Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Zatímco za vlády komunistů byly televizní programy i nabídka kina zahlceny sovětskými filmy, nyní se k nám z Ruska dostane – a to ještě ojediněle - nanejvýš nějaká ta pohádka. O filmovém dění tam a zejména v republikách, které se po rozpadu Sovětského svazu osamostatnily, nevíme tařka nic. Na festivalech tamní produkty dohledáme málokdy (a to nejspíš tehdy, vznikly-li v mezinárodní koprodukci), občasné přehlídky ruských či ukrajinských filmů sotva co řeší.

Proto nezbývá než přivítat publikaci История национальных кинематографий (Dějiny národních kinematografií). Letos ji vydalo moskevské nakladatelství Академический проект (Akademický projekt). Na více než 650 stranách rozebírá - možná příliš heslovitě - dění nejen v Rusku, ale i ve všech někdejších svazových republikách. Důležité je, že jednotlivé stati psali odborníci z vysokých škol či odborných ústavů příslušných patnácti zemí, takže oceníme jistou nezaujatost, byť všude je patrná obhajoba a chvála domácí tvorby.

Co všechno byste chtěli vědět, ale nikde jste to nemohli nalézt
Nahlédneme tak nejen do samotného Ruska, jemuž je věnováno hned několik studií, ale též do středoasijských republik (kazašské, uzbecké, tádžické atd.), do kavkazských států, kde vedle arménských filmařů si celosvětovou proslulost získaly především Gruzínci. Dále následují pobaltské státy a rovněž nejzápadnější výspy, jakýmsi jsou Ukrajina a Bělorusko.

Přístup ke zpracování jednotlivých textů se různí.  Převažují výčtové přehledy, které ve stručnosti připomínají důležité osobnosti i významné filmy. Získáme tak vcelku názornou představu o vývoji té či oné národní kinematografie. Ale občas převáží koncepce, kdy se pisatelé soustředí na několik zvlášť vybraných umělců a děl, prezentovaných jako svého druhu zástupná ukázka důležitých trendů. Coby příklad může posloužit stať věnovaná arménské kinematografii.

Tato studie podrobně pojednává o zakladateli arménského filmu Ambarcumovi Bek-Nazarjanovi (v ruském znění Amo Bek-Nazarov) a též o fenomenálním dokumentaristovi Artavazdu Pelešjanovi, předních tvůrcích mezinárodního dosahu, u nás bohužel zcela neznámých. Rozebere však i obrazově stylizované, omezeně komunikativní podobenství Barva granátového jablka (na snímku), natočené v roce 1969 Sergejem Paradžanovem. Film postihl trudný osud: byl zakazován, přepracováván a trvalo mnoho let, než jsme jej mohli spatřit v původní verzi. Ani u nás mnoho diváků nepřilákal.

Slováci čerpají i z českých zdrojů

Na Slovensku od 90. let minulého století vychází teoretický filmologický časopis Kino-ikon. Na podzim – na úsvitu další covidové vlny – vyšlo teprve letošní první číslo. Nalezneme v něm zhruba patnáct zásadních statí. Některé řeší složité odborné problémy (lze se třeba vyžít v přemýšlení o kognitivismu v současné kinematografické filozofii). Jiné přibližují důležité osobnosti, třeba režiséra Volkera Schlöndorffa, ať již se dotýkají jeho natáčení ve slovenských exteriérech nebo naopak zpřístupňují jeho pohled na slovenského kameramana Igora Luthera, s nímž několikrát spolupracoval, mimo jiné na mistrovském díle Plechový bubínek (1979) - viz přiložený obrázek. A samozřejmě nechybí ani rozhovor se Schlöndorffem samotným.

Všimneme si, že redakce Kino-ikonu je mimořádně vstřícná k podnětům docházejícím z Čech. Rozsáhlá je pojednání věnované audiovizuálním záznamům Karla Gotta: probírá proměny jeho vzhledu i vystupování před kamerou (počínaje naivisticky pojednanými „televizními písničkami“ z úsvitu pěvecké dráhy), popisuje zákruty jeho šedesátileté kariéry. A nikoli náhodou připomíná i dávná slova Marka Ebena, že „žijeme v nejisté době. Věci, které jsme ještě před pár lety pokládali za doživotně stabilní, nejenže stabilní nejsou, ale často už nejsou vůbec. Slovensko se odtrhlo, v budově Federálního shromáždění je Svobodná Evropa a dokonce ani nevíme, komuže by měla patřit Katedrála. Zdá se, že jediná jistota, která nám ještě zbyla, je Karel Gott.“

Od českých autorů však pochází i několik textů, které si přečteme v jejich původní znění, tedy česky. Platí to jak pro teoretizující příspěvky Terezy Hadravové, tak pro další obhlídku italské kinematografie z pera Jana Švábenického. Tentokrát se zabývá obrazem Italů pobývajících v zahraničí. Některé tituly, jednou v komediální poloze, jindy se zacílením vážnými či dokonce tragickým, nám možná utkvěly v paměti: viděli jsme kdysi filmy jako Mortadela, Dívka s pistolí, Chléb a čokoláda, Sacco a Vanzetti.

Za důležité považuji, že většina příspěvků, které si v Kino-ikonu můžeme přečíst, se vyznačuje řekněme uživatelkou hodnotou. Čtenáři totiž zjištění, která v článcích naleznou, mohou porovnávat s vlastními zkušenostmi, mohou se opřít o vlastní estetické zážitky. To Kino-ikon příznivě odlišuje od tuzemské obdoby (tou je čtvrtletník Iluminace), která se naopak vyžívá ve spisování pro laika sotva srozumitelném. Stravitelná četba budiž pochválena.

История национальных кинематографий. Советский и постсоветский периоды (Dějiny národních kinematografií. Sovětské a postsovětské období)
Redakce: Кочеляева Н. А., Николаева-Чинарова А. П., Рябоконь А. В. (N.A.Kočeljajevová, A.P.Nikolajevová-Činarovová, A.V.Rjabokoň)

Vydalo nakladatelství: Академический проект (Akademický projekt). Moskva 2020, 655 stran
Foto: kniha; https://www.csfd.cz/
Hodnocení: 70 %
www.labirint.ru/books/730712/

Kino-ikon 1/2020
Šéfredaktor: Martin Kaňuch
Vydaly Asociácia slovenských filmových klubov, Vysoká škola múzických umení, Slovenský filmový ústav. Bratislava 2020, 224 strany
Foto: Kino-ikon; https://www.csfd.cz/
Hodnocení: 80 %
www.klapka.sk/casopisy/kino-ikon-1-2020