27. února by oslavila sté narozeniny Nataša Gollová. Aleš Cibulka tuto dámu představil před několika lety ve dvou knihách – Nataša Gollová: život tropí hlouposti a Nataša Gollová 2: Černobílé vzpomínání. Obě opět vyšly na sklonku loňského roku v mimořádné limitované edici. O Nataše Gollové bude také Tobogan v pyžamu, který bude na vlnách Dvojky Českého rozhlasu vysílán 3. března po 11 hodině. Koho jiného se na vše vyptat, než Aleše Cibulky, moderátora pořadu.Aleši, vloni na podzim vyšly opět tvé knihy o Nataše Gollové – všude se psalo: mimořádná limitovaná edice. V čem byla vydání jiná, proti původním? Něco jsi doplnil, vypátral, poopravil? Lze vůbec ještě něco v dokumentech, časopisech, záznamech najít?
Mimořádný byl tenhle dotisk v tom, že už byl opravdu poslední. Během deseti let se má první knížka o paní Nataše dočkala dokonce čtyřiadvaceti dotisků, prodalo se jí víc než 140 000 kusů, a přesto stále existovala poptávka. Přiznám se, že jsem chtěl původně k Natašiným kulatinám obě knihy sloučit v jednu a dát nové knize nějaký exkluzivní vzhled, ale nakonec mě Slávka Kopecká přemluvila k tomu, aby knížky vyšly tak, jako před lety. Místy mi připadají naivní, místy bych něco pozměnil, ale právě v tom je prý jejich kouzlo. Proto tahle limitovaná edice. Poslední možnost si tyhle dvě knížky obstarat.
Paní Natašu Gollovou znáš nejlíp z nás všech. Ostatně, když čtu v tvých knihách, mám pocit, že jsi u všeho byl osobně. Našel jsi snad nějaký stroj času, že jsi tak informován?
Nenašel jsem stroj času, ale dokonalé informační zdroje. Rodinu, kamarády, přátele, kolegy, lékaře. S úsměvem jsem říkal, že neexistuje nikdo, kdo by kolem ní jen prošel a já ho nevyzpovídal. Navíc v době, kdy jsem knížky psal, ještě byli v plné síle Otakar Vávra, Svatopluk Beneš nebo Stella Zázvorková. S nimi jsem prodebatoval dlouhé hodiny. Dneska už by nebylo možné celou řadu informací získat.
Kdyby Aleš Cibulka takový stroj času měl, ve kterém filmu by si s paní Natašou rád zahrál? Kam by s ní rád zašel na oběd? Které město by s ní chtěl navštívit? Na co by se rád zeptal?
No to je smrtící otázka! Těch dotazů bych měl tolik, že bych se asi jen ptal a ptal. Anebo bych taky jen seděl naproti ní a v němém úžasu zíral. A co se filmů týče, je mi to jedno. Ale asi bych se ubytoval v hotelu Modrá hvězda.
Jak jsem se dozvěděla z tiskové zprávy, připravil jsi pamětníkům a milovníkům starých filmů krásné překvapení – rozhovor s Natašou Gollovou. Jak a od koho jsi ho získal?
Je to dlouhá historie. Do ruky mi ho předal kolega a kamarád Ondřej Suchý. Krátce po revoluci za ním přišel jakýsi mladík, že na FAMU kdesi v koši našel magnetofonovou kazetu. To byla vzácnost! Tak si ji vzal s tím, že si na ni nahraje nějakou hudbu. Posléze ale zjistil, že na pásce je záznam, jak si nějaká dívčina povídá s nějakou starou herečkou. Tak kazetu dopravil Ondřejovi. Ten jí léta nevěnoval pozornost, ale po letech zjistil, že to není NĚJAKÁ stará dáma, ale Nataša Gollová. Rozhovor byl točen v domově důchodců v Sulické ulici, kde Nataša trávila poslední léta svého života. Byl natočen zřejmě v roce 1988, tedy v roce, kdy paní Nataša v říjnu zemřela.
Když jsi rozhovor uslyšel poprvé, překvapila tě paní Nataša nějakou odpovědí, názorem – ať už mile či nemile? Řekla něco, co bys od ní neočekával?
Rozhovor nepřináší žádné převratné nebo zásadní informace, které bych nevěděl. Nataša navíc vypráví o běžných věcech, o nemocech, o tom, jak se jí v domově líbí, co se tam děje… Cenný je ale v tom, že totálně vyvrací domněnku, že to byla v posledních letech nevrlá stará paní bez chuti do života. Není to pravda – neztratila svůj smysl pro humor, je optimistická, čte, sleduje televizi, poslouchá rozhlas a hlavně, plánuje do budoucna. V tom je nahrávka neskutečně cenná!
Kdy se zrodil nápad objevený unikát odvysílat? Jak probíhaly práce na jeho rekonstruování? Kdo byl tvým parťákem?
