Kultura21.cz

U počátku filmu Atlas mraků stála mnohovrstevná kniha Davida Mitchella, která nyní vyšla také u nás, dokonce již ve druhém vydání. Film stejně jako kniha souběžně splétá celkem šest příběhů, časově i prostorově rozklenutých do mimořádné šíře, od poloviny 19. století přes současnost až k (post)apokalyptické budoucnosti, od Ameriky přes Evropu a Asii až kamsi k havajským ostrovům.

Tam všude se odehrávají zdánlivě ztracené (a někdy opravdu ztracené) boje o lidskou důstojnost, o svobodu nezávislou na tlaku okolí, o poznání a zveřejnění pravdy. Atlas mraků tak navazuje na dávné filmy, které před bezmála stoletím zdůrazňovaly tragický dopad nesnášenlivosti a fanatismu (Griffithova Intolerance, Dreyerovy Listy ze satanovy knihy), i na bezmála současné pokusy, které se zabývaly rovnou smyslem lidské existence (Malickův patetický Strom života, ale také montypythonovská parodie Smysl života).

Mitchell zvolil pro své vyprávění pestrou mozaiku různorodých přístupů, uplatnil ryze subjektivizované vyprávění svěřující se s niterným zážitkem i nezúčastněný popis vnějších událostí. Nabídl deníkové záznamy náhodného mořeplavce i dopisy zneuznaného mladého hudebníka, jenž jako opisovač not hledá azyl u slovutného skladatele, přidal výslechové protokoly. Evokoval nespisovné (ale nikoli zprimitivnělé) povídání člověka upadlého do "divošského" stavu.

Přidal ještě thrillerovité historky o lidech, kteří se ocitnou v ohrožení života, ať již je to odvážná novinářka, šťourající se v utajovaných informacích kolem jaderné bezpečnosti, nebo nakladatel, jenž se zapletl s gangstery. A mezi jednotlivými příběhy nalezneme spojnice jak v týchž postavách, které jimi ve věkovém rozrůznění procházejí, tak v putování zveřejněných rukopisů mezi různými majiteli. Přiznávám ovšem, že celá důmyslná literární konstrukce na mě působí více dojmem chladně kalkulovaného projektu než spontánně vzniklé skládačky.

Filmový přepis, který pořídili Andy a Lana Wachowští s Tomem Tykwerem, sice převzal základní syžetové členění, avšak až s klipovou dikcí zdůraznil četnější prolínání jednotlivých časových rovin. Kniha totiž dosti stroze rozdělila (s výjimkou jedné) každý z příběhů jen do dvou oddělených částí. Zatímco Mitchell si pohrává s jazykem (do češtiny myslím nápaditě přeloženým) i různými vypravěčskými styly, film staví na obrazově úchvatném, pokaždé odlišném zpodobnění jednotlivých epoch.

Obávám se však, že tento posun může mást, znepřehledňovat dění a ohromující (audio)vizuální složku, zajisté proměnlivou v závislosti na zvoleném období, upřednostnit na úkor významotvorných prvků, které pak podléhají banalizaci. Snadno postřehneme zeštíhlování a zjednodušování původně košatějších motivů i dějů, zaniká jazyková osobitost jednotlivých příběhů, nahrazena prvoplánovými atrakcemi.

Autoři pracují se zavedenými konvencemi, například "neobarokní" poetiku Matrixu připomene sekvence zasazená do totalitního korejského města budoucnosti včetně motivu vzpoury, zatímco novinářčino životu nebezpečné pátrání, mořeplavecké epizody i krvelačný svět po zkáze civilizace využívají klišé příslušných žánrů. A patrné je rovněž, že události, o nichž kniha toliko zprostředkovaně referuje jako o něčem, co se přihodilo, film ukazuje jako právě probíhající. Jen přítomnost zlověstného "ďábla našeptávače", doslovně zhmotněného, vnímám jako figurku ani ne tak směšnou jako spíše trapnou.

