I dnes se stává, že diváci prožívají nekonečné seriály (proč by se na ně jinak dívali?), že mají tendenci vztahovat postavu na jejího představitele. Oblibu nezaručuje sebelépe zvládnutá role v "kusovém" pořadu, ale ustavičně se vracející typizované figurky: vždyť kdo vítězí třeba v soutěži TýTý? Tohle všechno bylo daleko zřetelnější v předtelevizní éře, v meziválečném období (tedy ve 20. a 30. letech minulého století) - a to si předsevzala prozkoumat Markéta Lošťáková v knize Čtenáři filmu - diváci časopisu.
Připomenu ve stručnosti genezi této publikace. Na počátku stála magisterská práce, z níž část otiskla v časopisu Iluminace a kterou nyní přetavila do zmíněného, zhruba stotřicetistránkového, spisku. Jak už název napovídá, autorka zkoumá hypotetickou podobu filmového diváka oněch let, jak se projevoval zejména v dopisových ohlasech převážně filmových časopisů, ale také se zabývá odrazem tiskem šířených iluzí ve filmové tvorbě - viz filmy jako Šťastnou cestu, kde Nataša Gollová (na snímku) ztvárnila dívku snící o kariéře herečky, Tři muži ve sněhu či Dva týdny štěstí. Zmínit lze vyfantazírované představy o snadném proniknutí do světa filmu (nejen jako herec, ale také jako autor libreta čili scenárista), ale také rozličné soutěže a loterie s lákavými výhrami, které se mohou stát předmětem mnohých nedorozumění.
V knize se dočteme i zajímavé údaje, jak kina byla považována za semeniště hříchu (zvláště na poli sexuálních radovánek - a ono sexuální obtěžování, o němž se autorka zmiňuje, vůbec nemuselo být vnímáno v dnešním slova smyslu), jak publikum přisprostle komentovalo dění ve filmu, i když se tak zajisté dělo hlavně v podřadných periferních biografech. Hned v úvodu ovšem přiznává, že hodlá stvořit jakéhosi modelového diváka, protože o reálném diváku lze sotva co konkrétního sdělit, protože nikdy nebyl v hledáčku kritické pozornosti.
Lošťáková probírá historii filmových časopisů, upozorňuje, že čtenáře brakové literatury, k níž se filmový tisk leckdy svými hodnotami blížil, a diváky stejně orientovaných filmů spojuje výrazná infantilita ve vnímání obou médií. Kýčovitý rozměr vyprávěných příběhů, chrlených každodenně v olbřímím množství, dovoloval snít a projektovat sama sebe namísto některé z postav. Sžívání s fiktivními světy, kdy chudý, avšak čestný hrdina (hrdinka) ke štěstí přijde a pronikne do "vyšší společnosti", přežívá v různých obměnách podnes, ve vyhrocených případech vede až ke splynutí fikce a reality. Ostatně Hollywoodu se nikoli bezdůvodně přezdívalo "továrna na sny" a stejné ambice měli i tuzemští výrobci. Volání po jakémsi zušlechťování publika skrze jeho výchovu či vzdělávání bylo málo platné tehdy, stejně jako dnes.
Značnou pozornost věnuje autorka způsobu oslovení čtenářské masy, a to jak skrze dopisové rubriky, v nichž se nejzřetelněji odkrývá prostoduché uvažování pisatelů, tak skrze snahy redakce přitáhnou čtenářskou pozornost početnými anketami, soutěžemi či formou her, zpravidla slibujícími splnění tužeb, to jest proniknutí do mámivého světa pohyblivých obrázků. Lošťáková upozorňuje na občasnou dvojdomost postojů redakce, která na jedné straně podněcuje (zdětinštělé) čtenářské ohlasy, ale současně je znevažuje nebo se jim dokonce vysmívá.
Zvláštní důraz položila na hry, které nazývá identitní, tedy s něčím se ztotožňující. Rozebírá tu strategie, jakými byl čtenář ponoukán k víře, že by se mohl prosadit jako filmová hvězda. Stačilo zaslat fotografii? Lošťáková píše: "Identitním hrám věnovala filmová periodika nejvíce prostoru. Naivní modeloví konzumenti na hrách participovali přímo, jejich reakce a výstupy sloužily k pobavení konzumentů kritických." (s.66)
Dokonce zmiňuje bizarní případ (možná mystifikaci?), související s časopisem Kinorevue: jakýsi nadšenec podepisující se jako Willy Čakan proklamoval odhodlání psát do časopisu tak dlouho, dokud si jej filmaři nepovšimnou a on se neprosadí jako filmová hvězda. Dokonce se prohlašoval za převtělení proslulé milovnické ikony němého filmu Rodolfa Valentina. Redaktoři Kinorevue si jej přitom dlouhodobě hýčkali jako přitažlivou výstřednost, i když jim nic nebránilo v tom, aby příval jeho dopisů ignorovali - jenže si byli vědomi, nakolik právě on podněcuje čtenářský zájem. Dosáhl prý mimořádného ohlasu, ať již souhlasného či naopak nabádavého.