Dlouho jsem si lámal hlavu, jak v rozhlasu sté narozeniny Nataši Gollové oslavit. Tradiční hodinový medailon, to mi připadalo málo. Proto jsem oslovil Ondřeje Suchého, zda by nebyl proti, abych rozhovor zrekonstruoval a odvysílal. Samozřejmě i on bude mým hostem. Kromě něj v pořadu zavzpomíná i Vlastimil Harapes. Proč právě on? To se nechte překvapit. Práce bylo hodně, protože šlo skutečně o krátké střípky vzpomínek, mnohdy třeba dvouminutové. No a mou tradiční parťačkou, tak jako na více než 260 odvysílaných Toboganech, byla Yvona Žertová.
Je možné, že takových zajímavých nahrávek je u nás víc. Myslíš si, že po odvysílání rozhovoru s paní Gollovou ti poskytnou pamětníci, které rád lovíš, i nějaké další zvukové nahrávky? Že si vzpomenou na zapomenutou cívku z magnetofonu?
Myslím, že se určitě tyhle nahrávky nebudou týkat Nataši Gollové, to by byla opravdu velká náhoda. Mně by bohatě stačilo, aby se ozvala ona neznámá dívka (dnes už paní) a osvětlila mi, proč vlastně tehdy rozhovor natáčela a jak se kazeta s takovým skvostem objevila v koši na FAMU…
Po čem pátráš právě teď? Čím nás letos ještě překvapí Aleš Cibulka – ať už je to oblast psaní, hraní či moderování?
Teď zrovna pátrám po tom, kdy už konečně přijde jaro! Už se totiž moc těším na veškerou práci na zahradě, za tu dlouhou zimu už mi to docela chybí. Ne, vážně – začínají tradiční práce na Cibulkově kalendáři pro filmové pamětníky a Cibulkově kalendáři pro televizní pamětníky na rok 2013 a společně s Yvonou Žertovou chystáme jednu novinku, která je ještě překvapením. Ale vám ho prozradím – na podzim vyjde v nakladatelství JaS kniha pro všechny milovníky rozhlasového Toboganu. Tím oslavíme můj 300. odvysílaný Tobogan. Takže jak vidíte, práce je dost. Jen to jaro už aby bylo…
Děkuji za čas, který jsi věnoval mým otázkám, a přeji (určitě nejen nám dvěma), aby jsi jaro našel co nejdřív – taky mi chybí.
Zdroj foto: archiv Aleše Cibulky, fotografoval Miloš Janoušek; archiv PhDr. Jany Semelkové
Zdroj obalu: Knihy ABZ
Mimořádný byl tenhle dotisk v tom, že už byl opravdu poslední. Během deseti let se má první knížka o paní Nataše dočkala dokonce čtyřiadvaceti dotisků, prodalo se jí víc než 140 000 kusů, a přesto stále existovala poptávka. Přiznám se, že jsem chtěl původně k Natašiným kulatinám obě knihy sloučit v jednu a dát nové knize nějaký exkluzivní vzhled, ale nakonec mě Slávka Kopecká přemluvila k tomu, aby knížky vyšly tak, jako před lety. Místy mi připadají naivní, místy bych něco pozměnil, ale právě v tom je prý jejich kouzlo. Proto tahle limitovaná edice. Poslední možnost si tyhle dvě knížky obstarat.
Paní Natašu Gollovou znáš nejlíp z nás všech. Ostatně, když čtu v tvých knihách, mám pocit, že jsi u všeho byl osobně. Našel jsi snad nějaký stroj času, že jsi tak informován?
Nenašel jsem stroj času, ale dokonalé informační zdroje. Rodinu, kamarády, přátele, kolegy, lékaře. S úsměvem jsem říkal, že neexistuje nikdo, kdo by kolem ní jen prošel a já ho nevyzpovídal. Navíc v době, kdy jsem knížky psal, ještě byli v plné síle Otakar Vávra, Svatopluk Beneš nebo Stella Zázvorková. S nimi jsem prodebatoval dlouhé hodiny. Dneska už by nebylo možné celou řadu informací získat.
Kdyby Aleš Cibulka takový stroj času měl, ve kterém filmu by si s paní Natašou rád zahrál? Kam by s ní rád zašel na oběd? Které město by s ní chtěl navštívit? Na co by se rád zeptal?
No to je smrtící otázka! Těch dotazů bych měl tolik, že bych se asi jen ptal a ptal. Anebo bych taky jen seděl naproti ní a v němém úžasu zíral. A co se filmů týče, je mi to jedno. Ale asi bych se ubytoval v hotelu Modrá hvězda.
Jak jsem se dozvěděla z tiskové zprávy, připravil jsi pamětníkům a milovníkům starých filmů krásné překvapení – rozhovor s Natašou Gollovou. Jak a od koho jsi ho získal?
Je to dlouhá historie. Do ruky mi ho předal kolega a kamarád Ondřej Suchý. Krátce po revoluci za ním přišel jakýsi mladík, že na FAMU kdesi v koši našel magnetofonovou kazetu. To byla vzácnost! Tak si ji vzal s tím, že si na ni nahraje nějakou hudbu. Posléze ale zjistil, že na pásce je záznam, jak si nějaká dívčina povídá s nějakou starou herečkou. Tak kazetu dopravil Ondřejovi. Ten jí léta nevěnoval pozornost, ale po letech zjistil, že to není NĚJAKÁ stará dáma, ale Nataša Gollová. Rozhovor byl točen v domově důchodců v Sulické ulici, kde Nataša trávila poslední léta svého života. Byl natočen zřejmě v roce 1988, tedy v roce, kdy paní Nataša v říjnu zemřela.
