2. místo literární soutěže na téma Halloweenská pohádka

Perex hal

Nebe bylo zatažené, ve vzduchu voněly pečené kaštany a grog. Děti se zastavily u stánku s dýňovými lucernami. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistily, že jedna z nich je kouzelná a skrývá digitálního dýňového džina (DDD)! Můžete si přečíst pohádku, která se umístila na druhé příčce naší literární soutěže z pera Lindy Hroníkové, ve které se dozvíte, jaká úžasná dobrodružství s ním děti zažijí.

Nebe bylo zatažené, ve vzduchu voněly pečené kaštany a grog. Děti se zastavily u stánku s dýňovými lucernami. Byly tu na výběr veselé i strašidelné, velké i docela maličké, z plastu, dřeva, keramické hlíny, papíru i čerstvě vyřezané ze skutečných dýní. Za pultíkem se na ně usmívala starší paní. Nechala je vybírat, a pak jim lucerničky balila do průsvitných sáčků s obrázky netopýrů.
Když podávala sáček Adélce, mrkla na ni a spiklenecky ztišila hlas: „Dobře sis vybrala, ta tvoje lampička je kouzelná.“ Adéla se zdvořile usmála a pomyslela si, že ti dospělí si pořád myslí, že mohou dětem vykládat pohádky. Jí je přece už osm let a ví, jak to na světě chodí.
Děti se na kraji náměstí rozloučily a každý se vydal k svému domovu. Adélka nijak nespěchala, věděla, že doma nikdo není. Bydlely s maminkou samy. A maminka ve středu chodila domů až po osmnácté hodině. A teď její digitálky ukazovaly teprve 16:05. Povzdechla si. Nebyla ráda doma sama.
Šourala se po chodníku pokrytým spadaným listím, které ještě nešustilo pod nohami, ale zase hrálo sytými odstíny barev. Náhle se zarazila: „To mi zrovna chybělo,“ pomyslela si. Z postranní ulice vyšli čtyři kluci a teď kráčeli přímo proti ní. Znala je dobře, parta Matyáše od sousedů, která jak mohla, tak jí dělala zle. Nebylo úniku, už ji uviděli. Přivřela oči, zas jí budou nadávat a urážet, pak jí budou honit až celá udýchaná vpadne domů a zamkne za sebou dveře. Kolikrát už tohle zažila? To by ani nespočítala. Už byli jen pár metrů od ní. Instinktivně sevřela sáček s dýňovou lampou, připravena na jejich výpady. Vtom pocítila příliv energie a připadala si zničehonic silná a neohrožená. Kluci ji minuli bez jediného slova.
„Co se to stalo?“ nechápala, ale byla nesmírně ráda. Teď už pokračovala domů rychleji. Doma se zula, pověsila bundu na věšák a šla do obýváku. Byl hezky vyzdobený, o víkendu pomáhala mamince věšet světýlka s keramickými lístky a na stole měly keramickou sovu a dýni s LED svíčkami. Vytáhla z tašky i svou novou lampičku a postavila ji vedle sovy. Byla to opravdu hezká lampička, dýně s velkými okýnky, v jednom z nich seděl černý kocourek. Dívka ho pohladila. „Jejej, kdo jsi?“ vyhrkla. Protože kocourek najednou zmizel z okénka a vznášel se nad lampou: „Ahoj, jsem DDD.“ „Co to je?“ nebyla po této odpovědi o nic moudřejší Adéla. „Přece digitální dýňový džin,“ mňoukl DDD, olízl si packu a omyl se za uchem. „Jo tak! Něco jako Aladinova kouzelná lampa?“ dostávala se do obrazu. „Pche,“ olízl se kocouří džin znovu: „to je velké retro, my jsme moderní džinové, vládneme všemi dostupnými digitálními technologiemi a psychologií.“ „A ti kluci – to jsi zařídil ty?“ „Ano,“ zapředl hrdě kotík: „Pohladilas můj obrázek a já cítil, jak moc se jich bojíš, tak jsem ti pomohl.“ „Jsi skvělý. Děkuji!“ „Není zač, jsem přece džin,“ uklonil se, ale bylo vidět, že má z pochvaly radost. „A proč jsem tě dostala zrovna já?“ „Vybrala sis mě, protož jsi mě v tu chvíli nejvíc potřebovala…. A já tebe,“ dodal ještě tichounce, že to dívka zabraná do prohlížení kouzelné lampy ani neslyšela. „A můžu si tě nechat napořád? Víš, ne kvůli přáním, ale jako kamaráda.“ DDD neodpověděl, místo toho přistál na stole vedle lampy, vypadal teď k nerozeznání od jiných černých kocourků: „Ale mluvím!“ upozornil důležitě. „To Mikeš taky. A Kocour v botách. Nebo Myšpulín,“ vypočítávala známé mluvící kočičí hrdiny Adéla. „Pche, další retro z minulého století a tisíciletí,“ nedal si vymluvit svou výjimečnost DDD. „Ale ty seš nejvíc nejlepší,“ ujistila ho rychle a stulila si mocného džina do náruče. Kupodivu neprotestoval a začal příst.

