Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Z řady nesporně zajímavých tvůrců, jejichž snímky se objevily na programu letošního ročníku festivalu queer filmů Mezipatra a stojí za pozornost, má třiadvacetiletá režisérská hvězda z Québecu Xavier Dolan pravděpodobně největší mezinárodní renomé. Jeho barvami hýřící vize z filmu Imaginární lásky už před dvěma lety okouzlily publikum v Cannes a letos tam v sekci Un Certain Regard sklízela úspěch jeho novinka nazvaná Laurence Anyways. Ta byla o pár měsíců později na festivalu v Torontu vyhlášena nejlepším kanadským filmem roku. Co na tomhle nepochybně talentovaném frankofonním tvůrci přitahuje takovou pozornost? A stojí za ni i jeho poslední 159 minut dlouhý opus?

Harmonie a chaos

Xavier Dolan svými filmy, kam vedle výše uvedených patří ještě jeho celovečerní debut Zabil jsem svou matku, zastupuje sny a ideály mladé generace, či, lépe řečeno, určité její skupiny složené z lidí, kteří rádi staví na odiv svůj vytříbený módní vkus. V Imaginárních láskách Dolana zajímala přítomnost narcismu v dnešních vztazích, přičemž se mu mimoděk podařilo u některých starších ročníků vyvolat iluzi, že tvoří generační výpověď, ačkoli ve výsledku šlo o perspektivu naprosto odvrácenou od fenoménů dnešní doby. Dokázal ovšem, že je autorem, který umí vnést do filmu nadhled a má smysl pro humor, i když to chtě nechtě znamenalo vkládat do děje různá terapeutická intermezza, ve kterých se na kameru svěřují zástupy zoufalců.

V Laurence Anyways se Dolan vrací do devadesátých let, která líčí jako dobu, v níž je mnohem složitější překonávat společenské konvence, byť jde třeba o tak obyčejnou věc jako změna pohlaví. Laurence Alia, kterého hraje francouzský herec Melvil Poupaud, pracuje jako učitel literatury, žije šťastný život se svojí extrovertní partnerkou Fred (Suzanne Clément) a jejich oblíbenou činností je sepisovat si seznam věcí, které jim kazí radost. Po oslavě svých narozenin se Laurence rozhodne pro největší změnu ve svém životě: sdělí partnerce a rodině pravdu o své sexuální identitě a nechá se přeoperovat na ženu. Zdánlivou harmonii pak vystřídá naprostá disharmonie, která v Dolanově režii připomíná cosi, co by se dalo pojmenovat jako „naaranžovaný chaos“.

Ecce homo exces

Film pak různými oslími můstky přeskakuje do dalších období Laurencova života: od tragikomického začátku, kdy se učí používat řasenku a poprvé jde do práce oblečen(á) jako žena, až k netradiční romanci, kdy vydává svou první sbírku básní, v níž se zřejmě vyznává ze svých citů k Fred, která od něj/ní mezitím utekla. Kolorit osudů Laurence a jeho/její „femme fatale“ (toto označení je vzhledem k hysterické povaze citově nestálé Fred nutné brát s rezervou) dokreslují devadesátkové hity a jejich reprodukování bok po boku klasického hudebního doprovodu: jedině v Dolanově filmu mohou vedle sebe koexistovat Depeche Mode, Celine Dion a Montékové a Kapuleti od Prokofjeva. Stejně kontrastní je i vizuální stránka: sekvence plynulého snímání se tu střídají se záběry natočenými těkající kamerou.

Zdaleka nejzajímavější je na Laurence Anyways asi to, že i když se postavy chovají jako naprostí cvoci, nemění se přitom v karikatury, které se ve filmech o jemnocitných mužích a impulzivních ženách mohou často objevovat. Ačkoli se kvůli úmyslně odfláknuté psychologii postav a přehnaným gestikulacím nezdá, že by jejich pocity měly znamenat něco důležitého, naprosto opačný dojem vyvolávají opět mimořádně vyšperkované dialogy. Oproti filmům, v nichž se hrdinové vyjadřují spíše sporadicky, vylévají Dolanovy postavy svá srdce neprodleně v nezadržitelné záplavě slov a gest. Je to zvláštní směsice nastolované upřímnosti, vážných situací a mimoděčné vtipnosti, které zpravidla končí naprostými excesy a splýváním vyložených protikladů. V momentech, kdy v přívalu frustrace rozmlátí příteli starožitný telefon, nebo když při odchodu ze zasedací místnosti po oznámení o vyhození z práce píše na zeď nápis „ecce homo“, postava Laurence demonstruje střídavě beznaděj i neochvějnost v boji za svou identitu. Jak závěrem říká v interview, jehož fragmenty se prolínají celým vyprávěním, do nového milénia vkračuje ne sebejistá, ale odhodlaná.

Emancipace nebo love story?

Možná se, koneckonců, tento Dolanův návrat do devadesátých let snoubí s jeho postmoderní vizí 21. století jako éry emancipovaných identit, za něž jejich nositelé kdysi sváděli tuhé boje plné paradoxů. Laurence Anyways by tudíž mohl svým způsobem publiku nabízet stejně zevrubný popis okolností změny pohlaví, jaký poskytla ve své knize čtenářům autorka cestopisů Jan Morris(ová), která se v sedmdesátých letech nechala předělat z muže na ženu. Ve filmu Xaviera Dolana ale kupodivu nespatřujeme radikalizaci emancipačního zemětřesení, známého z druhé poloviny minulého století, nýbrž pouze „trochu uhozenou“ romanci, kterak čtyřicátník s párem chromozomů XX nemůže zapomenout na svoji bývalou. A dá se asi vést dlouhá diskuse o tom, který z obou příběhů – emancipace nebo love story – má být ten hlavní a který vedlejší.

Laurence Anyways
Drama / Romantický
Kanada / Francie / 2012
Scénář a režie: Xavier Dolan
Hrají: Melvil Poupaud, Suzanne Clément, Nathalie Baye, Monia Chokri, Yves Jacques, Susie Almgren
Stopáž: 159 minut

Zdroj foto: mezipatra.cz