Jaký je styl mediálních dialogů?

styl-medialnich-dialogu 200 Rozmluvy s nejrůznějšími osobnostmi, někdy průduchovitě našlehanými celebritami, někdy opravdovými odborníky, slýcháme z rozhlasových vln i televizních obrazovek každodenně. A jistě si každý posluchač mohl povšimnout rozdílné úrovně těchto rozhovorů, jednou uvolněných a sebejistých, jindy tlachavých. Někdy si pozvaní hosté - zvláště politici - vytvářejí kouřovou clonu z bezobsažného, zato vytrvalého žvatlání, jen aby nemuseli sdělit, co si skutečně myslí, jindy převládne až okázalá sebestylizace, jak je patrné zejména u umělců všeho druhu. Nyní se tím vším prodírá kniha Styl mediálních dialogů, která podrobně a na konkrétních příkladech osvětluje tvar těchto pořadů, zpravidla vydávaných za "diskusní".

Pětice autorů (Světla Čmejrková, Martin Havlík, Jana Hoffmannová, Olga Müllerová, Jiří Zeman) si rozdělila jednotlivé kapitoly a dopodrobna rozpitvala jednotlivé ukázky, které máme přetištěné v jejich přesném znění včetně všelikých pazvuků a vatovitých vycpávek v proudu řeči - musím jedině zalitovat, že nebylo přiloženo ještě DVD s příslušnými audiovizuálními záznamy. Takto se musíme spolehnout hlavně na svou představivost.

Většinou se pisatelé zabývají cyklicky se vyskytujícími rozmluvami probíhajícími jak ve veřejnoprávním prostoru (ať již jde o zábavné pořady Karla Šípa, politické diskuse Václava Moravce nebo ranní vysílání), tak v soukromých televizích. Zejména pro televizní pořady je příznačné vícero pozvaných hostů, kteří se vyslovují nejen směrem k moderátoru, ale i k sobě navzájem.

styl-medialnich-dialogu moravec

Autoři si všímají, jak pozvaní hosté (většinou politici) reagují na položené dotazy nebo tematické okruhy - například bývalý prezident Václav Klaus je rád odkláněl k vlastním monologickým proslovům a ponaučování. Jiným oblíbeným prostředkem je nárůst slovní agresivity, kdy si diskutující začínají vzájemně skákat do řeči. Je ovšem pravda, že například v zábavně laděných (například Šípových nebo Krausových) pořadech převažuje moderátorova slovní klauniáda, různě znevažující hrátky s očekáváním hostů i publika. Postřehy se týkají i toho, jak vlastně mluvíme, ocitneme-li se před mikrofonem nebo kamerou. Zajímavá je závěrečná kapitola věnovaná speciálně výslovnosti - i výslovnost ledasco prozradí, zvláště ztrácí-li dotyčný mluvčí nad sebou kontrolu a podléhá spontánnímu vyjadřování.

styl-medialnich-dialogu sip karel

V publikaci nechybí ani obšírné pojednání věnované rozhlasu, jmenovitě Radiožurnálu, kde moderátor vystupuje jako důstojný reprezentant svého média, i když může zastávat proměnlivé role, a to včetně škádlení či dokonce otevřené konfrontace. Dovíme se třeba, že právě v rozhlasovém vysílání - nejen v ranních interview, která se stávají předmětem zkoumání - převažuje dialogické uspořádání pořadu nad monologickým. Probírá se struktura a uspořádání rozhovoru, zkoumají se typy dotazů i strategie odpovědí. V závislosti na postoji moderátora, jenž může zaujmout souhlasný i zpochybňující postoj, se odvíjí mluva pozvaného hosta, a to jak pozvaného do studia, tak zpovídaného po telefonu. Někdy se volné kladení otázek změní ve skutečnou výměnu názorů, kdy moderátor nutí zpovídaného vysvětlovat či obhajovat zastávané postoje.

Kniha, kterou vydalo nakladatelství Academia, pracuje s desítkami vzorků, které byly nahromaděny v posledních přibližně pěti letech. Předkládá tedy relativně aktuální průzkum zvoleného tématu, i když některé pořady již přestaly existovat. Jak se dočteme v závěrečném shrnutí, probrány byly nejen rozdílné typy rozmluv (od krátkých informativních interview po celé bloky), ale rozličné podoby zacílení, od seriózních hovorů po zábavné talk-show. A důraz byl položen také na jevy textové, gramatické, na volbu slov i intonaci, na kolísání mezi spisovnou a nespisovnou češtinou. Ke čtenáři se tak dostává dílo vybízející ke (spolu)zamyšlení, když glosuje a poodhaluje to, co si při sledování rozhlasových či televizních debat málokdy uvědomí.

styl-medialnich-dialogu