, jak jste postavili dům blízko města, nebydleli tam ani rok, dům jste prodali a odstěhovali se do chalupy na samotě v Jeseníkách. Tenkrát už jsi podvědomě tušila proč?
My nikdy žádný dům nepostavili, vždycky jsme jen opravovali, koupili, opravili, prodali, koupili další. Říkám tomu „nomádský komplex“, protože jsme se stěhovali za pozemky.  A proč?  Protože jsme, jako správní nomádi chtěli mít co nejvíce zvířat a pastvin. 

Pořád ještě to platí? 
Už ne. EÚ mi chov zvířat docela zprotivila. 

V jakém stavu byly ty chalupy? Byly hodně zchátralé? 
Z té první chalupy zbyly po opravě jen obvodové zdi a střecha. Druhá zase potřebovala novou střechu. Ve třetí jsme vyměnili všechna okna, některé vnitřní omítky a spravili stodolu. Ve čtvrté jsme vyměnili okna a všechny vnitřní omítky. 

A co bude dál? 
Za páté máme nachystané dřevo na malou roubenku inspirovanou jurtou. 

Tomu nerozumím. 
Dlouhé dřevo je hrozně drahé. Čím kratší dřevo, tím je levnější. Proto máme 3m dlouhé trámy, z kterých poskládáme devítiúhelník o průměru 9m. Devítiúhelník je skoro kruh a kruh to je jurta. Dlouho mi trvalo, než jsem manžela, kovboje tělem i duší, přesvědčila, že jurta, příbytek Mongolů je lepší než klasický americký srub, co si stavěli farmáři na západě. 

Zdá se, že se nám z rozhovoru stává článek do rubriky „stavebnictví“, takže dám otázku z jiného soudku. První tvůj „sedlácký“ počin byl chov slepic, které jsi musela vybít, protože se z nich de facto staly kanibalky. Toto se běžně stává v chovech? Že se slepice takto vzájemně masakrují?
To nevím, doufám, že ne. My udělali chybu, dávali jsme slepicím moc bílkovin. Je-li něčeho moc, je to vždycky špatně. Znám jednoho co chtěl přilepšit ovečkám, dával jim obilí, když čekaly jehňata. Jehňata vyrostla tak, že ovce měly problémy s porody, a některá jehňata z dvojčat byla zdeformovaná, protože se zkrátka nevešla do dělohy. Když v téhle práci uděláš chybu, už se většinou nedá napravit. 

Jak dlouho jste bydleli v té druhé chalupě, než jste založili chov koní? 
Po třech letech. Ale naši první kobylku jsme si přivezli už z té první chalupy. 

Kde se koně kupují? 
Všude, teď už všude, hlavně přes internet, poslední dobou je překoňováno. Můžeš koupit koně za 10 tisíc nebo za 100 tisíc. 

Kamilo, píšeš, že první část knihy, tedy Co by se kovbojkám stávat nemělo, jsi napsala, když jsi čekala v nemocnici na autotransplantaci kostní dřeně. Nechce se mi věřit, že by tak čtivou a vtipnou knihu mohla stvořit na smrt nemocná žena. Nebo právě proto? 
Opravdu jsem vlastně začala psát až doma, ale v nemocnici vznikl ten nápad a některé kapitoly. 

Když ses vrátila z nemocnice, ještě jsi napsala „koňské“ pohádky, velmi humorné kapitoly o chovu koní a mužů či rozdíly mezi koněm a kolem či populární formou zpracovanou teorii o plemenech koní a rozdělení koňácké veřejnosti, které jsi všechny shrnula do druhé části knihy „Co se šušká na pastvinách“. Kde jsi na to vzala čas? Vždyť ranč, to je práce od rána do večera!
Když jsem se vrátila z nemocnice, ještě jsem na tom nebyla tak, abych mohla pracovat „na plný úvazek“. Než se člověk vzpamatuje z chemoterapie, chvíli to trvá a pak jsem si dlouho píchala injekce roferonu. Měl dost vedlejších účinků, takže jsem musela vždycky na chvíli injekce vysadit, abych se vzpamatovala. Teď beru glivec, to jsou prášky a dobrý, taky drahý.  Beru 3 k obědu. Takže mám vždycky extra oběd. 

Pomáhají ti na ranči děti? A mají chuť pokračovat v tvém díle nebo se „odrodily“ do jiné branže? 
No, tak tohle je téma na další knihu. 

Tak už se nebudu vyptávat a ráda si na tu knihu počkám.

Kamilo, děkuji za rozhovor. 

Více o knize zde: http://www.suvicka.cz/?page_id=29472