Markéta Lošťáková vykresluje konzumenta filmového čtiva i filmů samotných jako svého druhu manipulovatelného prosťáčka, hledajícího ve slovech i obrazech jakousi snovou náhražku vlastního šedivého, nezáživného života. Přitom nezohledňuje, že se vyskytoval i náročnější příjemce, jakkoli jeho existenci připouští, jenž byl schopen zformulovat požadavky či stanoviska oproštěná od naivností. Právě na příkladu Kinorevue lze dovozovat, jak čtenářská rubrika, původně vystavěná na naivních "fanouškových" dotazech, postupně - jakkoli menšinově - dozrála k výměně kritických názorů na úroveň filmové tvorby. Například v roce 1938 se tam objeví na svou dobu pozoruhodné postřehy o společných rysech nabubřele vlastenčících velkofilmů, ať již je produkovala (bolševická) ruská kinematografie nebo (fašistická) kinematografie italská.
Když zkoumá psychologii publika, odvolává se hlavně na Freyův spis o knihovním čtenářstvu, jelikož pro filmovou sféru prý takové pojednání chybí. (s.23) Vychází téměř výhradně z filmových časopisů, dále již nenahlíží. Výsledná zjištění tím nutně zužuje, dokonce je jakoby podřizuje předem vytyčené konstrukci. Pominula například překladový sborník Film a divák stejně jako sociologické průzkumy, jak je s využitím starších podkladů shrnul například Stanislav Holubec v Lidech periferie.
Ostatně i próza dokáže ledasco prozradit o postojích mladistvého publika, dnes i tehdy nejčastěji zavítavšího do kina, a jeho případných pohnutkách. Poslechněme si, čeho všeho si povšiml Jaroslav Žák v nestárnoucím humoristickém vylíčení prvorepublikového středoškolského prostředí Študáci a kantoři: "Je například truchlivým zjevem, že dnešní mládež nejeví valného zájmu o poutavé erotické filmy se strhujícími názvy jako Když vášeň temně vře, Tajemství ložnice paní Evy a takové krásné věci. Vyskytne-li se podobné dílo v místním biografu, zůstane studentstvo lhostejným k temným vášním, vyjma ovšem vášeň fotbalovou. Stačí však, aby ředitel poslal po třídách oběžník, že se návštěva filmu žákům ústavu přísně zakazuje. Vypraví-li se toho večera čilý profesorský zvěd do biografu, nachytá tam půl kvarty, početný houf kvintánů a někdy i některého sextána, jenž zakrněl na nižším stupni vývoje."
Čtenáři filmu - diváci časopisu
Autor: Markéta Lošťáková
Vydalo: nakladatelství Pistorius a Olšanská v roce 2012. Stran: 132 stran
Hodnocení: 50%
Foto: kniha, m.tyden.cz, archiv autora
| < Předchozí | Další > |
|---|
Herečka Iva Janžurová a režisérka Alice Nellis se opět scházejí nad novou inscenací. V ní se naše herecká legenda opět promění ve významnou světovou osobnost, tentokrát v divadelní ikonu přelomu 19. a 20. století Sarah Bernhardt.
Oslavte jubilejní desátý díl oblíbené akční série Rychle a zběsile. Cinema City si připravilo exkluzivní soutěž o dvě letenky do Londýna, dvě noci v luxusním hotelu s wellness, a to nejdůležitější, akční řidičský zážitek na závodní d...
V Českom spolku v Košiciach privítali na prelome starého a nového roka návštevníkov, ktorí fandia českému umeniu a tiež výtvarnému žánru kariportrétu. Pripravili pre nich netradičnú a zaujímavú medzinárodnú výst...
Zlínské divadlo uvedlo koncem listopadu premiéru anglické konverzační komedie Brandona Thomase Charleyho teta a konečně tu máme něco svěžího, neokoukaného a hlavně šíleně vtipného!
Svérázná Olive Kitteridgeová vás rozesměje i rozpláče ve skvělém románu Elisabeth Stroutové, která za byla za tento svůj počin oceněná Pulitzerovou cenou. Olive Kitteridgeová byla také zfilmována pod taktovkou známé režisérky ...