Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Postava jezuity Antonína Koniáše, nejen v 18. století proslulého ničitele kacířské literatury, odedávna vzbuzuje vášně spojené s výrazně negativním hodnocením. Když se některý veřejný činitel chová "nekulturně" (třeba odmítá podporovat to či ono), je jeho počínání okamžitě označeno za koniášovské. Avšak přiblížení skutečného člověka Koniáše i dobové mentality se dočkáváme až ve sborníku Krátké věčného spasení upamatování.

Desítka příspěvků rozebírá aspekty náboženských, společenských i politických pořádků v dobách, kdy bylo úředně nařízené, k jakému vyznání se musí obyvatelstvo povinně hlásit. Koniáš tehdy postupoval zcela v intencích svého úřadu, když zabavoval a případně ničil vše neřádné – tedy tisky nejen kacířské, ale i všelijak pokleslé, mysl poddaných omamující či dokonce pornografické.

Lze to snad přirovnat k dnešnímu tažení proti nelegálně šířenému alkoholu - v 18. století byla nelegálně šířená literatura vnímána jako stejně jedovatá, tedy duchovně, protože lidská duše byla věčná, na pomíjivém pozemském těle nezáleželo. Možná někdy v budoucnu se naši potomci také mohou pozastavovat, proč stát brojil proti jedovatému alkoholu, když je přece svobodnou volbou každého jedince, co bude nebo nebude pít.

Autoři statí se pokoušejí ne snad hájit, ale spíše vysvětlit počínání Koniáše v intencích doby, kdy žil - a kdy subjektivně byl zajisté přesvědčen o prospěšnosti svého počínání. Ostatně je konal k větší slávě Boží, nikoli své, neřkuli z nějaké zištnosti. Vytváří se tak trochu zamlžená perspektiva náhledu, protože se mlčky naznačuje, že dnes by něco takového už nebylo možné - změnila se mentalita i vyznávané hodnoty. S protivníky či odpůrci se prý nediskutuje ohněm či botou okovanou, nýbrž toliko vytříbenou slovní argumentací.

Jenže stačí nahlédnout do ničení (nejen) kulturních statků v dobách nejsoučasnějších, třeba za občanské války v bývalé Jugoslávii nebo ještě později v USA, kde jedna náboženská kongregace okázale spálila stovky výtisků Harryho Pottera coby ďábelského mámení, abychom zjistili, že od dob Koniášových se zase moc nezměnilo. Co se neshoduje s naším názorem, zasluhuje zničit. Zvažme, zda nakonec neměl pravdu Havlíček Borovský, když před půldruhým stoletím napsal: "Českých knížek hubitelé lítí - plesnivina, moli, jezoviti."

Přínosný je rovněž zájem o prezentaci Koniáše v dalších stoletích. Jedna studie se zabývá jeho pojetím v díle Josefa Váchala, svérázného myslitele i umělce, další text zkoumá Koniášův filmový portrét ve filmu Temno, natočeném podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska. Petr Kopal, jenž totéž téma zpracoval i pro časopis Paměť a dějiny, tu podrobně rozebírá dobové okolnosti vzniku. Psal se rok 1950 a po filmařích nedávno nastoupivší komunistická moc požadovala, aby i v historických látkách jasně rozlišili, kdo vždy byl a stále je nepřítelem a ke komu je třeba se hlásit jako k následováníhodnému vzoru.

Podívejme se blíže na film samotný, který ojediněle uvádí jedině kabelový CS Film; například Československá televize jej naposledy vysílala v 80. letech, po pádu režimu se na obrazovce veřejnoprávní televize už nikdy neobjevil. Příběh nás zavádí na počátek 18. století, do doby vítězící protireformace, kdy sílí nejen sociální útisk poddaného lidu, nuceného robotovat ještě častěji než ukládá zákon, ale zejména se tvrdě potlačuje jiné vyznání než římsko-katolické a hromadně se pálí české knihy.

Spatříme, jak památku "revolučního" mučedníka Jana Husa nahrazuje "reakční" světec Jan Nepomucký, fanatickými jezuity prohlašovaný za svatého ještě před jeho svatořečením. Do tohoto rámce je zasazen příběh myslivce Machovce, jenž tajně vyznává "kacířskou víru". Ačkoli není postižen robotními povinnostmi (a proto se dokáže vzepřít i bezohlednému panskému správci), nakonec musí prchnout, aby nebyl zatčen, když se prozradí jeho pravé smýšlení.

