Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Přečte-li dnes někdo jméno Chrise Markera, málokomu něco řekne. Nanejvýš si vybaví, že jeho experimentální, ze statických záběrů složená Rampa (na snímku) poskytla námět Gilliamovu sci-fi 12 opic. Avšak Marker (1921-2012) rozhodně nepatří mezi pominutelné filmaře, i když divácký zájem jej vytrvale míjel. Od 50. let až do své smrti vytvořil, nebo aspoň podnítil, početné dokumenty, mapující společensky či politicky konfliktní dění doslova po celém světě. Nyní o něm vznikla průkopnická monografie. Sepsal ji David Čeněk a nazval jednoduše: Chris Marker.

Marker dlouhodobě naplňoval představu levicového umělce, jenž současně proslul obezřetným, zkoumavým přístupem. Odmítal podléhat právě vládnoucím dogmatům a hájil důležitost autora, skrze nějž a jeho názory film vypovídá. To vysvětluje, proč i v Československu byl uváděn zřídkakdy (v kinech naposledy zhruba před půlstoletím, a televize - aniž si to diváci vůbec uvědomili a aniž na to kdokoli upozornil - uvedla před několika lety jeho dokument o režiséru Andreji Tarkovském).

S Markerovými filmy vyvstávají potíže: některé zakázala cenzura, jiné zakázal uvádět sám, protože se od nich po čase vnitřně distancoval. Snadno pochopíme rozpaky, když se otevřeně dotýkal leckterých dosud tabuizovaných záležitostí - v Africe, v Číně, v Sovětském svazu, na Kubě, v Jižní Americe. Někdy se přímo dotkl principů i etiky dokumentární tvorby: mám na mysli třeba Dopis ze Sibiře (na snímku), natočený roku 1957 v období dočasného politického tání po odsouzení Stalina XX. sjezdem sovětských komunistů. Už tady se setkáváme s častým jevem u Markerových filmů, totiž s existencí několika různě dlouhých verzí, avšak v tomto případě vadil náhled "pod pokličku" údajné objektivity dokumentární výpovědi.

Do vyprávění totiž zařadil přímo ukázkový příklad, jak lze díky komentáři podle libosti měnit vyznění doprovodných obrazů. Kraťoučkou epizodu z Jakutska, obrazově stále stejnou, ovlivnil pouhou volbou slov, takže jednou zůstala významově neutrální, poté získala prosovětské zabarvení a posléze nabrala protikomunistický akcent. Právě kvůli zpochybnění vypovídací hodnověrnosti u dokumentu (dodejme, že komentovaného) prý ruští zástupci prosadili, aby Dopis ze Sibiře vypadl z programu Karlovarského festivalu.

Čeněk postihuje proměny Markerova stylu, jeho tvorbu rozčleňuje do několika období, kdy se tříbily výrazové postupy i v závislosti za zdokonalující se záznamové technice. Probírá podrobně jednotlivé filmařské položky, k nimž kromě svých popisků pravidelně připojuje i daleko obsáhlejší texty přeložené ze zahraničních zdrojů - týkají se například filmů Rampa, Pařížský máj nebo politické radikalizace na přelomu 60. 70. let. Tehdy se Marker zhlédl v ruském filmaři Medvědkinovi a podobně jako Godard (jenž se zaštítil Skupinou Dzigy Vertova, inspirovanou dalším ruským filmařem) začal vytvářet anonymizovaná, nepodepsaná kolektivní díla se zřetelným politickým akcentem.

Přitom jej nepřitahovala soudobá Medvědkinova tvorba, plně poplatná ideologickým klišé bolševického režimu, nýbrž jeho avantgardní minulost, spjatá ve 20. letech s "kinovlaky", které po venkově šířily osvětu, a zvláště pak s tragikomedií Štěstí (1934), která si prý Markera vysloveně podmanila. A Medvědkinovi dokonce věnoval dva životopisné dokumenty, z nichž první posléze zakázal uvádět, protože "správnější" pohled přinášel až ten druhý.

