Dny evropského filmu 2022

def22 perex Začalo jaro, a byť jitra jsou stále chladná, filmové fandy snad rozehřejí chystané DNY EVROPSKÉHO FILMU 2022, první vlaštovka oznamující, že se snad dočkáme i dalších filmových přehlídek a festivalů. Začínají ve středu 6. dubna v Praze, v dalších dnech následují v Ostravě a Brně, aby posléze zanechaly své ozvěny ještě v dalších českých, moravských a slezských městech (Hradec Králové, Hodonín, Červený Kostelec, Jablonec nad Nisou, Boskovice, Havířov, Vrchlabí, Šumperk), dokonce lze několik filmů spustit on-line. Celá akce se uzavírá 13. dubna, ve většině měst však končí dříve – v Praze třeba již 10.4.

Sociální sítě a nedůvěra jako prokletí
Aby diváci měli ulehčený výběr, organizátoři nabídku (většinou pochází z loňska) rozdělili do několika sekcí. Například prvotiny, uváděné pod shrnujícím názvem POPRVÉ, prozrazují, že jejich tvůrci se vehementně hlásí o pobyt na výsluní, byť ponejvíce spíše festivalové, neboť ohlas v kinech bude asi slabší. Třeba z Rumunska dorazil snímek #dogpoopgirl, obírající se zhoubným dopadem sociálních sítí. Jak nedávno ukázal vysoce oceňovaný (rovněž rumunský) Smolný pich, varující před umísťováním choulostivých milostných hrátek na internet, i tady zdánlivá banalita rozpoutá orgie nesnášenlivosti. Stačilo, aby se v metru vykadil pejsek, a pro jeho paničku začne peklo, protože kdosi to hbitě zaznamenal a poslal do světa.

Začínající umělci bývají zpravidla mladí, takže mívají hodně pochopení pro mladičké hrdiny, kteří často obtížně nacházejí svou seberealizaci, svazováni jak politickými tlaky (jak je tomu v maďarském filmu Smazat Franka, jehož hrdina zpívající v zakázané kapele končí v blázinci), tak nedůvěrou okolí (protagonista belgického Zelenáče by se rád prosadil jako motocyklový závodník). A vzácné nejsou ani případy, kdy hrdinové a hrdinky teprve ohmatávají své možnosti a nadání, někdy překvapováni jejich záhadností.

Osloví experiment a naléhavost?
Sekce FILM A HUDBA nabídne několik děl hraných i dokumentárních, jejichž ústředním tématem je právě hudba a její nejrůznější podoby. Hudba může totiž nabýt rozměr vzdoru, kdy je provozována navzdory covidovým opatřením, ale také může působit tíživě, ať již v podobě slávy, kterou je obtížné unést, nebo skrze sluchové šelesty, dohánějící až k šílenství, spatříme i dceřinu filmovou výpověď o své extravagantní matce-zpěvačce.

Jestliže tyto dvě sekce obsahují tituly u nás dosud neuvedené (a nejspíš to tak zůstane i nadále), v dalších tematických okruzích nalezneme hojně snímků, které již v tuzemských kinech uvedeny byly, nebo je teprve zdejší premiéra čeká. V cyklu nazvaném BEZ RODIČŮ nalezneme např. pozoruhodné animované snímky domácí provenience Moje slunce Mad (domácí publikum jej odmítlo kvůli „sluníčkovitému“ zakotvení v Afghanistanu) a Myši patří do nebe (zde naopak překvapí vysoká návštěvnost), pozoruhodné úrovně dosáhl zejména polský snímek Nezanechat stopy, který zpracovává skutečnost událost z komunistické éry, kdy se režim pokusil zaretušovat ubití mladičkého studenta, jenž se provinil drzostí vůči podezíravé policii.

def22 mysi patri do nebe

Myši patří do nebe

Umírá naděje opravdu jako poslední?
V sekci HVĚZDY čekají mnohými mezinárodními i domácími cenami již ověnčené tituly. Sem určitě patří vpravdě (celo)evropský film Quo vadis, Aida?, který se odehrává za jugoslávské občanské války v Srby okupované Srebrenici. Titulní hrdinkou je tu tlumočnice, pracující pro mezinárodní mírové sbory (a tudíž do jisté míry privilegovaná), které – jak se ukáže – nejsou schopny zabránit vůbec ničemu. Z Francie pochází výpravný přepis Balzacova románu Ztracené iluze, ověnčený sprškou Césarů. Prý pečlivě vykresluje dění zhruba před dvěma staletími a dokazuje skrze propast času, že tehdy stejně jako dnes není umělecké sebeprosazení nijak snadné, dokonce vyžaduje zříci se sama sebe a svých ideálů.

def22 Quo vadis Aida

Quo vadis, Aida?

Cyklus NADĚJE se zaměřuje na snímky, které hledají soulad s přírodou a nadhazují otázky týkající se udržitelnosti dosavadního životního stylu a ekologických záležitostí obecně. Zdá se, že zajímavější a vizuálně atraktivnější budou dokumenty, např. francouzský Sněžný levhart, který se odehrává v tibetských horách, slovenský The Sailor, zachycující celoživotní zpytování starého námořníka, nebo nizozemská Chuť touhy, pojednávající o ústřici coby symbolu smyslnosti, touhy i luxusu.

Máme se bát?
Retrospektivní sekce CHLADNÁ KREV nabídne několik děsuplných, krvavých a vůbec hrůzostrašně napínavých děl, která vznikla v uplynulých dvou desetiletích a různou měrou oslovila i zdejší publikum. Z pětice nabídnutých filmů bych upozornil hlavně na španělský hororový thriller Faunův labyrint (2006), až nelítostně přesný a naléhavý v historickém zakotvení, kdy mladičká dívenka uniká před hrůzami frankistických násilností do sebezničujícího světa fantazie. Režisér Guillermo del Toro, dnes etablovaný v Hollywoodu, tehdy ještě natáčel sugestivní, vrcholně znepokojující výpovědi.

def22 faunuv labyrint

Faunův labyrint

Takže závěrem: nejen tyto filmy, které jsem zmínil, stojí na Dnech evropského filmu za pozornost. Zájemci však mohou obhlédnout i doprovodný program, tvořený besedami a diskusemi s tvůrci, animační dílnou, výstavou, nechybějí ani „vzdělávací“ projekce pro školy. Takže z nabídky si vybere snad opravdu každý.

def22