Zanechává v nepřátelském prostředí své dospívající děti Helenku a Tomáše. Jsou vytrženy z idylického vesnického prostředí a prodány do Prahy, kde je čeká nejen těžká práce a ponižování, ale hlavně pokusy vnutit jim jedinou pravou víru. Zatímco Tomáš hrdě odolává, křehká Helenka se zamiluje do zjemnělého panského synka Jiříka, jenž se však nedokáže vyrovnat s jejím rozhodnutím nezradit víru předků. Po dočasném zaváhání i ona tajně odchází k souvěrcům, aby se tam shledala s bratrem i otcem. Tajně se scházejícím jinověrcům, kteří v myšlenkách spřádají vzpouru proti utlačovatelům, neublíží ani zloba jezuitů s démonickým Koniášem v čele...

Ilustrativní přepis Jiráskova románu, který rekatolizaci přiznává jistou snad až oslnivou velikost, byť jakkoli bolestnou, je tu "zmodernizován" k nepoznání, když právo na víru otců úzce spojuje s burcováním lidových mas proti pánům, jak se zde doslova praví. Uplatněná schematizace historických událostí a jejich černobílé nazírání, vrcholící ve Vávrově husitské trilogii, se stává bezmála závazným kánonem i do budoucna. Katolická církev je zde představena jako jednoznačně nepřátelská síla, která se při prosazování svých cílů neštítí žádné ohavnosti.

Zatímco lid na venkově i ve městě hrdinsky a vzdorovitě trpí (až vzniká dojem, že rekatolizaci všichni poddaní odmítají), panstvo je zhýralé a mravně prohnilé. V lepším případě lze uvažovat o zbabělosti a nechuti angažovat se (regent, Jiřík), většinou se však jedná o surovost a bezohlednost, ať již je to regentův panský správce nebo pražská šlechta, nemluvě o kléru.

Film, těžkopádně se posunující vpřed a navíc se rozpadající do dvou celků (na venkově a v Praze), si v některých místech protiřečí: ačkoli je jediným povoleným náboženstvím jen katolictví (a jinověrectví je hrdelním zločinem), Helenka a Tomáš jsou po otcově odchodu ponecháni víceméně v klidu. Proklamace útisku i výhrůžek je spíše verbální, režisér zklamal v přiblížení tragických dilemat, kterými postavy procházely, ať již to bylo "vymývání mozku", sledování povinných účastí na mších nebo zejména nabízející se motiv otcovy viny - myslivec Machovec přece ponechal své děti napospas bezohledným protivníkům.

Jednotlivé figury jsou načrtnuty dosti ploše, jsou dramaticky bezbarvé, se sklonem k sentimentalitě a dojemnosti. Růžkův ničitel českých knih páter Koniáš je doveden na hranici démonizující karikatury - a pro herce samého předznamenal sérii veskrze záporných postav. Občasné jízdy kamerou po odhodlaných tvářích dělného lidu či naopak kolem nudícího se zhýčkaného panstva, panoramata luxusních příbytků i exteriérů jen umocňují hluše patetickou tragiku, která podle tvůrců nesmí hledět na oběti, protože bez nich budoucnost nelze vybojovat.

Režisér Karel Steklý nedokázal využít nabízející se možnosti vnést výrazněji expresivní akcent do líčení příběhu, spokojuje se s přízemně unylým, teatrálně pojatým "realismem". Historický rámec se tak stal pouhou kulisou, navíc ještě poplatnou knižním ilustracím románu a rovněž vlastenčící monumentální malbě 19. století, kulisou, která měla vést přímou spojnici mezi soudobým režimem a násilně hledaným revolučním odkazem minulosti. Steklý zcela opustil místy až uhrančivý sociální patos Sirény (1947), která zvítězila na benátském filmovém festivalu.

Je přitom zvláštní, že přes krajní přizpůsobení ideologickému diktátu prosakují stopy banálních milostných zápletek (Helenka a Jiřík), ruralistických idejí přetavených ve věrnost odkazu otců. Akcentuje se rovněž teze o odvěké porobě českého národa pod cizáckou či odnárodnělou šlechtou. Ožívají iluze o vzdělanosti prostého lidu (je schopen číst Kralickou bibli), třebaže gramotnost v oněch truchlivých dobách je zřejmě mizivá stejně jako ojediněle zachované ostrůvky nekatolictví, protože poddaní valnou částí přijali katolické náboženství i s jeho vyhrocenou extatičností a vírou v zázraky, s vírou v mariánský kult.

Temno dnes vypovídá především o požadavcích stalinistické éry, o zhoubných pravidlech socialistického realismu a vyvolává - kromě trpného úsměšku - dohady, zda i filmaři nepostupovali s touž vírou ve správnost svého počínání stejně jako dávno před nimi Koniáš. A kruh se uzavírá...

Krátké věčného spasení upamatování (uspořádali Kateřina Bobková-Valentová, Miloš Sládek, Martin Svatoš)
Vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2013, 196 stran.

Hodnocení: 70 %

Foto: kniha, CS Film, www.fdb.cz