Když jsi rozhovor uslyšel poprvé, překvapila tě paní Nataša nějakou odpovědí, názorem – ať už mile či nemile? Řekla něco, co bys od ní neočekával?
Rozhovor nepřináší žádné převratné nebo zásadní informace, které bych nevěděl. Nataša navíc vypráví o běžných věcech, o nemocech, o tom, jak se jí v domově líbí, co se tam děje… Cenný je ale v tom, že totálně vyvrací domněnku, že to byla v posledních letech nevrlá stará paní bez chuti do života. Není to pravda – neztratila svůj smysl pro humor, je optimistická, čte, sleduje televizi, poslouchá rozhlas a hlavně, plánuje do budoucna. V tom je nahrávka neskutečně cenná!
Kdy se zrodil nápad objevený unikát odvysílat? Jak probíhaly práce na jeho rekonstruování? Kdo byl tvým parťákem?
Dlouho jsem si lámal hlavu, jak v rozhlasu sté narozeniny Nataši Gollové oslavit. Tradiční hodinový medailon, to mi připadalo málo. Proto jsem oslovil Ondřeje Suchého, zda by nebyl proti, abych rozhovor zrekonstruoval a odvysílal. Samozřejmě i on bude mým hostem. Kromě něj v pořadu zavzpomíná i Vlastimil Harapes. Proč právě on? To se nechte překvapit. Práce bylo hodně, protože šlo skutečně o krátké střípky vzpomínek, mnohdy třeba dvouminutové. No a mou tradiční parťačkou, tak jako na více než 260 odvysílaných Toboganech, byla Yvona Žertová.
Je možné, že takových zajímavých nahrávek je u nás víc. Myslíš si, že po odvysílání rozhovoru s paní Gollovou ti poskytnou pamětníci, které rád lovíš, i nějaké další zvukové nahrávky? Že si vzpomenou na zapomenutou cívku z magnetofonu?
Myslím, že se určitě tyhle nahrávky nebudou týkat Nataši Gollové, to by byla opravdu velká náhoda. Mně by bohatě stačilo, aby se ozvala ona neznámá dívka (dnes už paní) a osvětlila mi, proč vlastně tehdy rozhovor natáčela a jak se kazeta s takovým skvostem objevila v koši na FAMU…
Po čem pátráš právě teď? Čím nás letos ještě překvapí Aleš Cibulka – ať už je to oblast psaní, hraní či moderování?
Teď zrovna pátrám po tom, kdy už konečně přijde jaro! Už se totiž moc těším na veškerou práci na zahradě, za tu dlouhou zimu už mi to docela chybí. Ne, vážně – začínají tradiční práce na Cibulkově kalendáři pro filmové pamětníky a Cibulkově kalendáři pro televizní pamětníky na rok 2013 a společně s Yvonou Žertovou chystáme jednu novinku, která je ještě překvapením. Ale vám ho prozradím – na podzim vyjde v nakladatelství JaS kniha pro všechny milovníky rozhlasového Toboganu. Tím oslavíme můj 300. odvysílaný Tobogan. Takže jak vidíte, práce je dost. Jen to jaro už aby bylo…
Děkuji za čas, který jsi věnoval mým otázkám, a přeji (určitě nejen nám dvěma), aby jsi jaro našel co nejdřív – taky mi chybí.
Zdroj foto: archiv Aleše Cibulky, fotografoval Miloš Janoušek; archiv PhDr. Jany Semelkové
Zdroj obalu: Knihy ABZ
| < Předchozí | Další > |
|---|
Čtveřice Dolls in the Factory z Frýdku-Místku není na tuzemské hudební scéně nováčkem. Za svoje působení vydala EP Hurricane (2012) a album Statues (2013). Píseň Believe zazněla ve filmu Křídla Vánoc (2013) a se songem Ch...
Film Já to tedy beru, šéfe…! reaguje na tehdejší podnikovou a ekonomickou stabilitu v Československu. Pracovních míst bylo mnohem více než práceschopných a kdyby nebylo zaměstnání ze zákona povinné, museli by se lidi k činnosti přemlouvat.
Soubor třinácti povídek Šaty z igelitu, jejichž společným leitmotivem je lidská osamělost a stesk v nejrůznějších variacích, je debutem studenta a žurnalisty Vratislava Maňáka. Píše o událostech zdánl...
Švandovo divadlo chystá Den otevřených dveří, bude ve znamení inscenace Kabaret Winton. Poprvé pozve do Tvůrčího domu Elišky Peškové.
„Zabíjení draka“ – tento příznačný název si pro svůj čerstvý dokumentární film zvolil režisér a rozhlasový redaktor Václav Müller. Snímek s podtitulem „Prvních 100 dní ruské agrese na Ukrajině pohledem unikátní malé scény v Praze“ refl...