Čeněk má sklon fandovsky vychvalovat kdejaký Markerův počin, nezohledňuje otázku stárnutí, poplatnosti dobovým konvencím a iluzím. Příliš se nezabývá tím, jak snímek kdysi ceněný a vychvalovaný vyznívá s odstupem několika desetiletí, co v něm přetrvalo a zda stále oslovuje. Patrné je to třeba u rozsáhlého trojhodinového projektu Vzduch je cítit rudě (1977). V něm Marker mapuje vzedmutí protestního hnutí, demonstrací a společenských nepokojů zejména na sklonku 60. let. Svou výpověď skládá z dokumentárních záběrů dotyčných událostí, z rozhovorů (někdy jistě unikátních) s nejrůznějšími osobnostmi od politiků až k náhodným účastníkům, připojuje osvětlující komentáře.

Jenže výsledek je dosti plochý, postihuje jen vnější podobu sledovaného dění, aniž by hlouběji pronikl k jeho mechanismům, aniž by postihl rozdíly - má totiž tendenci zastřešovat vše ideou jakéhosi blíže neurčeného společenského vření. Rovněž délka je zbytečně zátěžná, často převažuje zdlouhavé žvanění na úkor jasnozřivější analýzy faktů. Je třeba zmíněn rozkol v levicovém hnutí, ale toto konstatování zůstává na úrovni pouhé informace, zejména zůstává nepostižen rozměr levicového terorismu.

Především však vypozorujeme rezignaci na osobitější skladbu filmu, která stále únavněji za sebou vrství jednotlivé epizody. Přinášená výpověď ztrácí jak osobitost, tak výmluvnost, stává se pouhým registrujícím záznamem, svou unylostí působící jako silné uspávadlo. Nic z toho Čeněk nepostřehl.

Monografie o Markerovi je faktograficky zajisté přínosná, odkrývá životní osudy i zákruty umělecké dráhy jednoho význačného umělce. Autor hned v úvodu uvádí, že jeho cílem je přiblížit a zpřístupnit Markerovo dílo. Jenže jakkoli podrobný verbální popis nenahradí šanci popisovaný snímek spatřit - takže musím litovat, že nebylo připojeno DVD s výběrem jeho filmů. Ostatně, o to by se měla snažit každá publikace věnované nějakému filmaři.

Velkou předností je názornost, v knize nalezneme ocitované mnohé dokumenty (třeba cenzurní rozhodnutí), verbalizované výňatky z filmů, nechybí ani texty samotného Markera. Cenný je podrobný soupis děl, která Marker sám natočil, na nichž se podílel například jako střihač nebo jejich vznik aspoň inicioval. Podrobný je rovněž soupis převážně zahraniční literatury, která se k Markerovi vztahuje, i když bezdůvodně pomíjí některé důležité tuzemské texty, ať již byly publikovány v Cinepuru nebo v Revui pro dokumentární film.

Ne vždy má Čeněk ověřené informace: například dokumentu o Tarkovském (1999) přisuzuje český název Jeden den Andreje Arseňjeviče a spřádá domněnky, jak Marker odkazuje k podobně nazvané Solženicynově novele. Jenže v originále se tento dokument nazývá Une journée d'Andrei Arsenevitch - a z tohoto titulu vycházela i Česká televize, když snímek v lednu 2002 vysílala jako Putování Andreje Arseněviče. Tolik pro pořádek, abychom se vyhnuli smyšlenkám.

Chris Marker
Autor: David Čeněk
Vydáno Nakladatelstvím Akademie múzických umění a Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů Jihlava.
Praha 2012, 424 stran

Hodnocení: 80%

Zdroj foto: namu.cz, chiosc.oberliht.com, paulhazel.com, projects.vanartgallery.bc.ca