¨
Zatímco Mitchel upřednostňuje až prkenně zvážnělý tón, který pomíjí jakýkoli krok jinam, zejména filmová podoba příběhu nakladatele (včetně jeho samotného s rysy až žoviálními), jenž se ocitne v despoticky vedeném "domově pro spokojené seniory", sklouzává k tragikomické burlesce, v jejímž finále hlavní hrdina vyburcuje své spolutrpitele k riskantnímu útěku. Avšak nadsázka, jakkoli mnohdy morbidní, proniká i do uchopení leckterých motivů z ostatních segmentů. Upozorním aspoň, jak brutálního vraha, jenž pronásleduje novinářku, ubije naštvaná neamerická dělnice, která jeho vinou přišla o milovaného psíka. Patří sem i výňatky z (fiktivního) filmu o nakladatelových dobrodružstvích, který si dojatě přehrává korejská dívka, účastná povstání proti despotickému režimu.

Film klade důraz na atraktivitu dění: proto nalezneme dotyky všudypřítomného násilí, ať již transformovaného do platné a vyžadované morálky, která hrozí zničujícím vyobcováním každé jinakosti (téma otroctví nebo homosexuality) nebo do bezprostředně hmatatelného ohrožení, s nímž se potýká novinářka i nakladatel v "naší době", nebo zejména krvelačnou posedlost ovládající časy budoucí, ať již na vysoce technizované úrovni v případě likvidace uměle produkovaných korejských "jídlonošek" nebo naopak v bezuzdném vraždění, jaké ovládá primitivní společnost, do níž z té předchozí, odlidštěné a sebezničující fáze vývoje pronikají jen matoucí zkazky.

Film Atlas mraků (tak se v knize nazývá téměř zapomenutá, ale přesto mistrovská hudební skladba, kterou po sobě zanechal nešťastný mladík) upoutá i další zvláštností, kterou je obsazování téhož herce do vícera, zpravidla šesti rozličných rolí napříč prostorem i časem. Obličejové masky jsou vynikající a leckdy zabraňují okamžité identifikaci. Tak například Tom Hanks ztělesňuje nejen přemýšlivého Zachryho v "divošské" epizodě i ničemného doktora z 19. století, ale ještě čtyři další postavy, pokaždé v jiném hereckém opracování, s rozličnou povahopisnou kresbou. Stejně tak Halle Berryová představuje odvážnou novinářku i soucitnou Jasnozřivou ženu z budoucnosti hledající záchranu své rasy - a nádavkem čtyři další osoby. Totéž platí pro Jima Sturgesse, Hugha Granta (v roli potetovaného vraždícího divocha jej sotva rozpoznáme a totéž platí pro výřečného postaršího nakladatele), Susan Sarandonovou nebo "záporáka" Huga Weavinga.

Není ovšem jisté, zda takovéto prolnutí rozličných, ba protikladných figur skutečně vypovídá o tom, že časově i prostorově oddělené události se mohou vzájemně ovlivňovat či dokonce prostupovat. Zato považuji za jisté, že povídkové projekty provázané určitou společnou ideou zde nacházejí jeden ze svých vrcholů, byť možná zbytečně spektakulárních a nádavkem zdlouhavých, délka této podívané, z níž občas přechází zrak, se blíží ke třem hodinám. Jakoby se tu potvrzovalo pořekadlo o tom, že méně někdy bývá více.

Atlas mraků / Cloud Atlas
Německo/USA/Hongkong/Singapor 2012, 172 minut
Námět: David Mitchell
Scénář a režie: Tom Tykwer, Andy a Lana Wachowští
Kamera: Frank Griebe, John Toll
Hudba: Reinhold Heil, Johnny Klimek, Tom Tykwer
Hrají: Tom Hanks, Halle Berryová, Jim Sturgess, Hugh Grant, Doona Baeová, Susan Sarandonová, David Keith, Hugo Weaving
Premiéra: 22. listopadu 2012
Český distributor: EEAP Film Distribution
Hodnocení: 80%

Zdroj foto: EEAP Film Distribution