Kultura21.cz

„Miluji psaní, ať už na weby, nebo tvorbu vlastních příběhů,“ přiznává Sabina Huřťáková píšící pod pseudonymem Anna Beatrix Bártová, které vychází nová knížka Přívěsek z čaroitu a samozřejmě pracuje na další. Sama je velkou milovnicí knížek.

Knihy jste, jak jste jednou řekla, milovala už odmalička. Hodně jste kreslila a obkreslovala přes průklepový papír obrázky, nejvíce z knihy Ladův rok a pak z Disneyovské Popelky. A než jste šla do školy, už jste uměla číst. A co další zájmy? Čím jste chtěla být?

V dětství jsem toužila být zpěvačkou. Když jsem pak ve čtrnácti viděla poprvé Carmen, všechna má láska k hudbě a divadlu se přetavila do touhy stát na prknech, co znamenají svět, jako operní pěvkyně. Za touto touhou jsem si šla, i když jsem studovala uměleckou školu, obor keramika. Brala jsem soukromé hodiny zpěvu, flétny a klavíru. Nakonec jsem od této touhy ustoupila jen krůček před prvním divadelním konkurzem a zvolila si historii na vysoké škole. Byla jsem ve fázi, že obojí už by nešlo zvládat. A tak můj sen zůstal pouhým dětským přáním.

První svá literární dílka jste napsala v dětství. Zapisovala jste si veselé příběhy z dovolených s babičkou a časem začala vymýšlet příběhy. Máte ještě ty sešity se svými příběhy? Dělala jste s k nim i ilustrace?

Ilustrace jsem k nim nedělala a všechny příběhy schované nemám. Některé by se ale asi ještě u našich v mém starém pokoji dohledat daly.

První příběh, který jste dotáhla do konce, vyšel později pod názvem Tajemství hradních zdí (2020). Než jste ale vydala svoji první knihu, nejdříve jste vystudovala historii na FF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Uvažovala jste, že budete ve svém oboru pracovat, ale nakonec jste chvíli dělala operátorku a pak několik let osobní bankéřku. Jak vás tyto profese obohatily? Co vám daly?

Mám štěstí, že většinou všechno, co dělám, mě baví. Oceňuji hlavně to, že jsem poznala nové lidi, z nichž někteří jsou dodnes moji dobří přátelé. Po profesní stránce oceňuji asertivitu a schopnost poprat se s různými komplikacemi. Naučila jsem se hlavně komunikovat s lidmi a vyslechla si spoustu příběhů, které se u psaní knih vždycky hodí.

V roce 2015 vám vyšla první knížka, historický román Gutta z Bubnu a zvolila jste si pseudonym Anna Beatrix Bártová, což je vlastně jméno vaší praprababičky. Příběh nás zavádí na přelom 14. a 15. století a má pokračování, Žena tří mužů (2020). Proč jste si vybrala za pseudonym jméno své praprababičky? A čím vás zaujalo období přelomu 14. a 15. století?

Středověk a raný novověk mě bavily vždy. Ráda jsem četla romány z této doby a bavily mě i na vysoké škole. Nebyl to však hlavní důvod, proč jsem psala Guttu a její pokračování Žena tří mužů. Obě se odehrávají na hradu Bubnu, který je má srdcovka od dětství. Vyrůstala jsem na chatě pod tímto hradem a trávila v jeho zdech většinu času. Historii Bubnu jsem znala zpaměti a odtud byl už jen krůček k tomu, abych ji přetavila v román a jeho pokračování.

Jméno mé praprababičky jsem si jako pseudonym zvolila po dlouhém přemýšlení. Potřebovala jsem vydávat romány pod pseudonymem, protože jsem uvažovala o doktorátu z historie a beletrie, resp. braková literatura by mi uškodily. A jelikož nejsem typ na promyšlení přezdívek, sáhla jsem nakonec do rodinné historie a zvolila jméno Anna Beatrix Bártová, které mi přišlo zvučné a zajímavé.

Nezůstala jste jen u historických romancí, napsala jste také mysteriózní thrillery Prokletí Schwartzovy vily (2019) a Tajemství prachu a krve (2021), v nichž se prolíná minulost a přítomnost. Následují další knihy – Seznamka – Rozvedená žena hledá muže zn. ideál, Velký průšvih, Krvavý náhrobek. Co připravujete dalšího?

Momentálně se u nakladatele „dopeká“ druhý díl krimi série s Erikem Baumannem a v nejbližší době se narodí Přívěsek z čaroitu. To bude prázdninová romance pro ženy – ovšem nic přeslazeného. Opět tam bude „můj“ humor a sarkasmus. První linka poběží v současnosti, na zájezdu do Slovinska. Druhá linka pak bude o prapratetě hlavní hrdinky a o tom, jak kdysi ztratila srdce v přímořském městečku Piran a o tom, jak život dokáže být drsný a nepřát čisté lásce. V současnosti pracuji na romantické novele z Benátek.

V roce 2020 vám vyšla první knížka, kterou jste věnovala dětem Příhody placatého čumáčku a sama jste ji také ilustrovala. A brzy následovaly další – Dva nezbedové: Mecháček a kouzelné houby (2021) a Odvážná čtyřka a poklad Zikmunda Lucemburského (2022). Co vás přivedlo k psaní knížek pro děti? Už víte, o čem bude další příběh věnovaný nejmenším?

Přivedly mě k tomu – jak jinak – děti, a to hlavně moje. Chtěla jsem pro ně sepsat příběh našich pejsků. Až později mě napadlo nabídnout je nakladateli. Mecháčka a kouzelné houby dokonce vymyslely společně se mnou. Momentálně pracuji na ilustracích dalších Nezbedů, tentokrát se podívají na hrad Rožmberk, a dokonce vstoupí do minulosti. A u dalšího nakladatele je moje knížka pro první čtení, o duchu Dušanovi a o tom, jak se učil strašit.

Jaká jste čtenářka? V dětství jste milovala knihu Enid Blyton Správná pětka. Jako milovnici historie a tajemna vás inspirovaly knihy od Barbary Erskine a Barbary Wood. Co ráda čtete dnes? Objevila jste nějakou zajímavou knížku?

Čtu stále, měsíčně tak šest až osm knih. Ale Barbaru Erskine zatím nic nepředčilo. Miluji knížky Šárky Hiekové alias Sarah Parsley a čtu moc ráda knihy Martiny Novotné a Jaromíra Jindry.

Kromě psaní knížek, působíte jako copywriterka. Píšete texty pro různé weby a internetové magazíny. Čím je pro vás psaní? Je to více koníček nebo spíš práce? Nebo patříte mezi ty šťastlivce, kteří si můžou říci, že jejich práce je také koníčkem?

Rozhodně ano. Miluji psaní, ať už na weby, nebo tvorbu vlastních příběhu. Ne vždy mě sice téma na web chytne, ale pořád můžu říci, že mě živí můj koníček.

A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se, že také fotografujete.

Dříve jsem fotografovala hodně. Teď už moc času nezbývá. Ve volnu buď čtu, píšu knihy nebo kreslím a maluji. A chodím na procházky se svou fenkou Miou. S dětmi pak volno nejraději trávím výlety nebo v létě na koupališti. V zimě pak hrajeme různé společenské hry.

Foto: archiv Sabiny Huřťákové