Literárka grafika 2
Po chvíli opět nasadil tvář drsňáka: „My DDD jsme moderní džinové, takže neplníme jednotlivá přání jako postavit palác, donést princeznu za manželku a tak. My majitelům lamp pomáháme, aby si dokázali plnit svá přání sami.“ Adéla se zamyslela: „Takže jste něco jako koučové?“ Z toho přirovnání DDD opět nadšen nebyl, ale částečně přitakal: „pro základní představu dejme tomu. Proti těm klukům jsem nepoužil žádnou magii a kouzla. Ale tobě jsem do představ promítl tvou oblíbenou hrdinku, o které právě čteš a nasměroval jsem ti myšlenky na to, jak by se s těmi otravy vypořádala ona. Přijalas to za své a šel z tebe takový klid a síla, že si to ti hošani rozmysleli – neviděli ustrašenou holku, ale hrdinku. A co proti hrdince zmůžou čtyři srabi?“ „Srabi?“ „No jasně, kdo jiný, než srab by si v přesile dovoloval na mladší holku?“ „Tak to už chápu, to je skvělé! Takže to příště zvládnu i sama?“ „Se ví,“ ujistil ji DDD. „A co by sis ještě přála změnit, vylepšit?“ „Aby maminka chodila dřív z práce,“ posmutněla dívka. Kocourek si složil packy pod tělo: „Nemůžeš přímo změnit ostatní, ale můžeš změnit své vnímání věcí, co tě trápí. „Co využít odpoledne k dělání všech úkolů do školy a vytahání nádobí z myčky, abyste se pak mohly s maminkou už jen užívat? Najednou to bude hodně času, když ve spěchu nebude potřeba udělat spoustu věcí, než půjdete spát.“ Dívka se zamyslela – „to je dobrý,“ usoudila. „A taky bych chtěla umět dobře hrát na kytaru, zkouším to a moc mi to nejde,“ vyslovila další přání dívka. „Na to ti mohu vyčarovat manuál speciálně pro tebe,“ předával další rady kocourek: „tvůj učitel ti moc nevyhovuje, je přísný, ty potřebuješ někoho laskavého, přejdi v zušce k učitelce Marušce, půjde ti to pak mnohem lépe, pak můžeme doladit výukový plán,“ sliboval džin v kožíšku.
Vtom zarachotil klíč v zámku, maminka se vrátila z práce. Položila tašku na židli a objala dceru – a všimla si kotěte. „Adélko?“ „Mami, to je můj džin, zachránil mě před Matyášovou partou! A bude mi pomáhat s hrou na kytaru a se vším. A úkoly si budu dělat, než přijdeš, abychom spolu mohly být co nejvíc…“ drmolila dcerka jedno přes druhé, aby maminka pochopila, že DDD s nimi musí zůstat. Maminka ji zarazila: „A nechceš raději pejska? Vždycky sis přála dalmatina? Chápu, že se tu někdy cítíš osamělá…“ „Nechci dalmatina, chci DDD!“ „A chtěly jsme v létě letět k moři, se zvířátkem to bude těžší…“ „Mami, já DDD potřebuji,“ měla holčička skoro slzy na krajíčku: „ani moře tolik nechci.“ Maminka se koukla na malého kocoura, pak na svoji dceru a řekla: „Tak dobře. Oblékej se.“ „Proč?“ „Přece nechceš nechat našeho nového kamaráda o hladu, taky mu musíme koupit záchůdek, stelivo, škrabadla… Když jsem byla v tvém věku, taky jsem měla kočku, měla podobné oči jako tvůj DDD.“ Víc už to nerozváděla, ale dívka měla pocit, že její máma toho ví o DDD víc, než by se zdálo.
Uplynulo několik týdnů a Adél byla k nepoznání, stouplo jí sebevědomí, velice se zlepšila ve hře na kytaru a ve škole jí to šlo také lépe. „Děkuji ti, DDD,“ šeptala mu do kožíšku. „Já tobě taky,“ otřel se jí hlavičkou o tvář: „už jsem nechtěl být v lampě, tys mi dala možnost žít tak, jak chci…“ Pohlédli si do očí a v tom pohledu bylo vše.